Evropské elity ztrácejí kontakt s realitou. A následky budou tvrdé

Čas od času, zejména poté, co s přáteli napíšeme text kritický k Evropské unii a některým jejím představitelům, nám na účtu na sociální síti X i v soukromých zprávách přistanou více či méně rozhořčené dotazy, proč jsme na EU tak přísní. Proč nejsme stejně přísní na putinovské Rusko, komunistickou Čínu či, ještě donedávna, na orbánovské Maďarsko, tedy na naše tak či onak nepřátele? A neplyne z toho snad, že s nimi ve skutečnosti skrytě sympatizujeme? Proč bychom jinak Evropskou unii kritizovali, že?

Ponechám-li stranou skutečnost, že o těchto zemích – mluvím-li sám za sebe – snad s občasnou výjimkou historie Ruska takřka nepíšu, protože o nich mnoho nevím (na rozdíl od Jana Maliny, Karla Svobody, Jana Železného a dalších, jejichž vynikající texty s velkým zájmem čtu), je odpověď jednoduchá. Kritizovat Rusko mi přijde tak trochu jako „nosit dříví do lesa“. O tom, že Rusko je svým způsobem stále „říší zla“ (Evil Empire), jak někdejší Sovětský svaz nazval americký prezident Ronald Reagan, podle mého soudu není pochyb. Většina soudných lidí si je vědoma toho, co Rusko v dějinách takřka vždy znamenalo a co znamená dodnes. A zejména v naší zemi, která má s Ruskem tak tragické zkušenosti, by si to měl uvědomovat každý.

Není nijak náhodné, že největšími zastánci, obhájci a obdivovateli Ruska jsou (nejen) u nás – až na výjimky – lidé, kteří o něm téměř nic nevědí. Neznají ho, nikdy tam nebyli, a pokud ano, viděli většinou jen jakési moderní „Potěmkinovy vesnice“. Reálně by tam přitom za žádnou cenu žít nechtěli, a kdyby si to přece jen vyzkoušeli, velmi rychle by odtud utekli poté, co by poznali, jaké Rusko doopravdy je.

V této souvislosti si vždy vzpomenu na Karla Havlíčka Borovského. Když psal – a psal nanejvýš kriticky – o Rusku, věděl na rozdíl od mnoha dnešních rusofilů velmi dobře, o čem píše. Zatímco nadšení čeští slavjanofilové bájili, či spíše blábolili, o „ruském dubisku“, k němuž bychom se jako Slované měli přimknout, Havlíček velmi dobře chápal, co ono „dubisko“ ve skutečnosti znamená.

Pochybujete-li o tom, co je Rusko, přečtěte si, jak o něm ve skvělém románu Anna Kareninová píše jeden z jeho největších spisovatelů Lev Nikolajevič Tolstoj, respektive jak je očima statkáře Levina zachycena ruská společnost. Anebo si, pokud jde o moderní autory, přečtěte román maďarsko-britského spisovatele, novináře a filozofa Arthura Koestlera Tma o polednách, nejlepší knihu o hrůzách stalinismu a jeden z nejlepších románů o Rusku vůbec. Případně si pusťte film Nikity Michalkova Unaveni sluncem. Kam se dnes Michalkov politicky posunul, není v tuto chvíli podstatné; dotyčný snímek vznikl v roce 1994. A budete mít jasno.

Z českých autorů vystihl podstatu Ruska, přesněji řečeno jednu z důležitých částí jeho podstaty, mimořádně přesně Milan Kundera v předmluvě ke knižnímu vydání své brilantní divadelní hry Jakub a jeho pán na motivy Diderotova románu Jakub fatalista. Omlouvám se, citát je delší, ale v zásadě jej nelze příliš krátit:

„Když Rusové obsadili v roce 1968 mou malou zemi, všechny moje knihy byly rázem zakázány a já jsem neměl žádnou legální možnost vydělat si na živobytí. Mnozí lidé mi chtěli pomoci: jeden divadelní režisér za mnou jednoho dne přišel a nabídl mi, abych napsal pod jeho jménem divadelní adaptaci Dostojevského Idiota.

Tak jsem si tedy znovu přečetl Idiota a pochopil jsem, že i kdybych měl umřít hladem, nemohl bych se pustit do té práce. Ten svět přehnaných gest, temných hloubek, agresivní sentimentality mě odpuzoval. Pocítil jsem náhle, nevysvětlitelně, stesk po Jakubu fatalistovi…

Proč ta náhlá averze vůči Dostojevskému?

Protiruská reflexe Čecha traumatizovaného okupací své země? Nemyslím, protože jsem nikdy nepřestal mít rád Čechova…

To, co mě dráždilo u Dostojevského, bylo ovzduší jeho knih; svět, v němž se všechno proměňuje v cit; jinak řečeno: kde je cit pozvednut na úroveň hodnot a pravd.

