Bydlení v Česku: Politici slibují zázraky a předhánějí se v tom, kdo víc zlikviduje trh

Řada relevantních politických stran se v krátkém období nechala slyšet, že za nejdůležitější programovou záležitost považují bydlení. 

ANO mluví o nutnosti zrychlit výstavbu bytů, SPD stejně jako Piráti jako svou prioritu hlásají „dostupné bydlení“, v podobném duchu vystupuje i vládní STAN. A kdysi poměrně významná Sociální demokracie dokonce vyrukovala s makabrózním „válečným“ sloganem Bydlení je naše zbrojení…

Mimo to vešlo ve známost, že Ministerstvo pro místní rozvoj – vedené Petrem Kulhánkem ze STANu – připravuje návrh, který by obcím a podnikatelům umožnil zřizovat „společnosti s omezeným ziskem“, tedy jakési speciální „netržní“ subjekty, jež své finanční výnosy z prodeje budou muset využívat na výstavbu levnějších bytů.

K čemuž lze na tomto místě dodat snad jen to, že stát se v bitvě o lepší zítřky chytá už i těch nejdivočejších záchranných stébel, jež zakopávají tržní ekonomiku kamsi do direktivně řízené a zisk omezující polosocialistické propasti. 

A nejen stát a jeho protagonisté – objevují se i nové, neotřelé nápady z nepolitických luhů a hájů. Například na dodatečné zdanění těch obyvatel, kteří by se chtěli pokoušet pořídit si vlastní bydlení, k čemuž by mělo docházet navýšením daně z nemovitosti v nové zástavbě. 

Jasně se ukazuje, že pokud politici verbálně uchopí a vypíchnou nějaké téma jako zásadní, strhne to s sebou mimo jiné i lavinu sociálního inženýrství.

Výše naznačené „bytové harašení“ evokuje dojem, že se Česko v roce 2025 zhroutilo do jakési poválečné krize, v níž veškerá infrastruktura lehla popelem. Což evidentně neodpovídá realitě. 

Podle sčítání lidu z roku 2021 bylo v Česku celkem 5,34 milionu bytů, přičemž nějakých 850 tisíc z toho bylo neobydlených. Dnes, tj. o čtyři roky později, se celkový počet bytů zvýšil nad 5,4 milionu. Vzhledem k celkovému počtu obyvatel (10,9 milionu) by – čistě matematicky vzato – všichni mohli mít kde bydlet. Což je jen absurdně akademická úvaha.

V praxi je tomu jinak. Byty sice jsou, ale ne v té kvalitě, typu a zejména ne v těch místech a městech, kde by je poptávali zákazníci, kteří shánějí vlastní bydlení. A samozřejmě nejsou v té ceně, na niž by našinec měl po ruce dostatek prostředků.

Nutno podotknout, že jde o našince v zemi, kde sice mzdy setrvale rostou, ale jejich celostátní průměr se stabilně drží na 17. místě v EU. Jinými slovy, ceny bydlení u nás předbíhají reálný růst platů. V tomto kontextu je nutno chápat i celoevropská data, podle kterých patří byty v Česku k těm nejméně (cenově) dostupným.

Objektivně vzato, nepříznivá situace s tuzemským bydlení je realita. Damoklův meč urbanizace, kdy do největších měst a jejich okolí se neustále hrne velké množství osob a rodin za „lepší prací“, v kombinaci s řadou dalších faktorů, žene poptávku po bydlení a jeho ceny nahoru.

Výstavba nového bydlení v těch „správných lokalitách“ – tj. největších (ale i jiných) městech není tak intenzivní, jak by teoreticky mohla být, za což „vděčí“ obtížně zdolatelným byrokratickým překážkám. Dosáhnout za těchto okolností na vlastní bydlení se mnohdy jeví tak trochu jako sen. 

