KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA I Jedním z nově se vynořujících majáků, jimiž chce ministryně financí Alena Schillerová alespoň trochu vylepšit příští státní rozpočty, je nápad na mimořádné zdanění takzvaných investičních nemovitostí. Tedy bytů, které si majetní lidé kupují „jen“ jako investici, čili na udržení, respektive zhodnocení svých peněz.
Primárně deklarovaným cílem uvažované „anti-investorské“ daně je pomoci státní kase vytáhnutím dalších korun z kapes některých občanů. Příznivci tohoto opatření však spekulují také o možném přínosu v oblasti řešení bytové krize. Obojí je buď umělá mystifikace, nebo absolutní chiméra.
Je předčasné zkoumat detaily, neboť ty zatím nejsou známy. Výstřel z fiskální Aurory je na to příliš čerstvý. Ministryně Schillerová zatím pouze oznámila, že neplánuje zvyšovat daň z nemovitosti všem; s populisticko-logickým vysvětlením, že v Česku je 70 procent vlastnického bydlení. O to pozorněji se prý chce daňově zaměřit na ty, kdo vlastní „desítky bytů“. Nové, navýšené zdanění by se tedy mělo týkat jen takzvaných bytových investorů, respektive investičních nemovitostí.
Je namístě připomenout, že již v současnosti musí lidé odvádět daň z nemovitosti a to z každé, kterou vlastní. Obecně a schematicky tak již nyní platí, že čím více nemovitostí kdo vlastní, tím více musí uhradit na příslušné nemovitostní dani. Jinými slovy, vlastníci více nemovitostí jsou už dnes patřičně zdaňováni za to, že byli úspěšní a vydělali si dostatek peněz na pořízení více domů, bytů či pozemků (odhlédněme od dědictví a případů nelegálně vydělaných prostředků).
To, co nadhodila ministryně Schillerová, je tedy typická majetková daň. Je nutno faktograficky předeslat, že k zatím poslednímu plošnému a relativně skokovému zvýšení sazeb daně z nemovitosti (vzrostla v průměru o 80 procent) došlo od ledna 2024 v rámci takzvaného konsolidačního balíčku Fialovy vlády. Přičemž tuto daň u nás platí zhruba 4 miliony lidí, když z ní finanční úřady loni vybraly kolem 23 miliard korun.
Zanedbatelný nový příjem
Vzhledem k celkovým příjmům státního rozpočtu za loňský rok (téměř 2,1 bilionu Kč) šlo o příjem marginální, i když ne zcela zanedbatelný. Je na první pohled jasné, že i kdyby se vládě podařilo prosadit mimořádné zdanění „nadbytečných“, potažmo investičních nemovitostí, tedy těch, které lidé vlastní nad rámec toho, co považují politici za přijatelné, státní rozpočet by to nespasilo; a to ani tehdy ne, pokud by sazba mimořádné investorsko-nemovitostní daně byla nadstandardně vysoká. Každopádně, idea cílená ke státnímu rozpočtu napřesrok (tj. na rok 2028) je ve hře: první pokusný nástřel již koluje politickým éterem.
Je namístě všimnout si podstaty, proč vlastně existují takzvané investiční byty a kde leží kořen tohoto jevu. Viníkem je primárně stát a jím nepřetržitě skrze astronomické rozpočtové deficity generovaná inflace, vyvolávaná litím nekrytých, dluhových stovek miliard korun do ekonomiky. Nemovitostní (individuální) investoři se – mimo jiné – i skrze nákupy bytů, domů a pozemků „do foroty“ snaží chránit své peníze před znehodnocením.
V některých časech přinášejí investiční byty doslova zázračné výnosy, tedy vysoké zhodnocení vložených peněz. V jiných dobách, kdy ceny bytů stagnují či dokonce klesají, zhodnocovací jev dočasně nefunguje, třebaže investorský apetit vždy posiluje vize další – státem startované – inflace a dalšího cenového boomu. Nelze zapomínat na to, že někteří majetnější lidé si více nemovitostí nakupují pro své vlastní reálné používání (třeba na více místech Česka), nebo pro budoucí používání svými potomky s tím, že i tyto byty mohou prozatímně sloužit k pronájmu, tedy ke krátkodobému řešení bytové problematiky. Čili ne každý majitel více nemovitostí je klasický finanční investor, pořizující si více nemovitostí primárně za účelem finančního profitu.
