Bartoň o inflaci: Vláda přenesla účty za elektřinu na naše děti. V lednu přijde tvrdý náraz

Vojtěch Kristen: Začněme střetem premiéra Andreje Babiše s bankovní radou České národní banky. Je to střet o podobu měnové politiky, což sice zní hrozně nudně, ale dotýká se to v zásadě celé republiky a peněženek většiny Čechů. Jak tento konflikt čteš? Do jaké míry je výjimečný a o čem je jeho podstata?

Petr Bartoň: Tímto konkrétním střetem se z jinak celkem pohodlné střední Evropy dostáváme do horkého Turecka, byť to čtu hlavně jako bouři ve sklenici vody. My máme to štěstí, že máme jednu z nejvíc nezávislých centrálních bank na světě. To znamená, že politik může něco říkat, může i naznačovat, ale ten reálný efekt to asi bude mít celkem minimální. Zaprvé, guvernér nedělá rozhodnutí v centrální bance sám. Je tam několik lidí a guvernér nemá větší váhu hlasu. Pouze pokud by náhodou došlo k sudému počtu hlasujících – a rada má logicky lichý počet, takže někdo by musel být nemocný – a nastala by rovnost hlasů, pak rozhodne hlas šéfa. Ale jinak má úplně stejně velký hlas jako ostatní. Ani ty členy na příští období nejmenuje nikdo z vlády, je to přímo podřízeno prezidentovi, který má s vládou málokdy úplně totožné zájmy. Takže z tohoto pohledu se vůbec nebojím, že by centrální banka dělala cokoli jiného, než že politika sice slyšela, ale nevyslyšela.

Vojtěch Kristen: Dobrám, ale nyní Andrej Babiš otevřeně bance vzkazuje: „Centrální banko, měli byste snížit úrokové sazby.“ To jsme v Česku v minulosti moc neměli, spíš mi to připomíná Donalda Trumpa. 

Petr Bartoň: No dobře, ale to se potom bavíme o tom, jestli když někdo ví, že to nemá žádný vliv, jestli to stejně má cenu něco říkat. Na tom reálném vlivu se nic nezměnilo. To, že vláda nebo kdokoli z vlády nemá žádný vliv na to, co bude dělat centrální banka, je fakt. Nejsem psycholog, jsem ekonom, takže nevím, proč někdo říká něco, o čem musí vědět, že to nebude vyslyšeno a že to nebude hrát ani jakoby neformálně v pozadí nějakou roli. To znamená, asi to neříká pro tu centrální banku, říká to třeba pro své voliče.

Ani to srovnání s Donaldem Trumpem není úplně přesné. Americká centrální banka je sice taky docela nezávislá, ale tam na ni tlačil člověk, který skutečně nakonec jmenuje toho šéfa, takže tam ta přímá provázanost je. U nás není. A zadruhé, americká centrální banka má takzvaný dvojí mandát, tedy dva cíle: cenovou stabilitu a plnou zaměstnanost. Tyto dva cíle jdou po 80 procent času ekonomického cyklu přímo proti sobě. To znamená, ona si jakoby musí vybrat, jestli bude spíše sledovat ten cíl inflační, který by řekl zvyšujte sazby, nebo ten cíl plné zaměstnanosti, což by znamenalo snížení. Pokud tedy někdo tlačí na americký Fed, je to kompatibilní s tím, co má ta centrální banka v popisu práce. Politik jí vlastně říká: „Vy tady máte dva cíle, musíte si mezi nimi vybrat, a já říkám, že by bylo dobré, kdybyste si místo cíle A vybrali cíl B.“ Jenže u nás v Česku tyto dva cíle nemáme. Máme jenom jeden cíl – cenovou stabilitu.

Vojtěch Kristen: U nás má banka sice jen jeden cíl, ale přesto je v zákoně přece klauzule, že pokud je tato stabilita zaručena, má ČNB dbát i o rozvoj ekonomiky a udržitelný růst.

Petr Bartoň: Je to tam specifikováno doslova jako činnost „ve volném čase“. Tedy až tehdy, když máte splněno to A. A to tam navíc bylo dopsáno až dodatečně. My teď ale reálně řešíme ten primární cíl. A dokud není splněn ten primární cíl, tak vlastně ani k tomu B, k té poznámce pod čarou, nemá jak dojít, protože to prioritní A triumfuje všechno.

