RECENZE MARTINA KOVÁŘE | Christopher Nolan proměnil jeden z největších příběhů lidských dějin ve velkolepý filmový epos. Jeho Odyssea však není jen příběhem o návratu bájného hrdiny domů, ale také překvapivě aktuálním podobenstvím o civilizaci, která po svém vítězství zjistila, že ztratila sama sebe.
Už dlouho se na nějaký film nečekalo s takovým napětím jako na Nolanovu Odysseu. Jednak kvůli samotnému režisérovi, jehož filmy se pravidelně stávají událostmi a získávají ceny, uznání kritiků i obrovský divácký úspěch. A jednak proto, že se tentokrát rozhodl převyprávět jeden z největších příběhů, ne-li vůbec největší vyprávění, jaké kdy lidská civilizace stvořila. K tomu se přidaly nekonečné spory na sociálních sítích, kde se ještě před premiérou objevovaly „zaručené zprávy“ o katastrofálním castingu, o tom, jak může být Helena Trójská ženou tmavé pleti a proč prý Nolan tentokrát definitivně podlehl duchu doby. Jaká je tedy Odyssea ve skutečnosti?
Hrdinský epos, jak má být
Když jsem včera večer po bezmála třech hodinách odcházel z promítacího sálu, měl jsem zvláštní pocit, jaký v kině zažívám už jen vzácně. Vycházel z vědomí, že jsem šel na filmový přepis starověkého hrdinského eposu, který jsem dlouho pokládal z povahy věci za téměř „nezfilmovatelný“, abych nakonec zjistil, že jej lze převést na plátno naprosto fenomenálně. Nolan si přitom utrhl, takříkajíc, obrovské sousto. Už jen napsat scénář, v němž nesmí chybět nic podstatného, ale zároveň se nesmíte u ničeho zdržet příliš dlouho! A k tomu vybrat správné lokace, promyslet casting, najít kameramana a hudbu, jež hraje ve filmech tohoto typu nesmírně důležitou roli, a v neposlední řadě dodržet čtvrtmiliardový – v dolarech samozřejmě – rozpočet, to všechno tváří v tvář obrovskému očekávání diváků…
O režisérské bravuře nemá smysl příliš psát, ta je ostatně zjevná téměř u každého Nolanova filmu. Zastavme se proto nejprve u castingu. Ve velké většině případů je výtečný. Oscarová Anne Hathawayová jako Penelopé – mladá i starší – je bez přehánění neodolatelná; vynikající je i Lupita Nyong'o jako Helena. Skutečnost, že jde o ženu tmavé pleti, je naprosto irelevantní, stejně jako to, že starověkého barda, snad samotného Homéra, hraje rodák z texaského Houstonu, afroamerický raper Travis Scott (Jacques Bermon Webster II.). Jeho hudební vstupy jsou mimochodem fantastické a doslova dechberoucí.
Skvělou volbou jsou rovněž Jon Bernthal jako Meneláos a především Benny Safdie v roli „krále králů“ Agamemnóna, jenž sice ve filmu pronese jen několik málo vět, ale aura, která jej obklopuje a která z něj vyzařuje pokaždé, když se objeví na plátně, je téměř neuvěřitelná. Doslova skvostná je kouzelnice Kirké (Samantha Mortonová), proměňující Odysseovy druhy v prasata – a následně opět v lidi –, stejně jako nymfa Kalypsó, kterou ztvárnila Charlize Theronová.
