Zničit celou rafinérii jedním dronem? Lze to jen u těch moderních, sovětské kolosy útoky přežívají

Ukrajinská ofenziva proti ruskému energetickému sektoru se vyvinula z ojedinělých náletů v masivní strategickou kampaň. K úderům dochází od pobřeží Černého moře až po západní Sibiř, s dosahem přesahujícím 2 000 kilometrů. Cílem jsou gigantické průmyslové komplexy v Nižném Novgorodu (NORSI), Rjazani, Jaroslavli či samotné Moskvě.

Při pohledu na hořící zásobníky se zdá logické, že zasažená rafinérie musí na dlouhé měsíce zcela zastavit výrobu. Ve skutečnosti tomu tak u drtivé většiny tradičních ruských závodů není. Tajemství jejich odolnosti se ukrývá hluboko v dobách Sovětského svazu.

Běžná laická představa o ropné rafinérii je taková, že jde o jeden obrovský, propojený přístroj. Historicky se ale tyto továrny (a ty sovětské obzvlášť) stavěly jako soustava několika paralelních a na sobě relativně nezávislých linek. V inženýrském žargonu se jim říká „trains“.

V praxi to znamená, že obří komplex nedisponuje jednou gigantickou „pecí“, ale má hned několik atmosféricko-vakuových destilačních jednotek (AVT) a několik oddělených krakovacích či reformovacích bloků. Sovětští inženýři je takto v 50. až 70. letech nestavěli proto, že by jasnozřivě počítali s nálety přesných ukrajinských dronů. Důvod byl čistě pragmatický. Paralelní linky umožňovaly flexibilní zpracování různých druhů ropy a především snadnou údržbu – když se jedna linka kvůli všudypřítomným haváriím či opravám odstavila, zbytek továrny normálně běžel dál.

Zároveň byly tyto komplexy roztažené na obrovských plochách. Pokud dnes ukrajinský dron přesně zasáhne například jednotku CDU-5 v rafinérii NORSI, vypukne mohutný požár. Díky uzavíracím ventilům a obrovským vzdálenostem mezi budovami se ale oheň nepřesune na další linky. Továrna je sice poškozena a nepojede na 100 procent, ale dokáže velmi rychle obnovit provoz na 70 či 75 procent své kapacity. Útok zkrátka bolí, ale není fatální.

V posledních dvaceti letech však ruský ropný sektor prošel masivní modernizací. Cílem bylo dosažení hlubšího a efektivnějšího zpracování ropy podle západních standardů. A právě tato kapitalistická honba za efektivitou dnes paradoxně hraje Ukrajincům přímo do karet.

Dokonalým příkladem je obří Moskevská rafinérie v Kapotni (vlastněná společností Gazprom Něfť). Ta v roce 2020 slavnostně spustila zbrusu nový super-komplex nazvaný Euro+. Toto moderní zařízení nahradilo pět starých, po areálu rozesetých sovětských linek jedním super-integrovaným, extrémně kompaktním blokem. Výsledkem byla obrovská úspora nákladů, dvojnásobná rychlost produkce, nižší emise a zmenšení zastavěné plochy o 15 procent. V dobách míru to byl absolutní inženýrský triumf.

Ve válce se ale tento kompaktní design stal pastí. Když se ukrajinským dronům nedávno podařilo proniknout moskevskou protivzdušnou obranou a super-blok Euro+ zasáhnout, zničily jedinou ranou vše naráz. Následné expertní odhady hovoří jasně: rafinérie přišla zhruba o polovinu své produkční kapacity a kvůli poškození hustě propojené infrastruktury bude oprava trvat nejméně půl roku. Modernizace zkrátka vytvořila takzvaný „single point of failure“ (česky asi jediný bod selhání), a udělala tak z rafinérie mnohem snazší cíl.

Dalším důvodem, proč na ruských čerpacích stanicích nevidíme apokalyptické scény z filmů jako Mad Max, je účetní realita ruského průmyslu.

Podle dat agentury Reuters bylo v době nejintenzivnějších ukrajinských útoků vyřazeno z provozu kolem 20 procent ruské rafinérské kapacity. Reálná produkce paliv v zemi se ale propadla jen o zhruba 3 až 6 procent. Jak je to matematicky možné?

Ruský rafinérský sektor má celkovou teoretickou kapacitu zhruba 6,6 milionu barelů denně. Tyto továrny ovšem v posledních letech prakticky nikdy nejely na plný výkon. Disponovaly obrovskou skrytou rezervou (spare capacity). Jakmile tedy ukrajinský dron vyřadí z provozu závod v Rjazani nebo Tuapse, ruské ministerstvo energetiky jednoduše nařídí jiné, dosud plně nevyužité rafinérii tisíc kilometrů daleko (případně nezasaženým linkám ve stejném závodě), aby okamžitě přepnula na 110procentní výkon. Ztráty se tak na trhu efektivně naředí.

Znamená to tedy, že je ruský palivový trh neprůstřelný? Rozhodně ne. Ruská vláda hraje závod s časem a její polštář tlumící nárazy se nebezpečně ztenčuje.

Kvůli západním sankcím je oprava zničených komplexních jednotek (např. systémů pro hydrokrakování) extrémně složitá. Chybí západní náhradní díly. Ty čínské sice přicházejí, ale jejich integrace prodlužuje opravy z týdnů na měsíce. Ruská vláda už dokonce musela sáhnout k dříve nemyslitelnému kroku – legalizovala prodej méně kvalitního benzínu nižší oktanové třídy (Euro-3), který bylo dosud možné prodávat jen pro export jako petrochemickou surovinu. Tato administrativní klička sice zalepila díru na domácím trhu, ale jde o řešení z nouze.

Kreml navíc za udržení zdání normálnosti platí astronomické částky ze státního rozpočtu prostřednictvím tzv. „damper“ kompenzací (státních dotací rafineriím, které drží ceny na pumpách uměle nízko pod tržní hodnotou).

Pokud ukrajinské zbrojovky splní své sliby a udrží – či dokonce navýší – produkci a úspěšnost svých dálkových dronů, ruská skrytá kapacita dříve či později vyschne. Sovětské inženýrství sice dalo Putinovi do začátku války obrovskou výhodu, ale staré potrubí donekonečna natahovat nelze. Je to teď závod s časem, protže se dá předpokládat, že i zkostnatělé Rusko za čas najde proti ukrajinským dronům efektivnější obranu. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a sledujte s námi, jak Rusko spravedlivě hoří. Díky moc.