Vojtěch Kristen: Případné snížení úrokových sazeb, po kterém volá Andrej Babiš, by se propsalo do reálné ekonomiky, do ceny úvěrů, hypoték i investic. Hospodářství by to v určitém ohledu pomohlo. 

Petr Bartoň: A taky by se propsalo do úroků, které střadatelé získávají na tom, že si někde něco uspoří. To je vždycky ta druhá strana mince, kterou teď vidíme například u debat o euru. Každý říká: „No, kdybychom měli euro, tak bychom měli nižší úrokové sazby a jak by všichni na tom vydělali, protože by byly levnější úvěry.“ Ale nikdo už neřekne, že na každého jednoho dlužníka, který má nějaké dluhy a musí je splácet, je tady v Česku zhruba jeden a půl člověka, který má úspory. A tito lidé by přesně o ten úrokový rozdíl měli nižší výnosy.

Je to nejstarší trik, jak jakoukoli diskusi napálit pro nepřipravené. V Česku se bohužel neučí ekonomie, učí se to jen pár vyvolených na vysokých školách, přitom je to naprostý základ. Kdybychom měli dobrý systém, tak se o tomhle vůbec nemusíme bavit, protože by to všichni věděli už ze základní školy. Na téhle úrovni se to dá vysvětlit i dětem. Ale jsme v systému, kde i po více než třiceti letech od pádu komunismu tyhle základy, které na západě lidé chápou, u nás chybí. Toho pak kdokoli zneužívá ve veřejném prostoru. Odprezentuje se jen jedna strana mince a nikdo mu nevpálí: „No jo, ale co ta druhá strana?“

Vojtěch Kristen: Květnová inflace dosáhla 2,1 procenta. Je to podle tebe dobrá zpráva? 

Petr Bartoň: Je třeba se na to dívat jinak. Ta oficiální naměřená inflace 2,1 procenta je totiž uměle stahována dolů o půl až o celý jeden procentní bod rozhodnutím vlády, která část našich účtů za elektřinu převedla na naše děti. Vláda to zafinancovala na dluh a ten dluh i s úroky nechá zaplatit budoucí generace.

Tento efekt ale bude fungovat jenom rok. Prvního ledna příštího roku tento trik přestane působit, protože inflaci budeme porovnávat se stejným obdobím předchozího roku, kdy už stát ty účty platil. V lednu nás proto čeká tvrdý náraz na reálná čísla. A to samé se teď chystá s rozhlasovými a televizními poplatky. Jakmile je vláda převede do režimu, který v podstatě znamená jejich odsunutí na dluh, naměřená inflace sice opticky klesne, ale ta skutečná inflace, kterou může ovlivnit centrální banka, se nezmění ani o píď. Ta naopak spíše stoupá kvůli drahým energiím a geopolitickým tlakům, jako je situace kolem Hormuzského průlivu.

Vojtěch Kristen: Když mluvíš o Hormuzském průlivu a energiích, jak se tyto globální šoky projevují v české realitě?

Petr Bartoň: Lidé sledují hlavně totemy u čerpacích stanic a řeší cenu benzínu a nafty. Jenže ty se nezvýšily zase tak moc. Mnohem zásadnější je růst cen plynu, který je pro Českou republiku kritický, protože nemáme přímý přístup k mořským terminálům na zkapalněný plyn a doplňování zásobníků během zimy je logisticky nesmírně složité. Musíme je proto doplňovat přes léto, a zrovna v létě je teď cena plynu extrémně vysoká.

Z plynu a ropy se navíc vyrábí hnojiva a plasty. Všichni řeší benzín, ale nikdo neřeší, že kvůli drahému plynu brutálně zdražil například polystyren na zateplování domů. V inflaci to sice hned neuvidíte, protože polystyren není v běžném spotřebním koši, ale projeví se to okamžitě na poklesu stavební aktivity a výkonu ekonomiky. A nakonec se to do té inflace dostane oklikou. Když si dnes v těch vedrech koupíte klimatizaci, polovina té obrovské krabice, ve které vám ji dovezou, je polystyren, který ji chrání. I tenhle polystyren teď kvůli drahým energiím drasticky zdražuje. Centrální banka nemůže čekat, až se tyto ceny plně propíšou do koncových obchodů. Musí sešlápnout brzdu hned, protože měnová politika funguje s ročním zpožděním.

