KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Na jednoho Čecha připadá dnes v průměru o třetinu větší plocha bytu než před 30 lety. Takzvaná bytová krize tak začíná být stále více bojem o prostor, který někde musí narazit na konečnou hranici.
Pokud dnes developeři v médiích zdůvodňují růst cen bytů a jejich nedostatek, obvykle si stěžují na přílišnou byrokracii, která brání tomu, aby se rychleji stavěly další nové byty. Jenže pohled do statistik nejen u nás, ale v celé Evropě, nabízí ještě jeden důležitý faktor, související s bytovou krizí.
Nejde ani tak o nedostatek nových bytů jako spíše o to, že lidé mají dnes mnohem větší nároky na obytný prostor, než měli jejich rodiče nebo prarodiče. A navíc tento nárok neustále roste.
Zcela seriózně se tak nabízí otázka, zda po několika desetiletích neustálého růstu průměrného obytného prostoru už nenastává doba, kdy se bude muset tento trend zastavit. Pokud by pokračoval, bytový blahobyt jedněch by totiž ohrožoval blahobyt druhých.
Třeba v Německu podle tamního statistického úřadu vzrostla od sjednocení Německa v roce 1990 průměrná plocha bytu na jednoho obyvatele o celých 37 % na celkových 47,2 metru čtverečního. A to je nárůst, který nemá v historii země obdoby.
V Česku je to podobné. Podle šetření Českého statistického úřadu se zvětšila průměrná plocha bytu na jednoho obyvatele z 25,5 m2 v roce 1991 na 38 m2 v roce 2021 (poslední údaj). Jedná se tedy také o zhruba třetinový nárůst.
Mezinárodní srovnání nemusí být podle statistiků úplně přesné, protože některé státy jinak posuzují, co je obytná a co užitná plocha v bytě. Jedna věc je ale přes rozdíly jistá. Nároky na to, kolik (soukromého) životního prostoru má mít kolem sebe člověk pro potřeby bydlení, jsou stále vyšší. A souvisí to nebo dosud souviselo s bohatnutím společnosti.
To, co rodiče dnešních třicátníků nebo čtyřicátníků považovali za velký byt, jejich děti často odmítají jako příliš malý prostor pro to, aby v něm oni mohli vychovávat své ratolesti. Zatímco starší generace vzpomíná, jak sourozenci psali úkoly v kuchyni, mladší si berou vysoké hypotéky na to, aby se každé z dětí mohlo připravovat na školu ve svém vlastním pokoji.
Někdo může snadno namítnout, že největší zájem je dnes o menší, dvou nebo třípokojové byty. Ano, i výměra těchto bytů (stejně jako obytného prostoru v rodinných domech) roste. Přitom, a to je důležité, žije dnes podle Českého statistického úřadu v každém pátém rodinném domě pouze jeden člověk.
Neustálé rozšiřování průměrného bytového prostoru na obyvatele musí podle odborníků v Česku jednou narazit na své meze. I když někdo namítá, že v zemích jako Bangladéš je přece ještě mnohem větší hustota obyvatel, jde právě o to, když bohatnutí formou zabírání stále většího a většího prostoru začne ubírat prostor někomu jinému.
Sen mnoha lidí v Česku i západní Evropě není „žít jako v Bangladéši“. Jejich snem je domek se zahrádkou na okraji města, z něhož se lze snadno dostat bez čekání v zácpách jak do aglomerace, tak do přírody. Mít svůj zasloužený klid a zároveň všechny civilizační vymoženosti. Jeho naplnění se však zdá být čím dál tím obtížnější.
Jak dlouhodobě upozorňuje například půdní bioložka Hana Šantrůčková, vůbec nejcennější zemědělská půda není někde v podhůří Šumavy, ale v okolí velkých měst jako je Praha. A vzhledem k tomu, jak rychle tato vzácná a životně důležitá ornice mizí kvůli další zástavbě, vyzývají odborníci k zastavení výstavby dalších příměstských satelitů.
Ale nejde jen o zabírání zemědělské půdy. Stále častěji (třeba v okolí Českých Budějovic) dochází k ostrým sporům mezi těmi, kteří už si „postavili v zeleni“ a těmi, kteří chtějí stavět vedle nich a brát jim část těžce vydobytého prostoru. Stejně jako nikdo nechce, aby mu vedle domu vyrostla dálnice.
„Už dnes developeři hledají nová zastavitelná území pro rodinné domy mimo města velmi obtížně. Doba, kde se někdy i za podivných okolností překotně stavělo na každé louce na předměstí, je dávno pryč. A jiné to do budoucna nebude,“ řekl pro INFO.CZ už dříve budějovický architekt a urbanista Filip Dubský.
Možná tak skutečně nastává doba, kdy už lze pomalu přemýšlet nikoliv nad tím, jak průměrný obytný prostor dále rozšiřovat, ale spíše jak hospodařit s prostorem, který máme k dispozici. Nejde o žádnou socialistickou, ale naprosto logickou úvahu.
Kdyby se všichni obyvatelé Česka (10,87 milionu) postavili těsně vedle sebe, vešli by se do čtverce o délce 1,6 kilometru. Životního prostoru tedy máme dost. Záleží na nás, podle jakých priorit si ho rozdělíme. A v Česku stejně jako v Německu a jiných civilizovaných zemích to pomalu, ale jistě začíná být docela naléhavá otázka.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
