Brzezinski pochopil Rusko dřív než ostatní. Západ na jeho varování zapomíná

Obsáhlý životopis Zbigniewa Brzezinského vykresluje tohoto myslitele jako proroka studené války. Přitom on si jen jako jeden z mála uvědomoval skutečnou podstatu Ruska. Že ji mnozí nechápou ani dnes, dokládají i některé reakce na tuto biografii.

Zbigniew Brzezinski byl jedním z nejvýznamnějších politických myslitelů, kteří ovlivnili politiku Spojených států na konci dvacátého století. Jeho život a myšlenkový odkaz působivě shrnuje obsáhlý životopis Zbig: The Life of Zbigniew Brzezinski: America’s Great Power Prophet z pera Edwarda Luceho (je zajímavé, že anglické vydání knihy nese trochu jiný titul: namísto proroka velmoci je zde Brzezinski označen za proroka studené války). Že nejde jen o historickou záležitost a hodnocení minulosti, to dokládají i reakce, jichž se knize dostalo z obou stran politického spektra. Většina těchto reakcí si nechce připustit, že Brzezinski viděl Rusko realisticky a věří, že nebýt rozšiřování NATO na východ, k válce na Ukrajině by nedošlo.

Kniha je to detailní a dobře napsaná. Edward Luce si jasně uvědomuje, že zejména pro anglosaské publikum je klíčové pro pochopení Brzezinského myšlení jeho životní zkušenost. Jenže detailní vykreslení životních osudů slavného politologa je slabá i silná stránka knihy zároveň: na jedné straně ukazuje, že vzhledem ke své zkušenosti Brzezinski rozuměl Rusku jako málokdo na druhém břehu Atlantiku; na straně druhé svádí k závěrům, že Brzezinského názory jsou až příliš podmíněné právě touto zkušeností.

Samozřejmě právě toho se hned chytli kritici, kteří Luceovi vytýkají až „hagiografický“ přístup a Brzezinského soudy o Rusku vnímají jako subjektivně podmíněné. Bohužel, právě takový přístup (objevuje se skutečně nalevo i napravo) ukazuje hluboký problém našeho světa: neochotu intelektuálů si přiznat, že silný soud může být prostě správný, a to bez ohledu na to, je-li podpořen nějakou subjektivní zkušeností nebo ne.

Pro shrnutí, Brzezinski se narodil v roce 1928, tedy v té krátké kapitole dějin, kdy se Polsko těšilo samostatné existenci. V Polsku ale strávil jako dítě jen pár let, neboť otec Tadeusz coby kariérní diplomat putoval po různých štacích: v roce 1938 byl vyslán do Montrealu, předtím ještě působil v Charkově, to ale rodina zůstávala ve Varšavě. Právě z Charkova, píše Luce, vozil otec domů do Varšavy děsivé zprávy o stalinském teroru a genocidě ukrajinského obyvatelstva. Podle Brzezinského životopisce právě tyto příběhy se později staly základem politologova přesvědčení o Rusku coby bytostném zlu.

Ostatně další události toto přesvědčení ještě posílily. Rodina ze zámoří bezmocně přihlížela, jak jejich vlast napadá nejprve Stalin, vzápětí Hitler. Samozřejmě ani po válce to nebylo lepší a Polsko se jako další země střední Evropy stalo ruským satelitem. To už se ale Brzezinski na kampusu McGillovy univerzity střetával s levicovými studenty, kteří — podobně jako západní levice všude — chovali jistý sentiment k sovětskému zřízení a odmítali vidět jeho zločiny a totalitní podobu. Možná že i z tohoto zoufalství částečně vyplynulo téma jeho diplomové práce, v níž se pokusil ukázat, že ruské impérium je natolik etnicky a kulturně rozrůzněné, že ho nedokáže pohromadě udržet ani totalitní režim.

