V Americe začínají světové fotbalové orgie s naší účastí. Není ale pro Čechy hokej víc?

Když mi bylo asi šest, chytili mě pod krkem kluci u nás na hřišti v pražských Vršovicích. Otázka zněla: „Fandíš Bohemce, nebo Slavii?“. „Bohemce!“ vyhrknul jsem instinktivně jméno v té době slavnějšího fotbalového týmu a v zásadě to i byla pravda. Ve fotbalově tradičně rozdělené městské části šlo naštěstí o správnou odpověď. Někdy od té doby se datuje mé fotbalové fandovství – jak klubové, tak mezinárodní.

Ano, také jsem v roce 1998 hopsal na Staromáku při vítání totálně sťatých hokejistů přicestovavších právě z Nagana a pozorně sledoval trojlístek světových hokejových titulů z let 1999–2001 („Vítej, zlatý hattricku!“).

Měl jsem samozřejmě taky vždycky radost, když jsme si podali „Rusáky“ nebo Kanadu. A dobře jsem cítil obrovskou satisfakci, když český nároďák v roce 2024 zlomil prokletí minulých let a na domácím šampionátu bral zlato. Ale marná sláva, fotbal se mi líbí víc. Pravda, mluvil bych asi jinak, kdybych se narodil, dejme tomu, v Litvínově.

I když se většinou říká opak, mezinárodní hokej je u nás populárnější a je pro to dobrý důvod: jsme v něm neporovnatelně úspěšnější. Češi, resp. Čechoslováci se na hokejovém MS radovali ze zlata celkem 13x a dohromady na šampionátech posbírali 48 medailí, což je řadí na druhé místo v historických tabulkách hned za Kanadu (víc zlatých mají ale samozřejmě Rusové).

Stejně jako mají víc fanoušků úspěšné sportovní kluby než ty průměrné, lépe se fandí i úspěšnému, resp. takovému, který má šanci uspět. A to Češi tradičně mají. Dalším důvodem je, že hokejová mistrovství světa se už několikrát konala také u nás,a nadto se odehrávají každoročně, což v mých očích jejich sportovní hodnotu poněkud devalvuje.

Fotbalisté se takovými úspěchy chlubit nemohou. Přesto se dá polemizovat, jestli jejich řídké medaile nejsou cennější. Důvod je jasný: zatímco lední hokej hraje na světě špičkově přinejlepším deset týmů, fotbal je fenoménem celosvětovým. Potřebujete k němu jen merunu a nějaký aspoň trochu rovný plácek, lhostejno s jakým povrchem. I proto se mydlí skoro v každé v české vesnici i brazilském slumu.

Slavný slovenský trenér Jozef Vengloš říkával, že nejlepší světové týmy „můžeme porazit, ale nikoliv porážet.“ Svatá pravda. O to víc jsou ale cenná stříbra z MS 1934 a 1962, zlato z evropského Bělehradu 1976, druhé místo z Eura 96 i třetí z nezapomenutelného kontinentálního šampionátu 2004 v Portugalsku.

V ČR ani ČSSR se ale velký turnaj, tedy ME (hraje 24 týmů), natož MS (48!) nikdy nehrál – chybí stadionová i další infrastruktura, i když třeba model spolupořadatelství, jaký v roce 2008 předvedli Rakušané se Švýcary, by nejspíš ve spolupráci se Slováky při troše vůle a peněz „hratelný“ byl. Ostatně v roce 2012 to zvládli i Poláci s Ukrajinci, stadion v Doněcku dnes ale raději nevidět...

Velké fotbalové turnaje se také hrají vždy po čtyřech letech, což je další důvod, proč kontinuita v davovém fandění trochu mizí. Češi se prostě potřebují v dobrém smyslu slova do něčeho zbláznit, nefandí nezištně, ale oportunisticky. A v tomto směru je ten hokej mnohem vděčnější.

Až tedy v pátek ráno ve čtyři v poklidu zasednete čerství k televizorům doma v obýváku nebo s přáteli v nonstopu, abyste zafandili Šulcovi, Schickovi, Součkovi a spol. proti Jižním Korejcům, užijte si to, protože příležitostí vidět naši fotbalovou „sbornou“ na špičkovém turnaji zase tak mnoho není. A už vůbec ne případných postupů do vyřazovacích bojů. Vždyť na „svěťáku“ jsme v české samostatné historii teprve podruhé a to po 20 letech od minulé účasti slavné Nedvědovy generace na šampionátu v Německu.

Tím spíš, že se „Mundial“ hraje po dlouhé době v opravdu fotbalové zemi, jakou je přese všechny problémy Mexiko (spolupořádající USA nepočítám). Ne náhodou se zde vrcholná akce pořádá už potřetí. Ročník 1970 byl jedním z nejkvalitnějších vůbec, ač Čechoslováci si jej zrovna za rámeček nedali, před 40 lety se zase v Mexiku udála slavná Maradonova „boží ruka“.

Kdyby se snad letos soubor kladenského pardála Koubka, který mi mimochodem tak nějak lidsky připomíná „chilského“ velikána Rudolfa Vytlačila, náhodou vyhrabal dál než ze základní skupiny, vzpomeňte si na náměstí také na okřídlenou větu, která svého času zdobila sektor hostů na nejednom tuzemském stadionu: „Fandi, ale zůstaň člověkem.“

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.