KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Sněmovna hlasy vládních poslanců schválila „toužebně“ očekávaný a mnohými vysněný zákon o podpoře bydlení. Stalo se tak v situaci, kdy se již delší dobu vzrušeně diskutuje o „bytové krizi“, což mimoděk evokuje situaci časů předlistopadových, nikoliv tržních. Navzdory nespočtu složitostí, skutečných problémů bydlení a příslušné „podporovací legislativy“ je jisté jedno – že nový zákon situaci v základu nezlepší. A pokud ji vůbec dokáže jakkoliv změnit, tak spíše k horšímu…
Zákon o podpoře bydlení je chatrným a – jak jinak, v demokracii – ryze politicky motivovaným hokusem-pokusem o hašení vedlejšího požáru. Jednou z jeho hlavních linií je perspektivně pomoci „řešit bydlení“ těm nejméně majetkově zámožným obyvatelům, nikoliv ostatním „bytově-potřebným“, kteří se na obecní nájem nekvalifikují a pořídit si vlastnické bydlení je zatím mimo jejich finanční možnosti.
Jak uvádí ministerstvo pro místní rozvoj, zákon má skrze podpůrná opatření umožnit získat „standardní nájemní bydlení za přiměřenou cenu a dlouhodobě si ho udržet“. Zní to jako pokus o vytvoření perpetua mobile. Ale ani tento pokus nepřinese zázrak.
Zákon nehasí a ani nedokáže hasit základní požár, tedy problém, že ceny vlastního bydlení (nejen) u nás rostou nad úroveň toho, co si lidé nechtějící bydlet v nájmu mohou s ohledem na úspory a výdělky dovolit.
Nemluvě o tom, že uzákoňovaná „podpora bydlení“ vychází z kontroverzního paradigmatu, že části obyvatelstva se má stát (za peníze ostatních) postarat o slušné bydlení, zatímco těm ostatním – typicky z kategorie střední příjmové třídy – je shora předurčeno se až po uši zadlužit a celoživotně splácet hypotéku na vlastní byt v sídlištním developerském projektu. To je podivně asociální spravedlnost tuzemských zákonodárců všech barev.
Bydlení jen pro někoho zaplatí všichni
Zákon je klasickou ukázkou sociálně-inženýrské snahy vyadministrovat bydlení v Česku úřední cestou. Sází na nový typ „úředních služeben“ v podobě tzv. kontaktních míst pro bydlení a to v celkem 115 „nejvíce zasažených“ obcích s rozšířenou působností. Tato místa mají sloužit jako „podpora pro ty, kteří hledají bydlení nebo potřebují pomoci s jeho udržením“.
Zní to lákavě, ale představa, že se bytový trh podaří ohnout ve prospěch výhodných bytů a snadného uspokojování žadatelů o bydlení formou sebekvalitnější úřední péče, je jen politická hra: gesto, které má dokázat, jak jsou politici starostliví a široce pečující o životy lidí.
Samozřejmě, že „bytové úřadovny“ nedokáží ani vytvářet nové byty, ani přemluvit trh k tomu, aby snížil ceny bydlení, ani zajistit pro žadatele dostatečnou sumu peněz na zakoupení vlastního bytu. Maximálně tak budou poskytovat morální útěchu, pomineme-li provádění majetkových testů.
Ty budou fungovat v bizarním smyslu „čím hůře, tím lépe“. Čím hůře na tom žadatel bude, tím větší bude jeho šance získat zdarma něco, na co velká část obyvatel musí šetřit po celý život. Posiluje se tak aura pečovatelského státu, který se má o občany (pochopitelně, jen o ty, co se kvalifikují) postarat od kolébky přes bydlení až po nejzazší stáří.
Stát si „bytařským“ zákonem uzurpuje roli „zprostředkovatelského developera“, který „bude stavět pro lidi“. Tato metoda z podstaty nemůže dopadnout uspokojivě; ostatně, podobný záměr (budovat bydlení pro lidi) se nepovedl ani v minulém režimu, který řídil a ovládal téměř vše.
Spolehlivým výsledkem bude snad jen to, že menší část obyvatel bude zvýhodněna a získá obecní byt s netržním nájmem – na úkor ostatních, kteří to zaplatí. O to více pak ostatním stoupne tržní nájemné. Absurdní je i to, že stát finančně „řeší“ bydlení části obyvatel v situaci, kdy se sám topí v rekordním dluhu, jenž aktuálně překročil hranici 3,4 bilionu korun.
Vybraným lidem, kteří se dokáží prokázat dostatečně omračující chudobou, tak stát na generace zajistí pěknou střechu nad hlavou, ale za cenu dluhu, kterou nesplatí ani mnoho příštích generací daňových poplatníků…