Byl třetí den okupace. Seděl jsem za volantem auta někde mezi Prahou a Českými Budějovicemi (ano, město, kam Camus situoval své Nedorozumění). Na silnicích, na polích, v lesích, všude tábořili ruští vojáci. Potom zastavili mé auto. Tři vojáci ho začali prohledávat. Když prohlídka skončila, důstojník, který řídil operaci, se mě zeptal: Kak čuvstvujetěš?“ tedy: „Jak se cítíte?“ Otázka nebyla zlomyslná ani ironická. Naopak, důstojník pokračoval: „To všechno je veliké nedorozumění. Ale to se dá do pořádku! Musíte vědět, že milujeme Čechy! My vás máme rádi. My vas ljubim!“

Krajina zpustošená tisíci tanky, budoucnost země zkažená na staletí, čeští státníci zatčeni a odvlečeni, a důstojník okupační armády vám vyznává lásku. Rozumějte mi dobře, nechtěl tím vyjádřit svůj nesouhlas s okupací, vůbec ne. Všichni mluvili tehdy přibližně jako on: jejich postoj nebyl založen na sadistickém požitku znásilňujících, nýbrž na jiném archetypu: na zraněné lásce: proč ti Češi (které máme tak rádi!) nechtějí žít s námi a stejným způsobem jako my? Jaká škoda, že jsme museli užít tanků, abychom je naučili, co je láska!"

V tomhle je, přátelé, pokud jde o Rusko, řečeno téměř všechno: „Proč ti Češi (které máme tak rádi!) nechtějí žít s námi a stejným způsobem jako my? Jaká škoda, že jsme museli užít tanků, abychom je naučili, co je láska!“

Právě proto, že tohle velmi dobře vím, necítím já ani mnozí moji kolegové a přátelé potřebu donekonečna opakovat, že „Rusko je nepřítel“. Je to totiž – jakkoli jde samozřejmě o jisté zjednodušení – nad jiné zřejmé. Dnes se přitom reálně existujícím ruským nebezpečím zaklíná kdejaký pitomec, který se naučil několik frází a floskulí, aniž by skutečně chápal podstatu tohoto nebezpečí.

Jak ostatně naznačil už Kundera, zatímco evropský Západ, včetně naší země, a svým způsobem celá transatlantická civilizace stojí na antických, židovských a křesťanských základech, na odkazu renesance a osvícenství – to je ten Kunderův Diderot! –, na liberalismu 19. století a na mnoha dalších tradicích, se vším dobrým i zlým (včetně několika „záchvatů strašlivé horečky“, zejména třinácti let, kdy byli v Německu u moci Hitlerovi nacisté), Rusko je, ať se vám to líbí nebo ne, v tomto smyslu anti-Západem, tedy anti-civilizací, případně, chcete-li, úplně jinou civilizací.

A neargumentujte mi Puškinem, Babelem, Nabokovem, Šostakovičem či Tarkovským. Těch několik desítek či stovek mimořádných intelektuálů „Rusko“ nedělá. Většina z nich byla ostatně současně součástí i antitezí Ruska a mnozí podle toho také dopadli. Rusko, to je spíše Rasputin než otec Vladimira Nabokova. Stejně tak mi neargumentujte Petrohradem či Moskvou. New York koneckonců také není Amerika, Londýn není Británie a Šanghaj není Čína.

Evropa, Evropská unie a její členské státy – to je naše civilizace se vším všudy. Česká republika byla „odnepaměti“, s výjimkou čtyř desetiletí komunistické vlády, její součástí, znovu opakuji, se vším dobrým i zlým. Nezřídka jsme stáli na její periferii, ale nikdy jsme z ní nevypadli. A stejně je tomu i dnes. Evropa, to jsme my, bez diskuse. Tím se konečně dostávám k meritu věci.

Když totiž vidím, jak si zejména od nástupu první komise Ursuly von der Leyenové v roce 2019 počíná Evropská komise, jak vypadají hlasování v Evropském parlamentu, jak Evropa, či chcete-li Evropská unie, ztrácí dech ve srovnání se Spojenými státy, s Čínou a v řadě ohledů i s některými dalšími asijskými či arabskými státy, když vidím likvidaci jaderné energetiky v některých evropských zemích, úpadek celých odvětví evropského průmyslu – viz například německý Volkswagen –, sebevražednou migrační a azylovou politiku či plánované fízlování na sociálních sítích, padá na mě nekonečný smutek.

Jsou to totiž kroky, které podle mého soudu vedou k evropské „sebevraždě v přímém přenosu“, jak už před drahnými lety v souvislosti s Německem napsal jeden tehdy vysmívaný, ostrakizovaný a na okraj odstrčený autor.