Na závěr jsem si nechal Télemacha (Tom Holland) – nic mimořádného, ale naprosto solidní výkon – a především samotného Odyssea. Matt Damon je samozřejmě skvělý herec a jeho „věčnému poutníkovi“ vlastně není co vytknout. Moje čistě osobní poznámka nicméně zní, že bych pro tuto roli možná vybral méně známého herce, z něhož by film teprve mohl učinit skutečnou hvězdu. Ale kdo jsem já, abych radil Christopheru Nolanovi…
Žádná „woke agitka“
Kritizovat výběr herců jen kvůli jejich barvě pleti a na tomto základě označovat film za „woke agitku“ či „progresivistický experiment“ může buď člověk, který chce za každou cenu provokovat, nebo ten, kdo o antickém světě mnoho neví. Drtivá většina podobných kritiků totiž netuší, jak byla společnost z časů Iliady a Odysseje – „z hlediska pleti, původu a především běžnosti přesunů z jedné části Středomoří do druhé“ – strukturována, jak přesně poznamenal můj přítel, nakladatel Michal Steininger. Zapomíná se také na to, že antický mediteránní svět nebyl jen evropský, ale zahrnoval rovněž pobřeží Blízkého východu a severní Afriky.
Nezapomínejme ani na to, že Odyssea je především starověký hrdinský mýtus, pohádka svého druhu či – použijeme-li dnešní terminologii – fantasy, nikoli dokument o Středomoří nebo historická studie. Je to filmový epos, v němž vystupují nymfy, kouzelnice a zlobři, konkrétně jednooký Kyklop; mimochodem, scéna z jeho jeskyně představuje takřka hororovou miniaturu a jednu z nejbrilantnějších epizod celého filmu. V podobném žánru si může scenárista a režisér dovolit téměř cokoli, pokud to dokáže přesvědčivě natočit. A to je právě případ Christophera Nolana.
Není to dokument
Na podobných filmech bývají nejsmutnější lidé, kteří v nich hledají něco úplně jiného, než co jim chtějí nabídnout. Znalci nejrůznějších detailů – ať už řecké zbroje, lodí či čehokoli jiného – pak vysvětlují, proč je film špatný, protože ta či ona přilba neodpovídá skutečnosti. To podstatné jim přitom uniká. Nevidí totiž Agamemnóna jako „krále králů“, nevidí atmosféru, mýtus, osudovost celého příběhu. Christopher Nolan totiž netočil historický dokument, ale velkou filmovou báji, „příběh všech příběhů“. A právě v tom spočívá síla jeho filmu.
Nolanova Odyssea připomíná mozaiku, která je před očima diváka skládána pomalu, rafinovaně a místy jakoby na přeskáčku, třebaže režisér v zásadě respektuje chronologickou linii vyprávění. Jeho velkou část přednáší Odysseus Kalypsó, která jej po sedm let drží v napůl dobrovolném zajetí. Nejrůznější odbočky a drobné epizody děj zpomalují právě natolik, aby si divák mohl oddechnout a zároveň se znovu těšit na pokračování příběhu, který většina z nás vlastně dobře zná již od dětství.
Film o pádu civilizace
K nejsilnějším pasážím filmu patří ta, v níž Odysseus po návratu z nekonečných cest vypráví své ženě Penelopé – aniž by se jí dosud dal poznat – o strašlivé noci, během níž byla jeho lstí dobyta Trója. „V okamžiku, kdy padly hradby Tróji, padl celý náš svět,“ říká. A má pravdu.
Mořské národy, jichž se lidé na Ithace tolik bojí, nejsou nikým jiným než samotnými Řeky, zdivočelými dlouholetou válkou. „To jsme my,“ říká Odysseus. A vzápětí pronáší větu, která ve mně zůstane ještě velmi dlouho: „O nás už budou jenom zpívat jako o těch, kteří uměli psát.“
V té chvíli Nolanova Odyssea přestává být jen filmovým přepisem antického mýtu. Stává se podobenstvím o úpadku civilizací. O světech, které dosáhly svého vrcholu právě ve chvíli, kdy se začaly rozpadat.
„V okamžiku, kdy padly hradby Tróji, padl celý náš svět.“ Přiznávám, že už delší dobu mám společně se svým přítelem a kolegou Mirkem Bártou pocit, že tato slova platí i o nás.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a chvějte se s námi. Díky moc.
