Demokratizace Ruska znamená jeho rozpad, říká Víchová. Evropa na to není připravená

Jako Češi máme rádi černý humor, ale tent muž slovem „nikdy“ nežertoval. Vyjadřoval krutou realitu, ve které Ukrajinci žijí a kterou my na Západě stále odmítáme vzít na vědomí.

Slova Lenky Víchové na konferenci Aktuální bezpečnostní hrozby VI zněla jako naléhavá výzva k opuštění západní komfortní zóny. Šéfredaktorka Ukrajinského Žurnálu bez obalu varovala, že největším problémem západní společnosti je neschopnost naladit se na válečný režim. Na režim, ve kterém naši ukrajinští sousedé bezprostředně existují již dvanáct let.

Dopouštíme se fatální a nesmírně dětinské chyby, když si namlouváme, že konflikt začal až v únoru 2022. Podle Víchové sama Ruská federace na svých vojenských medailích hrdě uvádí 20. únor 2014 jako oficiální začátek války – den, kdy zahájila loupežné přepadení a anexi Krymu. My si však stále naivně myslíme, že nějaké pochybné příměří dokáže toto imperiální běsnění zastavit.

„My už dnes vlastně pořádáme pompézní konference o znovuvybudování a rekonstrukci Ukrajiny, ale v podstatě nemáme zodpovězeny ani ty nejzákladnější strategické otázky,“ upozorňuje Víchová. „Vlastně jsme nad nimi ještě ani nezačali hlubokou společenskou diskusi.“

Plánovat miliardové projekty na obnovu ukrajinských měst v momentě, kdy na ně denně prší ruské rakety, je sice politicky líbivé, ale strategicky naprosto prázdné. Evropa se podle Víchové nachází v myšlenkovém vakuu. Nediskutujeme o tom, zda vůbec máme vypracovanou ucelenou východní koncepci své vlastní politiky, ani o tom, kam vlastně mají v budoucnu sahat evropské hranice.

A co je nejhorší, západní společenství nemá absolutně žádnou strategii vůči Rusku, které je dnes naším největším existenčním nepřítelem. Místo jasného plánu, jak toto impérium zla paralyzovat, se raději utápíme v akademických debatách. Tento alibismus přitom není žádnou novinkou, ale vleklou nemocí evropské diplomacie.

Víchová vzpomíná na situaci z doby před deseti lety, kdy se v Bratislavě na mezinárodním fóru zeptala tehdejších diplomatů, zda má střední Evropa vůbec nějakou ucelenou koncepci východní politiky. Odpověď, které se jí tehdy dostalo, byla typicky absurdní: prý máme rovnou dvě. „Když máte takových koncepcí hned několik, v praxi to znamená, že nemáte vůbec žádnou,“ glosuje to ukrajinistka.

Bez jasného postoje k Rusku jako takovému je přitom jakákoli debata o budoucnosti evropské bezpečnosti pouhým plácáním do vody. Pokud si neujasníme, co s Ruskem po jeho porážce uděláme, jsme odsouzeni k tomu, že se současná katastrofa bude v pravidelných intervalech opakovat.

Při pohledu do historie je zřejmé, jak dramaticky se liší vývoj obou států. Ukrajinský historik Ivan Ljysiak-Rudnyckyj kdysi napsal, že Ukrajina musela dvakrát umřít, aby se mohla třikrát zrodit. Měl tím na mysli tři historické ukrajinské státní útvary, které vznikly čistě z vnitřní energie formujícího se národa, nikoli z vůle vnějších mocností. Byly to momenty, kdy Ukrajinci vystupovali jako samostatný subjekt a neposilovali svými intelektuálními a vojenskými schopnostmi cizí impéria.

Na druhé straně ruské impérium zažilo v minulém století hned několik znovuzrození a pokusů o vzkříšení. Tragédií je, že k tomu došlo téměř vždy za vydatné pomoci a asistence západního světa. Západ se totiž paradoxně vždy nejvíce bál toho, co by se stalo, kdyby ruská říše zla definitivně zanikla.

Naposledy jsme tuto fatální chybu viděli v roce 1991. Tehdy západní lídři naivně uvěřili nebezpečné pohádce, že Rusko se může transformovat v běžný demokratický stát. Hovoříme zde o celém ruském impériu, nikoli o ruském národě jako takovém, což je rozdíl, který západní analytici stále odmítají chápat.

Tato absurdní snaha o demokratizaci brutální říše však skončila velmi rychle a krvavě. Ruský režim nejprve rozstřílel vlastní parlament a vzápětí rozpoutal brutální, vyhlazovací rusko-čečenskou válku. Západ tehdy raději zavřel oči, jen aby nemusel čelit realitě, že Rusko je vnitřně nereformovatelné.

