ANALÝZA MARTINA MAŇÁKA | Vláda Andreje Babiše slibuje revoluci – 50 tisíc nových bytů ročně. Jenže ambiciózní plán má trhliny už předtím, než se poprvé koplo do země. Zatímco ministři s desítkami vlastních nemovitostí káží o dostupnosti bydlení, experti varují před nedostatkem dělníků, zdražováním materiálu a nebezpečnými zásahy do trhu – což ve finále zaplatíme všichni z vlastních kapes.
Babišova vláda dala před pár dny na stůl velký plán na dosažení masivní výstavby 50 000 bytů ročně do pěti let. Konkrétní „prováděcí“ opatření, jež mají Česko dovést k vládou vybájenému optimálnímu stavu řešení věčného bytového problému, však zatím nejsou na pomyslném legislativním stole. Zato se na virtuálním stole objevují informace, které buď rozbíjejí, nebo ozvláštňují některé doposud šířené bytové mýty.
Když „bytovou krizi“ řeší majitelé desítek nemovitostí
Z majetkových přiznání vládních politiků vyšlo čerstvě najevo, že značná část z nich vlastní mnoho nemovitostí. Čistě namátkou – ministr Havlíček jich ve svém vlastnictví přiznal šest, ministr školství Plaga sedm, ministr spravedlnosti Tejc deset a ministr Šťastný přiznal dokonce 16 nemovitostí. Ministr práce a sociálních věcí Juchelka uvedl, že vlastní osm bytů.
Pozor, nejde mi vůbec o to brojit proti bohatým lidem kvůli tomu, že mají více majetku (včetně mnoha nemovitostí) než občané méně zámožní. Právo na legálně nabyté soukromé vlastnictví musí být nezpochybnitelné bez ohledu na velikost majetku.
Nicméně v kontextu jednoho z nejžhavějších politických témat dneška, tedy bydlení, je nutné připomenout, že právě vykupování bytů bohatými lidmi na „investici“, tzn. na zhodnocení finančních zdrojů, potažmo na ochranu před inflačním znehodnocením, je mnohými sociology i politiky považováno za jeden z důvodů, proč v Česku sílí „bytový problém“, jehož nejkřiklavějším znakem je růst cen nemovitostí do nadoblačných výšin.
Padesát tisíc bytů ročně: Kdo nám je postaví?
Bude zajímavé sledovat, jak se nová vláda bude stavět k – nepochybně dále oživovaným – nápadům na různé typy restrikcí vůči „investorům do bytů“, respektive vůči těm, kdo jich vlastní nadstandardní počet.
Za zmínku jistě stojí, že ani vládní prohlášení, ani nová hospodářská strategie Babišova kabinetu v kapitolách věnovaných bydlení neobsahují jakýkoliv náznak akcí mířených vůči těm, kdo si pořizují byty čistě jako investici... Tak či onak, rozbor dopadů investorského vykupování bytů na neuspokojivou situaci s bydlením v Česku by vydal na samostatnou analýzu.
Každopádně se lze mj. dopracovat k dílčímu závěru, že státem dirigovaná a nafukovaná výstavba bytů (hrazená částečně za peníze poplatníků, či spíše na dluh příštích generací), které si pak jako investici pořizují bohatí lidé a bohatí politici, připomíná Kocourkov – to ještě k tomu silně deformovaný.
Nová česká vláda vytyčila cíl, aby se v Česku stavělo 50 tisíc bytů ročně, namísto současných zhruba 30 tisíc. Z plánovaného enormního počtu má být vždy 10 000 bytů obecních, družstevních či v režimu tzv. dostupného bydlení.
Jenže splněno to má být až od roku 2030, tedy po vypršení mandátu této vlády – což je ovšem jen mírně alibistickým detailem v celkově kontroverzním konceptu státem řízené a podporované výstavby.
Na světlo světa se totiž vynořují nové, i když nepřekvapivé informace o tom, že na prudký skok ve výstavbě bytů „nejsou lidi“. Již dnes chybí potřební pracovníci. A samo se nic nepostaví. Nemá snad ani smysl rozebírat otázku, jak by v Česku chtěl někdo zintenzivňovat bytovou výstavbu v situaci, pokud by se po – doufejme někdy skončené – ukrajinské válce značná část Ukrajinců vrátila zpět do vlasti...
Ale to je jen marginální odbočka od podstaty problému. Je banální pravdou, že nedostatek pracovníků zvyšuje tlak na mzdy a celkově zvyšuje náklady nejen na bytovou výstavbu.
Státem a jeho dluhovými penězi uměle navyšovaná výstavba bytů (podle vládní hospodářské strategie stát plánuje „budovat státní byty pro vojáky, policii, hasiče, zdravotníky a další profese“) zdraží nejenom lidskou práci, ale i stavební materiály; o pozemcích a maržích pro developery ani nemluvě.
