KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Jednou z nejpalčivějších otázek dneška je, kde vzít peníze na posilování obrany Česka, aniž by tyto finance musely být generovány „prostým“ navyšováním dluhů na úkor budoucnosti. A zda je vůbec uskutečnitelný jakýkoli „nezadlužovací postup“. Vláda se jistí tím, že chce rozvolnit rozpočtová pravidla a zlegalizovat dluhové financování dodatečných zbrojních výdajů. V reálu by přitom bylo – a třeba bude, jakkoli nelze předvídat politické peripetie v dalších volebních obdobích – možné získávat peníze na vyšší obranné výdaje relativně jednoduchými způsoby. Tomu se ovšem staví do cesty mnohdy až iracionální politická realita.
Za bolestně neznámý faktor lze považovat to, zda se Česko pod vlivem skokově zvyšovaných výdajů na obranu dokáže v dalších letech zadlužovat jen únosným tempem – tak aby se státní kasa nezhroutila pod tíhou rozpočtových deficitů a nesplatitelného státního dluhu.
Připomeňme, že od roku 2020 (tedy za pouhých 6 let) se vládám počínaje kabinetem Andreje Babiše „podařilo“ až do letoška (včetně) nakumulovat rozpočtové deficity v součtu téměř 2 bilionů korun – státní dluh ČR už vyskočil na neúctyhodných bezmála 3,4 bilionu.
Pokud vejde v platnost vládou navržený „vyzbrojovací itinerář“, jenž počítá s postupným navyšováním podílu obranných výdajů o 0,2 % HDP ročně z dnešních 2 % HDP až na 3 % HDP v roce 2030, pak by to obnášelo vydávat například v příštím roce na obranu částku zhruba 193 miliard korun, pokud vyjdeme z aktuálně platné prognózy ČNB předvídající nárůst HDP o 2,4 % v roce 2026.
Vzhledem k tomu, že na letošní rok jsou v rozpočtu schváleny celkové výdaje na obranu ve výši 160,8 mld. Kč, znamenalo by to získat v příštím roce dodatečných zhruba 32 miliard, aby bylo v příštím roce „splněno“ nové „povinné“ kritérium 2,2 % HDP, jež se vládní koalice chystá uzákonit.
Shodou náhod by onen meziroční nárůst mohl být i nižší (prakticky by v příštím roce činil „jen“ 24 miliard), pokud ještě v letošním roce dojde v tuzemsku k navýšení obranných výdajů o dalších 8 miliard korun (tj. na cca 169 miliard), jak poptává ministryně obrany Jana Černochová.
Profinancovat uvedený nárůst výdajů resortu obrany, tedy částku na úrovni 32 miliard korun – aniž by bylo nutné k jejímu získání vytisknout další balíky státních dluhopisů – se může zdát jako relativně jednoduché, ale současně nesplnitelně obtížné.
Pravdu má expremiér Mirek Topolánek, který tvrdí, že by mimořádné nárůsty výdajů na obranu bylo možné financovat „pouhým“ vrácením tzv. superhrubé mzdy na její původní úroveň, což by prakticky znamenalo výšit sazbu daně z příjmu zaměstnanců ze současných 15 na 20 %. Pokud by se provedl tento krok, vládě by pak zřejmě dokázal pokrýt nejen zvýšené výdaje v roce příštím, ale i celkové navýšení zbrojních výdajů až do roku 2030.
Už když byla superhrubá mzda na konci roku 2020 (prakticky od roku 2021) zrušena, hovořilo se o „výpadku“ příjmů státní kasy v řádu cca 90 miliard korun ročně. Při dnešních platech by tedy z případně opětovně navýšené zaměstnanecké daně z příjmu šlo vytěžit ještě objemnější částky.
Účetně vzato by jen tímto (naprosto hypotetickým) krokem šlo problém s obrannými výdaji Česka „elegantně“ vyřešit. Politicky vzato se však takové „řešení“ jeví jako utopie. Ostatně, byly to právě (tehdy vládní) hnutí ANO a (tehdy opoziční) ODS, kdo ve Sněmovně před více než 4 lety prosadily zrušení superhrubé mzdy. Představa, že by – kupříkladu opět společnými silami – už za pár měsíců vracely daň z příjmu na 20% sazbu, se z nynějšího pohledu nejeví jako uskutečnitelná.
Vláda ČR před pár dny přiklepla dalších 20 miliard korun na „povinné“ dotace OZE, což je prakticky suma potřebná na 2,2 % HDP na obranu...
