Babiš slibuje stopku emisním povolenkám. Proč jeho „revolta“ přichází pozdě?

Babiš na nedávném neformálním jednání lídrů zemí EU v Belgii kritizoval negativní dopady systému ETS1 na průmysl, když se dokonce nechal slyšet, že „jedinou věcí, která může okamžitě zachránit evropský průmysl, je revize systému emisních povolenek EU ETS“. 

To je diskutabilně odvážné tvrzení, jemuž však nelze upřít racionální jádro. Český premiér se už dříve v dopise zaslaném unijním šéfům opřel do vývoje cen emisních povolenek a současně v něm žádal odklad zahájení systému ETS2, který povinnost kupovat povolenky rozšiřuje i pro občany, a to promítnutím do cen pohonných hmot či do paliv k vytápění budov. 

Je všeobecně známo, že tento druhý typ povolenek se v Česku stal politickou výbušninou první kategorie. A jejich „zrušení“ i lákadlem na voliče, kteří loni v říjnu vyslyšeli antibruselská a protipovolenková hesla hnutí ANO, jež slibovalo stopku povolenkám vztahujícím se na domácnosti. 

Platnost tohoto typu „retailových povolenek“ už dříve odložila na Fialova vláda a podle nejnovější legislativy (Evropský parlament) je rozběh systému pro obchodování s emisemi ETS2 odložen až na rok 2028. Ještě zhruba dva roky by tedy tento protiemisní nástroj neměl zasáhnout peněženky obyvatel.

Připomeňme pro pořádek, že mechanismus ETS1, který je uvalen na podniky, už v unii platí 20 let. Všichni „větší hráči“, kteří vypouštějí skleníkové plyny, musí povinně kupovat emisní povolenky úměrně tomu, kolik skleníkových emisí vyprodukují. 

Logicky platí, že čím je povolenka dražší (a její cenu paradoxně určuje nepředvídatelný trh), tím finančně nákladnější je i výroba energií, respektive výroba v podniku jako taková, což podvazuje konkurenceschopnost firem na globální úrovni. I ve světě sice mají obdobný systém, ale ceny za tamní povolenku jsou mnohem nižší než v rámci EU. 

Staronový český premiér dnes vypráví, že se s tímto typem povolenek snažil cosi dělat již v roce 2021, kdy také psal lídrům, že je potřeba provést změnu. „Nezměnilo se nic,“ jak nyní Babiš přiznal. To v jistém smyslu ale není pravda. Změnilo se to, že za uplynulé dvě dekády systém ETS1 a čím dál dražší povolenky donutily elektrárny a teplárny k ukončení (levné) výroby z uhlí a přechodu na jiný (pochopitelně dražší) typ paliva. 

Jistě, tato transformace od uhlí k plynu či jiným zdrojů ještě nebyla dokonána úplně. Každopádně tento systém byl vytvořen právě za (z dnešního pohledu ekonomicky kontroverzním) účelem vytlačení fosilních a škodliviny generujících paliv z výroby energie, což se nakonec „povedlo“. Babišovo dnešní protibruselské šturmování v této oblasti proto tak trochu připomíná ono příslovečné chození s křížem po funusu.

Protipovolenkové tažení Andreje Babiše má i další, poněkud mystifikační dimenzi. Jak bylo zmíněno, platnost rozběhu emisních povolenek, tedy uvalení neurčitě vysokých nových daní na pohonné hmoty a paliva pro běžné spotřebitele, potažmo obyvatele (ETS2), byla odložena na rok 2028. S tím, že naše nová vláda usiluje o odklad na rok 2030. 

Jistě, každý rok bez této dodatečné daňové zátěže je dobrý a voliči, když se jim věc náležitě marketingově vykreslí, to ocení třeba i vhozením toho správného volebního lístku do urny. Každopádně, odložení ekonomicky nepříjemného problému, jakým je vpuštění systému ETS2 do peněženek obyvatel, není skutečným řešením. Je to – v nadsázce – jen o něco delší čekání na několikrát odloženou povolenkovou popravu. 