Vojtěch Kristen: V Evropě se stále hlasitěji skloňuje termín stagflace – tedy kombinace nulového růstu a vysoké inflace. Je to pro nás reálná hrozba?

Petr Bartoň: Formálně už v té stagflaci víceméně jsme. Vidíme, že inflační tlaky v eurozóně přetrvávají, a zároveň se ekonomika reálně smršťuje. Podle nejnovějších dat kleslo HDP eurozóny po sezónním očištění o 0,2 procenta. V ročním přepočtu už se bavíme o smršťování kolem jednoho procenta. Je sice pravda, že tato čísla hodně stáhlo dolů Irsko, ale Irsko v tom není samo, smršťují se i další dvě nebo tři unijní ekonomiky. Česká ekonomika sice ještě velmi mírně roste, ale to prudké zpomalení je nepopiratelné.

Vojtěch Kristen: Vždycky se říkalo: „Když Německo dostane chřipku, Česko začne kýchat.“ Vzhledem k tomu, v jak hlubokých strukturálních problémech se dnes německé hospodářství nachází, neměli bychom už ležet na jednotce intenzivní péče?

Petr Bartoň: Kdyby tohle pravidlo platilo absolutně, tak už jsme dávno pod drnem. Problémy německého průmyslu jsou totiž dlouhodobé. Pokles německé průmyslové výroby nezačal s energetickou krizí po vpádu Ruska na Ukrajinu a nezačal ani s covidem. Ten zlom nastal už v letech 2017 a 2018. Od té doby německý průmysl setrvale klesá a současné krize to jenom urychlily.

My jsme přesto dokázali celkem slušně růst. Česká průmyslová produkce, například v automotive, je v mnoha ohledech stále zdravější a konkurenceschopnější než ta německá. Naše provázanost s Německem je sice obrovská, ale nejsme stoprocentně provázaní tak, jak se nám někdo snaží namluvit tvrzením, že jsme sedmnáctou spolkovou zemí. Postupně se od té absolutní závislosti odpoutáváme. Naši exportéři se začínají orientovat na jiné, dynamičtější trhy v Asii nebo v Jižní Americe. Pokud Německo skomírá, musíme jít tam, kde se naopak roste.

Samozřejmě, že tu závislost nejde vymazat přes noc a rychlý kolaps Německa by nás bohužel strhl s sebou. Ale ta transformace probíhá. Problém je, že náš autoprůmysl je stále obrovským způsobem zainvestován do starých technologií se spalovacími motory, které mají být v Evropě zakázány.

Vojtěch Kristen: Kolem toho zákazu v roce 2035 je ale stále spousta politických otazníků.

Petr Bartoň: Jistě, ale je to jen otázka času. Když se ten rok 2035 vyhlásil, tak i vlivní šéfové automobilek v soukromí přiznávali, že jde o politické prohlášení. Je to takový Damoklův meč, který nad námi visí, ale funguje spíše jako motivace. Podobně jako když John F. Kennedy vyhlásil, že do konce desetiletí stane Američan na Měsíci. Spalovací motory jednou skončí, i kdyby žádný zákaz z Bruselu neexistoval. Za sto nebo stopadesát let tady prostě auta na benzín nebudou. Otázkou je jenom to, jak rychle ta transformace proběhne. Nesmíme usnout na vavřínech jen proto, že nám teď politici vyjednali nějaké ústupky a odklady. Pokud se nepřizpůsobíme včas, bude ten náraz strašlivý.

Vojtěch Kristen: Zmínil jsi, že se dokážeme transformovat. Vidíme to například na zbrojním průmyslu, který po vypuknutí války na Ukrajině zaznamenal raketový růst.