Na druhou stranu, v politice nelze předjímat skoro nic. Každopádně dnes hnutí ANO, z hlediska průzkumů veřejného mínění nejsilnější subjekt u nás, jednoznačně deklaruje, že jakékoliv zvyšování daní je pro ně nepřijatelné. Dokonce plánuje, že by v případě opětovného převzetí vládního kormidla zvyšovalo daňové úlevy a snižovalo daně firmám, což znamená snižování daňových příjmů státu.
Obecně vzato, zvyšování příjmových daní, tedy snižování platů zaměstnancům, je politicky nepopulární, takže lze takový postup považovat jen za teoretickou možnost. Navíc, zvyšování daně z příjmu v sobě skrývá i další kontroverzní příchutě. A to v podobě pochybnosti nad tím, zda opravdu přinese ekonomice a státu větší prospěch to, že si stát od lidí vezme co nejvíce peněz, které pak bude utrácet marnotratná vláda. Praxe nasvědčuje spíše tomu, že pro občany i ekonomiku je užitečnější, když více peněz zůstává lidem, a ti pak své finance efektivně vynakládají dle svých představ a priorit.
Nelze také zapomenout, že to byl stát a jeho proinflační rozpočtová politika (která začala za vlády Andreje Babiše v roce 2020), kdo obyvatelům skrze obrovskou inflaci „sebral“ značnou část jejich úspor a hodnoty výdělků. Začít jim brát z peněženek skrze zvýšení příjmové daně ještě více, než spolkla inflace, se jeví jako přinejmenším necitlivé...
Jenže když zavrhneme zvyšování daně z příjmů, zůstává pro další navyšování státních příjmů jen malý prostor. Zvyšovat DPH by bylo sociálně kruté. Zvyšování spotřebních daní – jak ukazuje praxe – není cesta k významně vyšším vládním příjmům. Objevily se už nápady typu redukce důchodů, k nimž by jistě bylo možné myšlenkově přičlenit i snižování sociálních dávek či redukci (mnohdy mandatorních) platů státních zaměstnanců. Ale takové úvahy mají jen ryze akademický, účetní charakter. V politické praxi jsou neprůchozí a budou neprůchozí, i kdyby se nepřítel šikoval a chrastil zbraněmi těsně za branami země.
Naopak doslova astronomické sumy by šlo přetransformovat z oblasti státních dotací, které čím dál více cílí na zelené, klimatické, bezuhlíkové a podobně zaměřené a ideově podbarvené účely. Jenže vzhledem k nejasnosti kolem platnosti a rozsahu Green Dealu, jenž vyžaduje a bude vyžadovat nekonečně vysoké kompenzační dotace, se v této oblasti nedají činit jakékoliv predikce týkající se finančních úspor.
Vzpomeňme jen, jak vláda ČR jen před pár dny přiklepla dalších 20 miliard korun (na celkových téměř 29 miliard Kč) z letošního státního rozpočtu na „povinné“ dotace obnovitelných (respektive podporovaných) energetických zdrojů. Což je částka téměř na stejné úrovni, jako je suma potřebná v příštím roce ke splnění nově vytyčené mety 2,2 % HDP na obranu...
Dluh se stal pro státní ekonomiku novým svatým grálem řešení jakéhokoli akutního problému
Někdo by také mohl nadhodit myšlenku, že pro získání potřebných desítek miliard korun ročně by stačilo mírně zredukovat velikost státu, případně na pár let zmrazit nárůsty výdajů státních úřadů a organizací. Dávalo by to logiku: vláda přeci potřebuje peníze na obranu státu, tudíž by k obraně republiky měl svou trochou do mlýna přispět i samotný stát v jeho mocensko-organizační podstatě.
Jenže to se opět ocitáme za hranicí mezi realitou a fikcí. Každý orgán státní moci si své výdaje a jejich každoroční nárůsty dokáže – s naléhavostí sobě vlastní – zdůvodnit do posledního haléře.
Důvod, proč nezbyde nic jiného, než řešit vyšší obranné výdaje formou vyššího zadlužování, tkví v tom, že se v rámci novodobých politických „tradic“, principů, pravidel a politických hrozeb stalo fakticky nemožným jednak škrtat státní výdaje (v případě výdajů na Green Deal je ovšem tato otázka zatím nezodpověditelná), a jednak proto, že zvyšovat příjmy lze „bezbolestně“ jen cestou vysokého ekonomického růstu; ten však vlády ruku v ruce s evropskými řídícími orgány tvrdě podvazují nespočtem regulací a direktiv.
S nadsázkou řečeno, dluh jako řešení jakéhokoliv problému se stal novým grálem a všeobjímajícím „pánem“ státního hospodaření.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