Právě proto, že mi na Evropě a na Evropské unii záleží, jsem vůči jejím představitelům nezřídka kritický a ironický až běda. Udělení Evropského řádu za zásluhy (European Order of Merit) bývalé spolkové kancléřce Angele Merkelové je, abych byl konkrétní – omlouvám se za ta slova, ale myslím si, že jsou na místě – pomyslným „plivnutím do tváře“ všem lidem, nejen Němcům, kterým na Evropě skutečně záleží.

Prakticky všechny klíčové politiky Angely Merkelové totiž v dlouhodobé perspektivě selhaly, a mnohé z nich selhaly fatálně. I proto se německý politický systém v posledních letech dostal do stavu, který byl ještě před deseti či patnácti lety téměř nepředstavitelný. Tradiční lidové strany ztrácejí podporu, CDU/CSU jsou nejslabší od svého vzniku po druhé světové válce a antisystémová AfD dosahuje v průzkumech veřejného mínění výsledků, které by ještě nedávno působily jako politická science fiction.

Udělit v této situaci Angele Merkelové vysoké evropské vyznamenání je podle mého soudu dokonalou ukázkou odtrženosti části evropských politických elit od života „obyčejných lidí“, Evropanů, jakými jste vy nebo já.

Anebo další z nedávných příkladů, starý pouhých několik dnů. Během setkání představitelů tzv. koalice ochotných v Paříži udělil francouzský prezident Emmanuel Macron britskému premiérovi Kei­ru Starmerovi vysoké vyznamenání, konkrétně Řád čestné legie, za jeho přínos evropské bezpečnosti a podporu Ukrajině (prosím o odkaz).

Jasně, proč ne? Nejen přední světoví politikové si různá vyznamenání, řády a pocty udělují rádi a poměrně často. Není na tom nic neobvyklého. V tomto případě to však bylo, respektive je, poněkud směšné. Hořce, trpce a ironicky směšné.

Na mnoha záběrech a fotografiích z dotyčného ceremoniálu stojí rozesmátí a „šťastní jako malé děti“ dva muži, kteří jsou ve skutečnosti politiky s více než problematickou bilancí. Na jedné straně Emmanuel Macron, podle mého názoru nejméně úspěšný prezident páté republiky, muž, který svou politikou a nemalou dávkou osobního ega přivedl Francii do hluboké politické krize. Na straně druhé Keir Starmer, premiér, jehož popularita se po pouhých dvou letech vlády propadla způsobem, který ještě nedávno málokdo očekával.

Jinými slovy, vidíme dva státníky, jejichž politický odkaz bude přinejmenším velmi sporný a jejichž kariéry se dost možná blíží svému závěru.

Starmerův přínos a Macronovo vyznamenání ocenil mimo jiné i spolkový kancléř Friedrich Merz (viz výše), nejméně oblíbený německý kancléř v moderních dějinách země a muž, s jehož vládou panuje taková nespokojenost, že se opoziční a antisystémová Alternativa pro Německo (AfD) dostala v průzkumech veřejného mínění na dohled hranice 30 procent. A s velkou pravděpodobností může dále posilovat, podobně jako v sousedním Rakousku rostou preference Svobodných (až ke 40%) a jejich předsedy Herberta Kickla.

Opravdu nevidíte, vy, kteří napadáte téměř každého, kdo kritizuje dnešní Evropskou unii a její politické špičky, s tím, že tak údajně činí v zájmu Ruska – jak absurdní a idiotské obvinění! –, ono pověstné Mene Tekel na zdi? Nepřipomíná vám to onu „slepotu“, o níž ve svých vzpomínkách Bod obratu psal Klaus Mann v souvislosti s Německem dvacátých a třicátých let minulého století?

Opravdu si neuvědomujete, že Starmerové, Macronové a Merzové svojí politikou – jsem přesvědčen, že většinou nezáměrně; výjimkou je podle mého názoru politický gangster Pedro Sánchez – dělají všechno pro to, aby se do čela svých zemí dostali političtí dobrodruzi a populisté?

Aby posilovali lidé, jako je Nigel Farage, aby sílili fakticky levicoví populisté, nikoli žádná „krajní pravice“, jak je s oblibou a často komicky označují česká veřejnoprávní média, reprezentovaní například Marine Le Penovou, anebo aby se stále větší podpoře těšila již zmíněná Alternativa pro Německo?

A to jsou, přátelé, ještě ti lepší.

Za nimi totiž číhají politici, jako je – pars pro toto, jeden za všechny – Jean-Luc Mélenchon, člověk, který byl v různých obdobích svého života komunistou, trockistou či radikálním levičákem všeho druhu, především však bezprecedentním populistou a člověkem, jehož výroky opakovaně vyvolaly obvinění z antisemitismu.

A právě tohoto politika by podle posledních průzkumů veřejného mínění volilo téměř padesát procent Francouzů ve věku od osmnácti do čtyřiadvaceti let. Marine Le Penová by mezi mladými voliči skončila až daleko za ním.

