ANALÝZA MARTINA MAŇÁKA | Vláda představila hospodářskou strategii s názvem „Česko: Země pro budoucnost 2.0“. Jak je u těchto vládních dokumentů zvykem, politici v nich prezentují vzletné vize a soubory opatření v deklarované snaze pomáhat rozvoji a růstu ekonomiky, což na část voličů může působit konejšivě. Pro jiné to však může vytvářet dojem, že státní moc pokračuje – třebaže v trochu jiné podobě, než tomu bylo v minulém režimu – v tradici nikam nevedoucího centrálního plánování.
V houštinách etatistických klišé a litanií víry v blahodárnou moc vlády a státu by se v jednotlivostech nové hospodářské strategie dalo ponuře bádat do nekonečna.
Jako celek lze vládní dokument pojmout přece jen o něco jednodušeji a zobecnit jeho stěžejní rysy. Jisté je jedno: centrální plánování držitelů vládní moci se dnes odehrává v nových podmínkách, kdy stát sice nevlastní a přímo neřídí podniky, ale skrze dotace a legislativu v podobě rozkošatělých regulatorních opatření je schopen zásadně ovlivňovat podnikání v zemi.
Topolánek: Od Babišovy vlády čekám „jednorázovou prasárnu“ s důchody. A Macinka? Předvedl majstrštyk
Digitální pětiletka a dluhová realita
Jako třešinka na dortu působí plány budoucích úspěchů, v nichž tuny vyrobených ingotů a narubaného uhlí z let předlistopadových nahradily počty nově postavených bytů (Babišova vláda jich naplánovala 50 tisíc ročně) nebo procenta území nově pokrytého vysokorychlostním internetem (95 %), apod.
V obecné rovině dokument slibuje doslova modré z nebe: „Podpora podnikání, investic a inovací s reformami ve vzdělávání a na trhu práce, modernizace energetiky, rozvoj dopravní a digitální infrastruktury i zefektivnění fungování státu a veřejných financí,“ hlásá s ambicí, jež dotváří iluzi všemocnosti.
Je symptomatické, že opoziční strany vládu za její „strategii“ chválí, i když současně kritizují, že by (hypotetické) plnění strategie bylo drahé a neúměrně by zadlužilo zemi. Což vyznívá dosti farizejsky, neboť hluboké a nevratné zadlužování se v Česku už dávno stalo normou – od roku 2020 se zhoršuje s železnou pravidelností každoročně o další zhruba 300miliardovou sekyru.
Ostatně, státní dluh ČR se pomalu blíží 4 bilionům Kč a kapsa každého daňového poplatníka je již tak plná nesplatitelných dlužních úpisů.
Vláda v roli „ředitele trhu“
Přesto lze v tomto případě aspekt negativních dopadů hospodářské strategie do státního rozpočtu chápat až jako druhotný. Jde tu primárně o to, že vláda (a to nejen ta Babišova) se svým strategicko-hospodářským výhledem pasovala do role subjektu, který je moudřejší než trh, který ví, komu, kdy a jak má či nemá finančně či regulatorně pomoci.
Svou hospodářskou strategií tak v přeneseném smyslu slova petrifikuje a posiluje postavení vlády jako „ředitele trhu“ – což je protimluv, neboť trh je trhem právě v tom, že je „svobodný“ a nemá žádného šéfa. V horším případě lze vládu klasifikovat jako dystopického sociálního inženýra.
Ve svém novém strategickém menu servíruje doslova všehochuť, takže v některých aspektech jde spíše o koncept nápravných opatření a hašení požárů, jež způsobila svým soustavným a čím dál masivnějším direktivním intervenováním Evropská unie.
Typickým případem je Babišova strategie „boje“ proti emisním povolenkám. Je sice logické, že povolenky prodražují život – strategie je ovšem absurdní v tom, že tento nástroj není v rukách tuzemské vlády, nýbrž je plně závislý na tom, zda se Evropská komise „smiluje“.
Inovace na úřednický povel nefungují
Hospodářská strategie vlády se zaštiťuje podporou růstu produktivity a operuje s investicemi a inovacemi. Na první poslech to zní libozvučně, jako spásné zaklínadlo.
Jenže představa, jak ministři a státní úředníci dokáží podnikům zařídit růst produktivity, vyžaduje enormní dávku fantazie. Dalo by se argumentovat řadou konkrétních, tzv. „inovativních“ projektů, do kterých stát nasypal stamilionové dotace – jenže reálným výsledkem bylo jedno velké nic a nejeden velký průšvih.
Pokud by platilo, že ministerstvo průmyslu umí lépe podnikat než managementy podniků, pak by dávalo smysl všechny soukromé podniky zestátnit; což je myšleno v temné nadsázce, neboť výsledkem by byl ryzí armagedon.
Ačkoli i zde se objevují první vlaštovky: Babišův kabinet v rámci zbrusu nové strategie sází na to, že ekonomice pomůže zestátnění firmy ČEZ. Je to kapitola sama o sobě – ve hře je jistě i záměr pomoci touto formou k výstavbě nových jaderných bloků. Nicméně jako symbol („zestátněním k lepším zítřkům“) je toto opatření více než výmluvné.
Pasti centrálně plánované ekonomiky
Nelze se zbavit dojmu, že spektakulárními prezentacemi doprovázené strategie mají jen maskovat prohlubování přerozdělovací a centrálně plánované ekonomiky. Tento systém však nedokáže generovat skutečný růst, čehož dokladem je nespočet minulých let v Česku i v celé EU.
Jak si například Babišova vláda může namlouvat, že ví, kolik nových bytů je v Česku zapotřebí a kde mají být postaveny? Státní výstavba vytváří neblahou paralelu s neduhy z dob předlistopadových.
Rozdíl mezi „starými časy“ a novou dobou je v tom, že komunistický režim své pětiletky – alespoň na papíře – vždy „slavně“ splnil. Nový režim sice dokáže vytvářet úderné strategie, ale výsledek je vždy stejně nijaký. Takže pak musí přijít nová, ještě „strategičtější strategie“, načež se do věci vloží Evropská unie a svými směrnicemi a Green Dealy naši domácí vizi rozbije napadrť.
Místo vizí potřebujeme konec regulací
Vládní hospodářské strategie mají jeden význačný „přínos“: navozují dojem, že vláda dokáže pomáhat ekonomice. Ekonomika však ke skutečnému rozvoji potřebuje úplně jinou strategii. Potřebuje strategii rušení regulací, administrativních zátěží, stabilizaci podmínek zahraničního obchodu a konec nepředvídatelných distorzí trhu způsobovaných dotacemi (tedy něco, co je absolutně „nekompatibilní“ s podnikáním předsedy vlády).
Čekání na „implementační plány“ či „harmonogramy“, po kterých volají kapitáni průmyslu, jsou jen koloritem doby. V té ani tak nejde o ekonomickou efektivitu, ale v první řadě o politicko-marketingové efekty.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