Dnes se západní politické elity extrémně bojí jakýchkoli diskusí o tom, co s Ruskem bude poté, až Ukrajina zvítězí. Téma rozpadu nebo decentralizace Ruska je v diplomatických salonech naprostým tabu. Je to však projev neuvěřitelné intelektuální slepoty.

„Pokud západní politici tvrdí, že podporují ruské demokraty a přejí si demokratizaci Ruska, musí si být zároveň vědomi jednoho základního faktu,“ vysvětluje Lenka Víchová. „Jakákoliv, i ta nejminimálnější demokratizace tohoto obrovského státního subjektu povede k jeho okamžité decentralizaci. A decentralizace, jak jsme jasně viděli v roce 1991, zákonitě vede k dělení celého impéria.“

Nejde o to, abychom si rozpad Ruska aktivně přáli jako nějací aktivisté. Jde o to, abychom na tuto variantu byli jako západní společenství realisticky a pragmaticky připraveni. Je to totiž jeden z nejpravděpodobnějších scénářů vývoje po kolapsu Putinova režimu.

Namísto toho raději dál strkáme hlavy do písku a doufáme, že se v Moskvě objeví nějaký „osvícený car“, který impérium udrží pohromadě a zároveň bude hrát podle našich pravidel. Je to nebezpečná iluze, která nás už jednou přivedla na okraj propasti.

Tato neochota vidět realitu se projevuje i v debatách o budoucích hranicích. Novináři se dnes a denně ptají na to, jakých území by se Ukrajina mohla vzdát, o co by mohla přijít a kudy by měla vést linie příměří, která by se stala novou hranicí. Tím však jen nahrávají ruským agresorům.

Podle Víchové historická zkušenost ukazuje, že východní hranice Evropy se po celá staletí formovaly v urputných bojích. Aby byla Evropa v bezpečí, musí jižní hranice Ukrajiny kopírovat Černé a Azorské moře. Žádná legitimní hranice nemůže protínat Charkovskou, Záporožskou nebo Chersonskou oblast.

„Ti politici, kteří v roce 2014 v zájmu jakési falešné stability připouštěli, že Krym může zůstat ruský, vlastně přímo přivolali největší válečný konflikt v Evropě od konce druhé světové války,“ varuje ukrajinistka. „Krym se pro Rusko stal obří vojenskou platformou a odrazovým můstkem pro další brutální útok.“

Pokud bychom nyní frontovou linii zmrazili, Rusko se svého plánu na zničení Ukrajiny a následný útok na Evropu nikdy nevzdá. Dokud budou Krym a jižní Ukrajina v ruských rukou, nebezpečí trvá. Je obrovský rozdíl, zda Ukrajina kontroluje Kupjansk, Kramatorsk a Slovjansk, nebo zda tato města necháme napospas ruskému barbarství, které přináší jen vypalování, vylidňování a proměnu kvetoucí krajiny v pustou step, myslí si Víchová a já s ní naprosto souhlasím.

Lenka Víchová má mé velké sympatie, protože se nebojí mluvit skutečně bez obalu, když říká, že zatímco Ukrajina plní svůj krvavý úkol s neuvěřitelným hrdinstvím, my na Západě náš vlastní boj prohráváme. Alibisticky vyklízíme pole a přenecháváme střední Evropu marginálním a populistickým silám. Je nejvyšší čas, aby politici i odborníci našli odvahu a velmi rázně vystoupili proti tomu, co se v našem regionu děje.

„Země střední Evropy se rozhodly nejen parazitovat na svém členství v Evropské unii a NATO, ale začaly nechutným způsobem parazitovat i na samotné válce na Ukrajině,“ nešetří kritikou Víchová. „Ukrajině se tak paradoxně otevřela druhá, politická fronta přímo na západě.“

Všichni jsme naivně doufali, že po volbách v Maďarsku nebo v Polsku se situace uklidní, ale nestalo se tak. Maďarsko neustále blokuje životně důležitou pomoc a Polsko zase podmiňuje podporu tím, aby Ukrajinci bezvýhradně přijali polskou interpretaci společných dějin. Unijní členství přitom nikomu nedává právo vydírat zemi bojující o přežití.

Polsko přitom už v padesátých letech minulého století vypracovalo geniální východní koncepci, známou jako ULB (Ukrajina, Litva, Bělorusko). Ta jasně říká, že bez svobodné Ukrajiny, Litvy a Běloruska nemůže existovat svobodné Polsko. Dnes však Varšava od tohoto odkazu kvůli vnitropolitickým bodům trestuhodně odchází. Pokud chceme přežít, musíme se k této strategické moudrosti okamžitě vrátit.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.