S úmrtím Milana Kundery ztratila česká literatura jediného autora, jehož bylo možné pokládat za světového. I když… patřil ještě do české literatury? Nebyl spíše francouzským autorem? Anebo světovým? A má vlastně smysl mluvit ještě o nějaké národní literatuře?
V době globalizace je světovým autorem ten, kdo uspěje na anglofonním knižním trhu. Není to vůbec snadné, protože mezi knihami psanými v angličtině a knihami přeloženými do angličtiny panuje obrovský nepoměr. Lépe řečeno, těch přeložených je skutečně jen zlomek.
Milan Kundera je jedním z těch, kterým se to podařilo. Prakticky každý jeho nový román vyšel v prestižním anglofonním nakladatelství a udržel se „v tisku“ — když přijdete do slušného knihkupectví, dostanete nejen poslední Kunderův román, ale i většinu těch předchozích. To se žádnému jinému českému spisovateli nepovedlo a asi dlouho nepovede.
Skutečně globálních autorů, kteří nepíšou či nepsali v originále anglicky, je velmi málo: Murakami, Pamuk, Coelho, Tokarzcuková, několik autorů skandinávských detektivek… a právě Kundera.
Milan Kundera měl na úspěch dokonalý čich. Prosadil se už jako velmi mladý básník v Československu padesátých let a třebaže toto období své činnosti později ze života „vymazal“, dokládá to jedno: svůj literární talent dokázal dokonale zužitkoval. Ten talent ale nebyl jen literární, nýbrž i marketingový. V posledních letech nedával rozhovory, žil v ústraní, nicméně právě tahle aura nedostupnosti dál živila čtenářský zájem: podobně úspěšně to v anglofonním světě praktikoval Cormac McCarthy anebo extrémněji Thomas Pynchon.
Než se stáhl do ústraní, vytvořil si Kundera po příchodu do Francie image, která mu musela zajistit úspěch. Britský spisovatel a literární kritik David Lodge, autor populárních románů z akademického prostředí, kdysi k diskusím o smrti autora trefně poznamenal, že v šedesátých letech autor skutečně zemřel… a zrodila se celebrita. Milan Kundera po příchodu do Francie (neemigroval, vyjel tam učit na univerzitu, teprve později mu bylo odebráno československé občanství) vytvořil svůj alternativní životopis, jenž si nezadá s jeho literárními díly.
Tuto image Kundera buduje ve dvou rozhovorech, které vyšly v několika verzích. Asi nejznámějšími jsou francouzská v deníku Le Monde a anglická ve Village Voice — datují se do počátku osmdesátých let. Stejně románově ale působí i zápletka: tyto rozhovory totiž vedly k tomu, že se s Kunderou rozešel jeho někdejší přítel a velký podporovatel Philip Roth. Člověk, který toho pro českou kulturu udělal velmi mnoho – ale o tom až za chvíli. Roth sám svůj život fiktivně zpracovával ve svých knihách, nicméně patrně nebyl připraven na to, že někdo pojme i rozhovor jako román.
(Milan Kundera, Veronica Geng a Philip Roth v roce 1980. Fotografie Věry Kunderové.)
Výstižně to popsal Jan Novák ve vynikajícím životopise: první díl zachycující Kunderův život po odchod do exilu, už vyšel, druhý díl se údajně chystá. „‚Kdy jsi začal psát?’ ptá se Roth a Kundera mu sdělí: ‚Úplně nejdřív jsem komponoval hudbu, velice intelektuální hudbu pro klavír, ovlivněnou Schönbergem. Bylo mi 16 let. Potom mě vyhodili z univerzity. Žil jsem mezi dělníky. Pak jsem hrál s jazzbandem v provinčních kabaretech. Hrál jsem na piano a na trumpetu. Pak jsem psal poezii. Dělal malířství. To všechno byly jen samé hlouposti. To první, co stojí za řeč, byla povídka, kterou jsem napsal, když mi bylo třicet let, první povídka Směšných lásek. Tam začala moje existence jako spisovatele. Polovinu života jsem strávil jako relativně neznámý český intelektuál. Pouhý rok před ruskou invazí vyšly mé knihy Žert a Směšné lásky. To mi bylo třicet osm. Obě knihy měly velký úspěch a vydělaly mi dost peněz na to, abych z nich mohl později žít.’“ Novák podotýká, že příběh potulného muzikanta vyhozeného ze studií Kundera zdůrazňuje i v rozhovoru pro Le Monde.
Novák vzápětí shrnuje: „Tady se nedá dělat nic jiného než zrekapitulovat fakta. Kundera ze studií nikdy vyhozen nebyl; k dělníkům a manuální práci se přiblížil jen na povinně dobrovolných brigádách; hudbou si určitě nikdy na živobytí vydělávat nemusel, byl jediným synem v dobře situované rodině; na českém literárním nebi zazářil jako mladík a stal se jedním z nejmladších laureátů Státní ceny, a tak dále a tak podobně, co to Kunderu napadlo vykládat takové nesmysly? Nedokázal si spočítat, že ho jednou tyhle lži doběhnou? Spoléhal se na to, že tvrdá fakta o jeho životě zůstanou navždycky skryta za železnou oponou? Ano, v Americe romantická představa londonovského spisovatele, který se protloukal životem a odměřoval si tím literární látku, aby z ní posléze ušil své dílo, prodeji knih nepochybně prospívá, ale o kolik knih víc Kundera díky ní prodal, než by prodal bez ní?“
