Tragédie i radost při sledování fotbalu v obýváku v italské Apulii

Fotbal je společenský fenomén, který dokáže pohnout světem bez ohledu na politiku a náboženství. Je totiž náboženstvím sám o sobě. Stačí vzpomenout legendární film 100 dní v Palermu s Linem Venturou v hlavní roli - ve scéně, kdy jsou houfně zatýkání mafiánští vůdci, mají karabiníci snadnou práci, protože všichni mafiáni sedí doma u televize a sledují vítězství „squadry azzury“ ve finále MS 1982 ve Španělsku. V úterý museli obyčejní Italové z chudého italského jihu zkousnout úplně jinou podívanou. Už zase. Následují autentická slova kamaráda Štěpána.

„Sešli jsme se v úterý už v sedm, byli jsme různorodá parta, 12 Italů, 1 Bosňan, 1 Čech a 1 Brazilec. Každý z nás se živí něčím jiným, od hraní na cello až po plastickou chirurgii. Ale zajímalo nás všechny to samé – postoupí Itálie na MS? Porazí Bosnu? (Bosňana nezajímá fotbal, takže toho z následující debaty vyjímám). Kluci mi vyšli vstříc a připravili jsme si dvě televize – na jedné běžel zápas Bosna – Itálie, na druhé ČR – Dánsko.

Ale samozřejmě to bylo celé i o jídle. Postupně začali chodit všichni sousedi a nosit něco k jídlu. Zajímavé bylo to, že všichni začali okamžitě pomáhat a připravovat jídlo – někdo krájel cibuli, někdo chleba, já míchal stracciatellu s olivovym olejem. Jídlo připravovali jen muži, manželky a přítelkyně se staraly o děti, kromě Jíti, která upekla české buchty z italské mouky s ricottou a neustále nabízela, jestli někdo nechce pivo, kafe nebo víno. Otevřely se rovnou dvě lahve vína, ale primárně se kupodivu pilo pivo.

Před zápasem se hodně řešil italský trenér Gattuso, že to není úplně ideální, ale že by to mohlo dopadnout, řešila se Bosna, kvalita trávníku i to, jak to v Bosně vypadá. Podle toho, co jsme viděli v televizi, to v Zenici, kde se hrálo, není nic moc...

Já se po očku na celou dobu na televizi dívám na český zápas, který měl podobný průběh jako ten italský. Ostatní kluci pořád něco komentují - hráče, trenéra, rozhodčí... Je to hodně hlasité, mluví jeden přes druhého, s každou spálenou šancí se zvyšuje hlasitost lamentování, drží se za hlavu, padá mamma mia, mannaggia, občas se ozve i cazzo, ale ne moc, přece jen okolo neustále pobíhají děti. Do toho se jí. 

Když Itálie dává gól, všichni vyskakují z gauče, tleskají, jsou nadšení. Pije se další pivo. Před televizí neustále někdo je, buď dítě nebo někdo s jídlem, ale nikdo ho neokřikuje…fotbal jako by běžel na pozadí, ale přitom jej pořád sledují. Ve 40. minutě dostává hráč Itálie červenou a začíná skepse. Nejdřív se hádají, že to nebyl faul, ale po opakovaných záběrech všichni uznají, že to faul byl.

Přichází poločas, přestávkový program nikoho nezajímá, všichni jdou jíst. Celých patnáct minut se konzumuje maso, salát, stracciatella a focaccia s rajčaty, která se přinesla od místního pekaře.

Začíná druhý poločas a asi po pěti minutách přichází jednomu z Italů zpráva na mobil. Jeho nálada se najednou úplně mění. Do jejich skupiny na whatsappu napsal jeden z jejich známých, že vsadil na to, že Itálie vyhraje 2:1, on v tu chvíli začíná nadávat a je fakt naštvaný. Ptám se proč. On říká, že to právě tenhle člověk zakřiknul, že to dělá vždycky i u zápasů domácího U.S. Lecce, a že teď je to jasný, že se prohraje. 

Bosna srovnává, nálada na bodu mrazu. V prodloužení už nikdo ani moc nemluví, a už ani nepije, jen všichni sledují zápas. Všichni jsou přesvědčení o prohře národního týmu. V penaltách už nikdo ani nedoufá, a hned po první serii penalt Itálie prohrává a už to nikdy nesrovná. Všichni jsou zklamaní, extrémně naštvaní, už se opravdu jenom nadává. Ale nadává se jen na Italy, na trenéra, na brankáře Donarummu, na útočníky, co neumí kopat penalty. Vzpomínám na Roberta Baggia ve finále MS 1994.

Zmiňuje se dokola, že to je potřetí, co nebude Itálie na mundialu. Ten člověk, co zakřikl výsledek je v momentálním impulzivním hněvu vyhozen ze skupiny, aby byl pak zase přijat.

Já se raduju, všichni mi gratulují, ale je vidět, že náš zápas je vůbec nezajímá. Já mám radost, ale když vidím všechny ostatní, tak jsem spíš smutný s nimi. Ukazují mi italské sportovní servery, okamžitě po skončení zápasu se tam objevuje pět článků věnující se zápasu – rozbor, hodnocení, kritika, budoucnost trenéra.

Řeší se, proč je italský národní tým v tak hluboké krizi. Dřív chtěl každý mladý kluk v Itálii hrát fotbal, chtěl být profi fotbalista, ale dnes to tak není. Děti jsou raději u mobilu, chtějí být youtubeři, nebo influenceři. A zároveň dřív byla možnost hrát fotbal kdekoliv, zdarma, kluci prostě šli hrát na plácek fotbal a zlepšovali se. Hrát fotbal nestálo skoro nic a kluby měly hodně peněz alokovaných na akademie a výchovu mládeže.

Nyní je fotbal vlastně sport pro rodiny, kde je více peněz, než pro ty chudší - alespoň to je názor, který mi kluci opakují. Jsou potřeba investice, ukazují to například na italském tenise, kde šla úroveň v posledních letech hodně nahoru, ale je to proto, že se do toho začalo v letech 2015-2016 více investovat.

Je jedna hodina ráno a zítra se jde normálně do práce, polovina lidí má před sebou ještě minimálně půlhodinovou cestu autem do Lecce. Loučíme se, domlouváme se, že pojedeme příští sezonu na zápas Arsenalu do Londýna. Fotbal prostě hýbe světem.“