KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | K odchodu ze světa dnes už nutně nepotřebujete fatální diagnózu v konečném stadiu. Stačí pevné odhodlání, včas zaplacené členské příspěvky a cesta do země, kde se z asistované sebevraždy stal efektivní, průmyslově čistý proces. Organizace, které tuto „službu“ nabízejí, v mnoha ohledech připomínají profesionální cestovní kanceláře. Rozdíl je jen v tom, že u nich se s reklamací už nikdo nevrátí.
Někdo je těžce nemocný, někoho to prostě už jen nebaví. Oba chtějí to samé: smrt. Vetchá ruka v dlani blízkého, poslední společný výdech a pokojné zastavení času v kruhu rodiny. Tak vypadá přirozený konec, jak si ho pamatují generace před námi. Jenže moderní doba nabízí alternativu, která je sice zbavená sentimentu, ale zato disponuje švýcarskou přesností. Budoucí nebožtík nemusí být fyzicky na dně; k lůžku v diskrétním apartmánu může dojít po svých, svěží a s čistou hlavou, jen pár minut předtím, než se nad jeho osudem zavře voda.
Konečná stanice, nevystupujte
Švýcarsko v tomto „odvětví“ drží světový primát. Asistovaná sebevražda je zde legální již od roku 1942 a od počátku osmdesátých let zde fungují instituce jako Exit, které z dobrovolného odchodu (VAD – Voluntary Assisted Dying) udělaly systémovou záležitost.
Dnes se k nim přidávají země jako Belgie, Nizozemsko, Rakousko či Španělsko, ale Švýcarsko zůstává pro „turisty smrti“ volbou číslo jedna. Země bank a hodinek totiž budí dojem, že i v otázce konce života bude vše probíhat věcně, důstojně a bez zbytečných průtahů.
Právní rámec je přitom postaven na tenkém ledě lékařské etiky a legislativních kliček. Podmínkou je, že zprostředkovatel nesmí mít z aktu majetkový prospěch. Jenže provoz takové „poslední stanice“ něco stojí. Aby se vlci nažrali a zákon zůstal celý, funguje systém členských příspěvků.
Klient se stane členem organizace, pravidelně platí a nezřídka jí v závěti odkáže část svého majetku. „Jsme neziskoví,“ tvrdí například Silvan Luley z proslulé organizace Dignitas. Podle něj existují výjimky pro nemajetné, ale pro většinu klientů je členství zkrátka vstupenkou do programu, o kterém uvažují dlouho dopředu – někdy i v době, kdy jsou ještě plni sil.
Logistika posledního výletu
Pokud čekáte temné chodby a ponurou atmosféru, mýlíte se. Celý proces připomíná spíše náročný přijímací pohovor na nové místo. Musíte dodat životopis, zdravotní složku a podrobný plán, jak naložit se svými ostatky. U Dignitas následuje kolečko konzultací, které trvá měsíce. Zajímavé je, že předběžný souhlas lékaře nakonec k činu využije jen zlomek lidí – zhruba 14 procent. Pro zbytek je schválená žádost jen jakousi „pojistkou“, kterou mají v šuplíku pro případ, že by život přestal dávat smysl.
Etické otazníky však narůstají ve chvíli, kdy se podíváme na diagnózy. Podle dat BMJ Journals netrpí přibližně pětina žadatelů nevyléčitelnou tělesnou chorobou. Jsou mezi nimi lidé s depresemi nebo ti, kteří jsou zkrátka „unaveni životem“. A tady končí veškerá legrace. Zatímco v Nizozemsku musí lékař potvrdit „nesnesitelné utrpení bez vyhlídky na zlepšení“, jinde jsou mantinely volnější. Došlo to dokonce tak daleko, že Dignitas v minulosti experimentovala s udušením pomocí helia, aby obešla nutnost lékařského předpisu na smrtící látku.
Webové stránky těchto organizací jsou fascinujícím čtením. Nabízejí praktické rady, které byste čekali spíše na portálu pro cestovatele. Dozvíte se, které aerolinky létají na nejbližší letiště, jak funguje místní doprava a ve kterém hotelu je nejlepší se ubytovat před samotnou „operací“. Nechybí ani informace o poloze nejbližšího bankomatu či pojišťovny pro případ nečekaných výdajů.
Samotný akt je pak rychlý a zbavený přístrojů. Cizinec dorazí do pronajatého bytu, dostane lék proti zvracení a poté barbiturát pentobarbital sodný rozpuštěný ve sklenici vody nebo džusu. Klíčový je zákonný detail: pacient musí nápoj vypít sám nebo si sám spustit kapačku. Pokud by mu látku podal někdo jiný, jde o eutanázii, což je právně úplně jiná kategorie. Smrt přichází obvykle do dvaceti minut po upadnutí do hlubokého spánku.
Cena za cenu nejvyšší
Celý tento „kompletní servis“, zahrnující administrativu, konzultace a samotnou asistenci, vyjde klienta v průměru na 10 000 švýcarských franků, tedy zhruba čtvrt milionu korun. Za tuto částku dostane zájemce jistotu, že jeho odchod bude profesionálně ošetřen, zlegalizován a zbaven zbytečného dramatu.
V České republice zůstává tento byznys se smrtí tabu. Jakákoliv forma pomoci při sebevraždě je trestným činem „účasti na sebevraždě“ a eutanázie je u nás de jure považována za vraždu. Přestože se v tuzemsku občas rozhoří debata o legalizaci, politická vůle k takovému kroku chybí.
Švýcarský model tak pro české občany zůstává jedinou, byť drahou a logisticky náročnou cestou pro ty, kteří chtějí mít nad svým koncem absolutní kontrolu. V tržním prostředí, kde lze koupit téměř cokoliv, se totiž i smrt stala zbožím s pevným ceníkem a profesionálním zákaznickým servisem.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
