„Příkaz odvolacího soudu k uznání viny je protiústavní a nezákonný. To platí i v kauze Čapí hnízdo,“ říká docent Pelc

Městský soud v Praze (MS) bude napotřetí projednávat případ Čapí hnízdo, neboť Vrchní soud v Praze (VS) dvakrát zrušil jeho zprošťující rozhodnutí. Naposledy pak senát VS přikročil k provádění důkazů a v rozhodnutí zavázal nalézací soud, aby obžalované shledal vinnými. Jak častý je takový postup odvolacích soudů?

Tento postup velmi častý není a nelze jej naštěstí označit za nějakou zavedenou praxi. Bohužel je pravdou, že Vrchní soud v Praze se k takovému kroku v minulém roce již několikrát odhodlal. Myslím, že příkaz odvolacího soudu adresovaný soudu prvního stupně, aby obžalovaného uznal vinným, není procesně závazný. To platí i v kauze Čapí hnízdo. 

Závazný je v takových případech jen zrušující výrok odvolacího soudu, kterým vrací věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně právní názory či nařízení k provedení úkonů a doplnění obsažené v odůvodnění. Příkaz k odsouzení je otázkou skutkovou, takže závazný není. Na toto téma probíhá v odborné veřejnosti vášnivá diskuze, ačkoli příkaz k uznání viny ze strany odvolacího soudu je protiústavní, nezákonný a zjevně nesmyslný.

Senáty VS v Praze se konkrétně, když zavazují nalézací soudy k rozhodnutí o vině, odkazují primárně na nález Ústavního soudu IV. ÚS 2980/22. Jedná se o jeho správnou interpretaci pro systémovou změnu v praxi odvolacích soudů?

Ano, máte pravdu. V rozhodnutích, která obsahují příkaz odvolacího soudu k soudu prvního stupně uznat obžalovaného vinným nebo která takový postup aprobují, odkazují na tento nález. Hovořit však o jeho „správné“ interpretaci je podle mého názoru problematické, neboť jde o nález, který je sám o sobě v mnoha směrech nesprávný.

Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 2980/22 umožňuje odvolacímu soudu poté, co provede dokazování, nařídit soudu prvního stupně, aby uznal obžalovaného vinným, i když ten jej předtím zprostil obžaloby. To znamená, že umožnil odvolacímu soudu zavázat nižší soud k určitému hodnocení skutkového stavu.

Do té doby nevídaná věc, protože podle stále platného trestního řádu z roku 1961 bylo považováno za zcela nepřípustné, aby odvolací soud takto postupoval nejen ve vztahu ke skutkovému stavu jako celku, ale i k jednotlivým důkazům. Literatura a judikatura kladou dokonce důraz na to, aby nedocházelo ani ke skrytému ovlivňování, které opět může být k celkovému výsledku trestního řízení, hodnocení skutkového stavu jako celku, nebo i jen k určitému hodnocení jednotlivého důkazu.

Jak tento nález hodnotíte?

Zdůvodnění nálezu IV. ÚS 2980/22 je evidentně nesprávné. Soustřeďme se na II. a III. právní větu a k tomu relevantní části odůvodnění nálezu. Za prvé je nutné říci, že závěry zde uvedené nejsou součástí tzv. ratio decidendi, důvodů rozhodnutí, i když Ústavní soud uvádí opak, neboť byly vysloveny nad rámec případu, který projednával. Jde tedy o tzv. obiter dictum, tedy co je řečeno mimochodem. 

Druhá nesprávnost spočívá v údajném souladu s předešlým nálezem I. ÚS 1365/21, který vyvolal v části justice pobouření proto, že klade vysoké nároky na činnost odvolacích soudů a umožňuje obhajobě namítat odvolacím soudům poměrně velké množství nedostatků. Tento předešlý judikát ale výslovně zakazuje, aby odvolací soud uložil soudu prvního stupně dospět ke konkrétnímu skutkovému stavu. Největší nedostatky nálezu IV. ÚS 2980/22 však spočívají v absenci jakékoliv ústavněprávní argumentace a dále v evidentně chybném výkladu § 259 odst. 5 trestního řádu.