Je nabíledni, že každý umělý a ještě k tomu na dluh konaný zásah netržní moci (jakou je stát) do trhu vede vždy k deformacím a ve výsledku ke zhoršení celkové situace. I když, logicky, tento proces má své parciální a šťastné „vítěze“: některé stavební firmy, developery a ty, kterým se v pomyslné loterii podaří od státu či obce vymoci zvýhodněný, tj. cenově dostupnější nájemní byt.
Statistický paradox: Bytů máme dost, jen v nich nikdo nebydlí
Nelze zpochybňovat, že bydlení je v současnosti pro část obyvatel trauma, neboť ceny nemovitostí letí ustavičně vzhůru a hypoteční sazby se také drží nahoře (kolem 4 %; připomeňme, že například v lednu 2021 šlo pořídit hypotéku i s úrokem 1,95 %).
Ale tento stav nedostupnosti vlastního bydlení existoval vždy, přičemž toto tvrzení nemá sloužit jako omluva existence neblahého stavu. Koupě bytu pro mladé rodiny byla i v minulosti spíše jen utopickým snem než reálnou možností. Přesto nelze jen tak nekriticky přijímat vládní vize o masivní nové výstavbě, která má probíhat pod vládní supervizí.
V halasu politického bytového třeštění poněkud zapadá faktická informace, že bytů je u nás v přepočtu na obyvatele relativně (statisticky) dost, nemluvě o enormním počtu bytů neobývaných. Jak přiznává nová vládní hospodářská strategie: „Bytů je v ČR celkově dostatek, málo jich ale zbývá pro rodiny a na místech, kde lidé chtějí bydlet“. S tím, že „v Česku máme nadprůměrný počet bytů na obyvatele... avšak jejich využití je nízké, když za posledních 30 let výrazně narostl podíl jednočlenných domácností a prázdných bytů“.
Tentýž dokument přináší aktuální odhad, podle kterého je dlouhodobě neobydlených cca 600 tisíc bytů. Navíc, jak známo, neobvykle (v evropském kontextu) vysoký podíl našich občanů (72 %, pokud do této kategorie zahrneme i družstevní typ vlastnictví) žije ve vlastním bytě či domě.
Ano, čerstvé statistiky naznačují, že roste počet lidí bydlících v nájmu, což je důkazem toho, že se koupěschopnost snižuje s tím, jak nemovitosti zdražují. Přesto se záměry na státem financovanou výstavbu bytů v menších obcích (největší „problém“ s bydlením je v největších městech) jeví jako značně nešťastné obcházení trhu, což jednak nepovede k hmatatelnému řešení problému a což spolehlivě vyústí v prohlubování děr do státní kasy.
Cesta ven vede přes trh, nikoliv přes státní kasu
Celkově se idea masivní nové výstavby plánované a spoluřízené státem jeví jako kontraproduktivní mýtus. Dokáže sice zvýšit počet bytů na trhu, ale současně tím zvýší i příležitosti pro investory a jejich zhodnocování peněz na ochranu před inflací...
Navíc bytová výstavba u nás probíhá kontinuálně. V posledních 36 letech zde neproběhla žádná katastrofa, která by zničila bytový fond a znemožnila stavět nové byty. Přesto se situace v oblasti bydlení stále zhoršuje – soudě alespoň dle důrazu programových priorit politiků, ale i reálného růstu cen bytů. Ordinovat stále stejnou medicínu, když je očividné, že tato na léčbu nezabírá, se jeví jako vysloveně sisyfovská zarputilost.
Jaké by ale mělo být řešení, tedy strategie státu v otázce bydlení? Primárně by měl stát umetat cestičky trhu, což v jistém smyslu částečně „na papíru“ deklaruje i nová vládní hospodářská strategie. Jen trh může uspokojivě a eticky přijatelně vyřešit problém bydlení.
Pokud stát klade překážky trhu s bydlením, pak jakékoliv vzletné plány působí rozpačitě. A že je takových překážek rozeseto nespočet. Počínaje stavebním povolením, přes houštinu přemrštěných regulatorních pastí (souvisejících například s přespříliš ambiciózním Green Dealem), ale i daňovou zátěží.
Proč například stát daňově nezvýhodní novou výstavbu určenou pro ty, kdo nevlastní žádnou nemovitost, když mu na zlepšení situace tak záleží (a když narůstající státní dluh fakticky přestal politiky zajímat)?
Jenže ponechat peníze v kapsách obyvatel je z hlediska politiků horší varianta než čím dál větší přerozdělování veřejných zdrojů a posilování socialisticko-etatistických tendencí. A právě proto je pravděpodobné, že ani sebebombastičtější státem (spolu)organizovaná a částečně financovaná výstavba nepřinese všeobecně uspokojivé výsledky.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