Alibistické „neřešení“ vyvolává chaos a nejistotu, se všemi z toho plynoucími důsledky. Strany současné vládní koalice se zaříkávaly, že povolenky pro domácnosti dokáží zrušit. Měly by proto férově přiznat, že to nedokáží. Anebo prosadit něco, co je zdánlivě neprosaditelné. Nikoliv jen vychytrale spoléhat na to, že odložení systému o další rok či dva, tedy až za horizont příštích sněmovních voleb, pak „prodají“ jako své velké vítězství nad Bruselem.

Kritickým pilířem babišovské vzpoury proti povolenkám je její nevyjasněný dichotomický ráz. Boj proti povolenkám – i když může být ekonomicky smysluplný – má totiž dva vzájemně se vylučující aspekty. Nelze odmítat povolenky a současně neodmítnout nadřazený projekt zvaný Green Deal, se všemi jeho cíli. 

Jinými slovy, odmítání emisních povolenek ve skutečnosti podrývá cíle Green Dealu, z nichž jistě stojí za připomenutí například nedávno europarlamentem schválený závazek snížit skleníkové emise o 90 % do roku 2040. Může to znít skoro až cimrmanovsky, ale přesto platí: „nelze snižovat emise bez snižování emisí“. Tedy bez toho, aby existovaly nástroje, které povedou k redukci těch či oněch zplodin do ovzduší. 

Premiér Babiš tvrdí, že boj s emisemi, respektive úsilí o jejich snižování, nemá být řešeno centrálními medikamenty ordinovanými pro všechny jednotně z Bruselu, ale že má být ponecháno na členských zemích unie. 

Jistě, státy v EU prozatím nebyly unifikovány natolik komplexně, aby v nich byly nastoleny identické podmínky. Jinými slovy, v Česku je z hlediska průmyslu a potažmo emisí situace velmi odlišná než třeba na Maltě či na Kypru. K čemuž je ovšem nutno dodat, že dobrovolně, tj. buď bez motivací a pobídek, nebo finančních represí a samozřejmě bez kontroly, to nikdo neprovede. Nebo provede, ale v neurčitém časovém horizontu, nejlépe potom nikdy.

Sluší se v tomto kontextu uvést, že emise skleníkových plynů globálně (tedy na celé Zemi) stále rostou a dokonce dosahují rekordních hodnot. Ano, v Evropské unii i v České republice se daří jejich objem snižovat, což samozřejmě, pokud je to spojeno se snižováním i jiných typů emisí než jen těch skleníkových, má lokální zdravotní pozitiva. 

Další a ještě přísnější redukce prováděné za cenu bolestivých obětí a ztrát se při uvedeném globálním vývoji může jevit jako politicky a ekonomicky kontroverzní počínání. Nemá snad asi smysl dodávat, že radikální úsilí o uhlíkovou neutralitu je sice nadále vydáváno za ctihodně šlechetné počínání, ale vzhledem ke klimaticky ambivalentnímu přístupu zemí, jako jsou například USA a Čína (o Rusku ani nemluvě), se bruselská povolenková mánie a radikální emisní cíle jeví jako donquichotský boj s větrnými mlýny, jehož jediným hmatatelným dopadem jsou a budou vážné ekonomické a finanční problémy EU. 

Nicméně, strategie české vlády, která sice halasně brojí proti povolenkám, ale současně nijak neřeší nadřazený plán a jeho cíle na snižování emisí, je jen další příklad populistického manévrování, jehož hlavním motivem jsou příští volby. Na druhou stranu by asi možná (s ohledem na historické příklady vyšumění velkých strategických záměrů EU) ani nepřekvapilo, kdyby Unie nakonec – pod tlakem okolností a „emisně disidentských“ států – přistoupila na pouhou „hru na Green Deal“, která by sice onen mýtický velký plán nezrušila, ale ani by neuvedla v platnost potřebná účinná opatření.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.