Je zkrátka naprosto správné být přísný na Evropskou unii, na její představitele i na šéfy evropských vlád. Kritizovat je, máme-li pocit, že svoji práci dělají špatně – a oni ji velmi často dělají špatně, nepředstírejme, že tomu tak není –, bychom nejen měli. My to dělat musíme.

Žádné lhaní si do kapsy. Žádné, řečeno s Charlesem Dickensem, „nadějné vyhlídky“, protože by nás, řečeno pro změnu s Balzakem, čekaly jen a jen „ztracené iluze“. Jinak by totiž Evropu a nás s ní dříve či později čekal pád do pomyslného conradovského „Srdce temnoty“. 

A to nikdo z nás nechce. Bůh nás před takovým osudem ochraňuj.

Já sám to nechci tím spíše, že se cítím být bytostným Evropanem. Zní to možná trochu pateticky, já vím, ale věcně vzato je tomu skutečně tak.

Ano, Evropanem, nejen Čechem.

Cítím se dobře, jako doma, nejen v Praze, v rodném Jičíně či v milovaných moravských Beskydech, ale také v rakouských Alpách, v Římě a Neapoli, na Capri a Ischii, ve španělské Andalusii, v jižní Dalmácii, v německém Pasově, Mnichově a Hamburku, v mém milovaném Londýně i v polském Krakově.

Nemohu si pomoci. Jsem Evropan. Šedesátiletý boomer se vším všudy, ale Evropan, který by už jen stěží mohl žít někde jinde.

Šedesátiletý boomer, který je jednoznačným stoupencem evropské integrace, ale zároveň ostře kritizuje způsob, jakým v posledních letech probíhá. Jsem totiž přesvědčen, že její současný směr může vést buď ke vzniku děsivého orwellovského evropského „superstátu“, anebo naopak k rozpadu Evropské unie. A to by bylo pro menší a malé státy, jako je Česká republika, dříve či později katastrofou.

Ostatně právě na to dlouhodobě upozorňují moji přátelé Ondřej Houska a Michal Půr v podcastu Bruselský diktát a v mnohém ke stejným závěrům docházíme i v našem Novém světě s Mirkem Bártou a Michalem Půrem.

A ještě jednu důležitou poznámku mám v souvislosti s tím, o čem píšu, na srdci. Když jsem se o tomto textu bavil se svým kamarádem a šéfredaktorem Pavlem Vondráčkem, shodli jsme se mimo jiné na tom, že stále častější součástí veřejné debaty je volání čtenářů po „jasném stanovisku autorů“ – už jen to slovo „stanovisko“! – a po tom, aby novináři byli takzvaně „objektivní“.

To je, přátelé, veliká iluze.

Žádný novinář – až na vzácné výjimky – není úplně objektivní, natož ten, kdo se vlastní „objektivitou“ neustále ohání.

Najít si onu pomyslnou objektivitu je naopak úkolem čtenáře. Ten by měl vědět, co je ten který novinář zač, pro koho píše, kdo jej platí, s jakými politickými subjekty sympatizuje a proč, jak psal v minulosti – a nemám tím na mysli pouze dobu komunistického režimu, i když i ta je v případě některých dnešních „morálních majáků“ nanejvýš zajímavá – a jak píše dnes.

To ovšem vyžaduje pečlivé čtení, jistou míru intelektuální námahy a něco, čemu se říká myšlení. Nezřídka myšlení v souvislostech. A to někdy bolí.

Svět navíc není – téměř nikdy, s výjimkou hrůz, jakými byly například holocaust nebo, abych byl aktuální, ruská agrese proti Ukrajině – úplně černobílý.

S interpretací toho, co se kolem nás děje, je to svým způsobem podobné jako se spory v rodině. Každý její člen vidí tytéž události, zcela logicky, ze svého úhlu pohledu, a tedy jinak: matka jinak než dcera, dcera jinak než otec, manžel jinak než manželka. Nezřídka mají – svým způsobem samozřejmě – pravdu všichni. A každý vnější pozorovatel, například rodinný přítel, si na to musí udělat názor sám.

S novináři a čtenáři je to, opakuji, velmi podobné. Novinář něco napíše a je na čtenáři, aby si s tím poradil. V žádném případě by od novináře neměl požadovat – při respektování a nezamlčování faktů, to je samozřejmé – nějakou „zaručenou objektivitu názoru“ či dokonce „zaručenou pravdu“. Nic takového totiž – alespoň podle mého soudu – téměř neexistuje.

Tak na to, prosím, myslete. A užívejte si léto, přátelé. A díky, že jste u tak dlouhého textu vydrželi. Pokud jste tedy vydrželi.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a budete samostatně přemýšlet. Díky moc.