Připomeňme, že průměrná výše hypotéky letos v dubnu dosáhla 4,08 mil. Kč, což je neblaze „úctyhodná“ částka. Každopádně však platí, že akutní potřeba zajistit bydlení „nebydlícím“ se týká jen menší části obyvatel. A proto se i záměry na státem dotovanou výstavbu cenově zvýhodněných bytů, které jsou středobodem hrubých programových úvah tuzemských politických subjektů, jeví jako kontroverzní idea.

Bez újmy na svědomí lze konstatovat, že zprofanované heslo „bydlení“ slouží mnohým politikům a stranám k populisticky úhybnému manévru, jenž odvádí pozornost od jiných zásadních problémů. 

Z čehož neplyne, že předmětem politického soupeření a součástí politických programů by nemělo být téma, které trápí jen část obyvatel. Jenže Česko má řadu fatálnějších trablů než státem řešené/dotované bydlení pro vybrané obyvatele. 

Má spoustu jiných, jež ohrožují zemi jako celek. Například soustavné vládní zadlužování, k němuž dochází od roku 2020. Státní dluh narostl za uplynulých 10 let o téměř 2 biliony korun – v roce 2014 činil 1,66 bilionu, v roce 2025 se má vyšplhat na zhruba 3,61 bilionu.

V situaci, kdy se jak houby po dešti rodí další rozpočtové deficity, jejichž výši se nedaří krotit, se úvahy o státní dotované výstavbě jeví jako rozporuplná úlitba virtuální voličské poptávce. 

Zvláště když evropským kontinentem obchází strašidlo explodujících výdajů na obranu, na kterou Česko musí každým rokem dávat o desítky miliard korun více – a to až v řádu čtvrt bilionu korun ročně; nemluvě o deficitním penzijním či zdravotním systému, apod.

Nejčerstvější spásné recepty politických stran na „záchranu bydlení“ v Česku zatím nejsou v detailu známy – některé strany své programy tají, prý v obavě před zcizením konkurencí. Jisté je jedno: jejich podstatou budou veřejné zdroje a erární výstavba bytů pro „bytově potřebné“. To může (i když nemusí) vést k různým variantám vývoje.

Pokud by politici chtěli pomáhat (jak jinak, z cizího) přímo „revolučně“, tj. na bázi desítek miliard korun sypaných ročně do výstavby bytových domů, pak by tím nezodpovědně zhoršovali už tak žalostný stav státní kasy. Což tak trochu připomíná vyhánění čerta ďáblem. 

Pokud by proklamované cíle chtěli plnit jen symbolickými částkami a různými fatamorgánami, jako jsou tzv. kontaktní místa pro bydlení z nedávno schváleného zákona, pak půjde jen o symbolickou hru, sehrávanou s mystifikovanou veřejností.

Výsledkem nebo nedílnou součástí bytového harašení může být také smršť regulatorních opatření, vedoucích k dalším deformacím a celkovému zhoršení situace. Jisté je jedno: trh nelze porazit. Lze ho jen zdeformovat, se všemi z toho plynoucími potěmkinovskými důsledky. 

Menší část těch nejméně zámožných lidí luxusně bydlí, zatímco střední třída živoří až po uši utopená v hypotečních dluzích a rostoucích daních. A stát, tedy poplatníci, úpí pod tíhou dalších nákladových náloží. 

Jediným objektivně přínosným a tržně nedeformačním opatřením, které může pomoci bez neefektivního škodlivého přerozdělování z kapes jedněch (včetně „nebydlících“) do kapes a životů druhých (jimž erár poskytne zvýhodněné bydlení), je nebránit soukromým subjektům v působení, nezdržovat stavební řízení (což ale absolutně neznamená, že si každý může stavět, kde chce a jak chce) a další opatření, jež zvyšují ryze tržní potenciál výstavby a třeba i daňově ulehčují těm, kdo si pořizují první vlastní bydlení. 

Tržně podezřelé nápady, jako vynucování nového typu firem, jejichž podnikatelskou motivací nebude zisk, nýbrž „dobro“, by v případě jejich většího rozšíření mohly přinést jen výrazně více škody než užitku.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.