V tomto se Brzezinski mýlil, možná proto, že tady přání bylo otcem myšlenky, v tom dalším se ale nemýlil. Předně si uvědomoval — podobně jako další velký Polák Joseph Conrad —, že problém je v ruské kultuře. Ta podle něj byla základem pro diktátorství. Diktátorský absolutismus byl podle Brzezinského hluboce vrostlý do ruských dějin a sovětské zřízení bylo jen jeho další podobou.

Má-li Západ slavit vítězství ve studené válce, přesvědčoval Brzezinski ty, kteří mu byli ochotni naslouchat — což naštěstí pro nás bylo v druhé polovině dvacátého století stále více lidí —, musí být odmítnut a vyvrácen nárok Ruska na to, že má v Evropě nějaké legitimní zájmy. Jeho strategie, ohlášená v roce 1961 v článku publikovaném v časopise Foreign Affairs, usilovala o měkký přístup a podkopávání sovětského vlivu prostřednictvím navazování společenských a kulturních styků.

Jenže v sedmdesátých letech, píše Luce, se Brzezinského pozice posunula a za Carterovy vlády vedla k zostření postoje vůči Rusku. Coby národní bezpečnostní poradce rovněž začal prosazovat stejné metody, jaké používal nepřítel, včetně tajných operací nebo odposlouchávání zahraničních diplomatů. Moudře rovněž prosadil užší propojení mezi západní Evropou a Japonskem, aby se tak Rusko dostalo do kleští. Podle Luce se mu dokonce s pomocí tajných operací podařilo Sověty vtáhnout do afghánské pasti. Zároveň — a to je dnes vysoce aktuální — přiměl Cartera k definici doktríny, že jakýkoli pokus o kontrolu na Hormuzským průlivem je přímým ohrožením amerických národních zájmů.

Pro nás ve střední a východní Evropě je nicméně nejdůležitější jeho angažmá ve vztahu k našemu regionu. A tady nemohla střední a východní Evropa mít lepšího obhájce. Brzezinski loboval u Clintonovy administrativy za posílení vztahů mezi Ukrajinou a Západem, a to prostě a jednoduše proto, že správně nevěřil ruským deklaracím o potřebě mít dobré vztahy se sousedy.

Je pozoruhodné, že jeden člověk toho v americké politice pro svůj rodný region dokázal udělat tolik. Samozřejmě to byla kombinace prozíravosti, politických schopností a též pronikavého vhledu do charakteru ruského režimu, ať už má jakoukoli podobu. Smutné — a potenciálně tragické pro střední a východní Evropu — je to, že tento jeho odkaz slábne. Jak bylo naznačeno výše, je to vidět z reakcí na jeho knihu.

Ty ho velmi často líčí jako ideologa, bez jehož přispění by nedošlo k situaci na Ukrajině. Ještě potenciálně tragičtější je to, že tyto názory zaznívají z obou stran politického spektra. Jako ukázku jsem vybral citaci z recenze v jednom prestižním levicově orientovaném literárním obtýdeníku: „V roce 1998 Kongres schválil rozšíření NATO o Maďarsko, Polsko a Českou republiku. V roce 2004 se přidaly tři další země bývalé Varšavské smlouvy, pobaltské státy, a Slovinsko. Diplomaté od George Kennana přes Jacka Matlocka až po Williama Burnse všichni varovali před rozšiřováním NATO na východ. Předpovídali, že mít potenciální nepřátele na hranicích jen zvýší ruské obavy z obklíčení a invaze. Brzezinski tyto obavy odmítal jako paranoidní… Za Brzezinského rozhodnutí jsme už zaplatili vysokou cenu a pravděpodobně ještě zaplatíme.“

Reakce jako tato (a tato nebyla ojedinělá) svědčí o naivitě a intelektuální nabubřelosti. Jistá část západní intelektuální scény si nikdy nepřipustí, že se v Rusku mýlila a že jeho nejostřejší kritici mohou mít pravdu. Tito intelektuálové se pak dostávají do stejné pasti jako naivní Donald Trump: taky se nechávají vodit a dělat ze sebe blbce. Kéž by v západní politice bylo víc takových „ideologů“, jako byl Zbigniew Brzezinski.