Kolik bytů je moc bytů?
Nabízí se však řada zneklidňujících otázek. Kolik nemovitostí by bylo přípustné a obhajitelné vlastnit, aniž by se dotyčný vystavoval daňovému trestu vlády, které hoří deficitní půda pod nohama? Pokud si někdo koupí byt pro svého potomka, je možné hodit dotyčného do pytle s ostatními investičními spekulanty a potrestat ho penalizačními daněmi z nadměrného počtu nemovitostí? Co když má někdo 3 nebo 4 nezletilé děti a disponuje prostředky na to, aby jim pro jejich spokojenější život pořídil každému nový byt? Je morální ho mimořádně zdaňovat? Kde přesně leží ona hranice mezi morálně a logicky obhajitelným a již neobhajitelným počtem vlastněných nemovitostí? Kdo a jak to bude posuzovat?
Pokud dnes někdo plive nenávistné sliny na „zlotřilé bytové investory“ a vytahuje z deficitního rukávu kartu k jejich daňovému potrestání, měl by se zamyslet nad potenciálními dopady. Tím nejhorším a současně nejpravděpodobnějším důsledkem by bylo to, že individuální bytoví investoři ve všech svých investorských nemovitostech zvýší nájemné úměrně nově uvalenému „daňovému trestu“. Ano, stát by pak sice z nové daně vytěžil dodatečné (pro státní kasu nikterak ohromující) prostředky, ale na trhu s bydlením by zesílil tlak na růst cen, což by pomohlo developerům, vlastníkům a pronajímatelům, ale poškodilo by to ty, kdo se pokoušejí si pořídit alespoň jednu nemovitost pro své vlastní bydlení.
Představa, že by bytoví investoři po hypotetickém zavedení „anti-investorské“ daně začali své nemovitosti prodávat za sníženou cenu těm, kdo takzvaně nemají kde bydlet, je bizarní fikcí. Pokud někdo má dostatek prostředků na to, aby investoval do nákupu více domů či bytů, pak ho žádná nová daň od jeho záměrů nemůže ekonomicky odradit. Nemluvě o situaci, kdy „nadbytečné“, byty slouží pro turistickou pronajímací platformu Airbnb, která je – mnohdy důvodně – kritizována za neblahé dopady na sousedské soužití. Ceny krátkodobých nájmů by po uvalení inkriminované nové daně vzrostly, což by zahraniční turisty neodradilo, přičemž trh s byty by byl ještě více bit. Myslet si, že by se problémy kolem Airbnb vyřešily novým, selektivním zdaněním nemovitostí, je extrémně optimistický předpoklad. Daň z nemovitosti přece v posledních letech vzrostla, a segment Airbnb „jede“ nerušeně dál zaběhnutých kolejích. Totéž platí o seriózních dlouhodobých pronájmech.
Kdo vlastní hodně nemovitostí? Třeba Babiš
Prosazení mimořádného zdanění bytových investorů se zatím jeví jako vysoce nejisté. Proti se už vyslovili i vládní Motoristé. Předjímat budoucí vývoj by však vzhledem ke specifičnosti současné vládní koalice mohlo být ošidné. Faktem je, že pokud by stát dokázal novou majetkovou daň na ony tzv. „nadbytečné“ čili v „nemorálně“ nadbytečném počtu vlastněné nemovitosti přijatelně zkoncipovat a zacílit (samozřejmě s vyloučením chalup a chat; v opačném případě by „chalupáři“ roznesli Babiše na kopytech), mohl by touto cestou vyzískat dodatečné příjmy do státní pokladny.
Ve srovnání s celkovými státními výdaji či „standardním“ deficitem na úrovni 400 miliard by však šlo jen o „drobné“. O to horší by však mohly být celkové dopady v oblasti bydlení. Pojednávaný nápad či případně krok namířený proti bohatým „bytovým spekulantům“ by však přece jen mohl mít určitý politický přínos a to specificky pro hnutí ANO. Jeho voliče by takové opatření jistě potěšilo a za tuto trochu škodolibé radosti by se svému hrdinovi Andreji Babišovi zajisté odvděčili v dalších volbách. Nic na tom nemění ani paradoxní fakt, že jedním z nejznámějších vlastníků mnoha nemovitostí v Česku je právě premiér a šéf ANO.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc!