Petr Bartoň: Ano, zbrojní průmysl sice nevyrostl přes noc, ale ten skokový nárůst byl mimořádně rychlý. Každá válka funguje jako obrovský technologický akcelerátor. Už jenom to, že evropské státy musí nahrazovat starou technologii, kterou poslaly na Ukrajinu, novými systémy, generuje obrovské zakázky. A kdo jiný by na tom měl vydělat než Česko, jako nejprůmyslovější země Evropy?

My sice často nevyrábíme ty finální tanky nebo těžkou techniku, ale dodáváme klíčové subdodávky a součástky. A pak je tu jeden sektor, kde jsme absolutní světovou špičkou, a to není žádný těžký kov, ocel nebo hardware. Je to software. V Česku máme neuvěřitelný překryv mezi herním průmyslem a vývojem vojenských simulátorů a moderních technologií pro válečné plánování. V tom jsme globální lídři. Jen o tom nikdo moc neví, protože to není žádná čmoudící továrna s obrovským komínem. Jsou to často kluci, kteří programují doma na Jižním Městě, ale vytvářejí tím obrovskou přidanou hodnotu pro celou naši ekonomiku.

Vojtěch Kristen: Kdybych se tě zeptal jako ekonoma na jednu zásadní věc – na jedno jediné politické opatření, které by mohlo českou ekonomiku okamžitě odblokovat a nastartovat k rychlému růstu, co by to bylo? Co je ten největší slon v místnosti?

Petr Bartoň: Jsem rád, že tomu říkáš slon v místnosti. Kdybys tady vedle sebe postavil deset českých ekonomů, tak devět z nich ukáže na toho samého slona. Tím slonem je fakt, že v České republice nemůžete reálně vůbec nic postavit. Jak má proboha naše ekonomika růst, když je tady stavebnictví naprosto zabetonované? Jakýkoli ekonomický rozvoj, ať už jde o zavádění nových technologií, nebo rozšiřování stávající výroby, vyžaduje prostor. Potřebujete novou halu, nové sklady, nové pozemky. Bez toho logicky z definice žádný růst nastat nemůže, protože růst znamená, že vyrábíte víc než v minulosti. A jak máme vyrábět víc, když nemáme lidi – máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě – a zároveň nemáme ani ty budovy?

Vojtěch Kristen: Nová vláda ale tvrdí, že nový stavební zákon tento problém vyřeší.

Petr Bartoň: To je to jediné, co může vláda od stolu reálně udělat – odblokovat tu stavební uzávěru, která víceméně paralyzuje celou republiku. Kvůli tomu máme extrémně drahé byty, což lidem odčerpává obrovskou část kupní síly, kterou by jinak mohli utratit v reálné ekonomice za zboží a služby. Stejné potíže ale řeší každá firma, která chce postavit novou továrnu nebo sklad.

V našem dosavadním systému trvá povolení větší stavby šest až sedm let. A ten čas samotný ty stavby neuvěřitelně zdražuje. Čas jsou totiž peníze, které si musíte na tu stavbu půjčit a po celých těch sedm let z nich platit úroky bankám. U velkých projektů, jako jsou bytové domy nebo nedejbože jaderné elektrárny, se po pětadvaceti letech schvalování dostáváme do situace, kdy více než polovina celkových nákladů na stavbu není beton, ocel ani práce dělníků a inženýrů. Polovina ceny jsou čistě jenom úroky zaplacené za ten promarněný čas čekání na razítko. To je naprosto brutální maření zdrojů.

Vojtěch Kristen: Takže takzvaný NIMBY efekt v praxi, kdy každý chce rozvoj, ale nikdo nechce, aby se stavělo za jeho domem.

Petr Bartoň: Přesně tak. „Stavte si, co chcete, ale ne za mým plotem.“ Dokonce to došlo tak daleko, že státní rozpočet skrze různé dotační programy sponzoroval spolky, které nedělaly nic jiného, než že cíleně házely vidle do stavebních řízení a uměle je natahovaly. Měly na to přesný manuál a přesně věděly, kde zatlačit, aby se proces vrátil na začátek. Pokud chceme, aby česká ekonomika reálně rostla a abychom se posunuli dál, musíme tenhle státní aparát na likvidaci investic okamžitě vypnout. To je to naprosto klíčové a nejúčinnější opatření, které máme plně ve svých rukou.