Podle tohoto nálezu Ústavního soudu totiž ústavní pořádek nebrání tzv. nařízení výroku. Vůbec se nezabývá nezávislostí soudce, kterou garantuje čl. 82 Ústavy. Ve vztahu k rozhodování soudce je klíčovou zárukou zásada volného hodnocení důkazů, což konstatoval už jeden z prvních nálezů Ústavního soudu z roku 1993 (č. 5/1993 Sb. n. a u. ÚS). Stejné závěry vyplývají i z komparace se zahraničními právními úpravami. Na jednom místě sice nález IV. ÚS 2980/22 hovoří o tom, že v trestním řízení se uplatňuje vertikální dělba moci v rámci judikativy, na jiném místě však hovoří o tom, že základem je hierarchická struktura.

Těžko uvěřitelný je pak výklad samotného zákona, tedy trestního řádu. Otázku, zda je možné nařídit soudu prvního stupně, jak má rozhodnout, prý zákon výslovně neřeší a údajně z něj vyplývá, že to možné je. Ustanovení § 259 odst. 5 trestního řádu ovšem výslovně zakazuje, aby odvolací soud uznal obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Ústavní soud tedy předkládá argumentaci, podle níž zákonodárce odvolacímu soudu něco výslovně zakazuje a z toho pak lze dovodit, že to může přikázat někomu jinému. 

Závěr obsažený v nálezu IV. ÚS 2980/2022 o možnosti tzv. nařízeného výroku je tedy nejen zjevně protizákonný a v rozporu s ústavním pořádkem, ale postrádá rozumný smysl, protože nelze připustit, aby odpovědnost za určité rozhodnutí nesla osoba, která došla k jinému závěru. Takto to nemůže fungovat nejen v soudnictví, kde Ústava garantuje nezávislost, ale ani v rámci jakéhokoli jiného rozhodování. Pokud určitý státní orgán nějakou pravomoc sám nemá, tím spíše nemůže nikoho úkolovat, aby to udělal za něj.

Vrchní soud v případu Čapí hnízdo tedy pouze využil tohoto podle vás chybného nálezu?

Vrchní soud v Praze byl v kauze Čapí hnízdo kreativnější, než soudy obecně bývají, neboť se kromě odkazu na nález IV. ÚS 2980/22 snažil svůj postup zdůvodnit snahou o zabránění soudnímu ping-pongu a snahou o prosazení apelačního principu. 

Prvnímu argumentu se těžko věří, když odvolací soud se v této věci dotkl pomyslného míčku teprve podruhé. Navíc ani argument soudním ping-pongem nemůže legitimizovat evidentně protizákonný postup. Argument spočívající ve snaze prosadit apelační princip působí seriózně, avšak je nutné si uvědomit, že apelace a kasace pouze označují způsob rozhodování soudu, který přezkoumává předešlé rozhodnutí. Ve skutečnosti nepředstavují principy ve smyslu základních zásad trestního řízení, které jsou pramenem práva.

Jedná se již o ustálenou nalézací praxi Ústavního soudu, jak se v těchto případech snaží tvrdit státní zastupitelství?

Ty judikáty, kterými státní zastupitelství v kauze Čapí hnízdo argumentovalo, sice zmiňují nález IV. ÚS 2980/22, ale v jiné souvislosti. Nenásledují jej tedy v tom smyslu, že by umožňovaly odvolacímu soudu přikázat, jak má soud prvního stupně rozhodnout. Od té doby vím o jednom judikátu Ústavního soudu, který na nález IV. ÚS 2980/22 v daném kontextu odkazuje, jedná se však o usnesení (III. ÚS 2601/25), jež neuvádí žádnou vlastní argumentaci a chybně označuje příkaz k uznání viny za právní názor ve smyslu § 264 odst. 1 trestního řádu.

Doufám, že jde o excesy, které jsou sice pro tuto dobu příznačné, ale nevznikne z toho něco, co bychom mohli označit za ustálenou rozhodovací praxi.

Je to nešťastné, protože judikatura Ústavního soudu má skutečně velký vliv. Historicky jsme tu už situace, v nichž zcela chybné rozhodnutí Ústavního soudu rozkolísalo trestní praxi, měli. 

Například v roce 2009 vydal Ústavní soud nález IV. ÚS 3093/08, v němž došel k závěru, že u trestného činu zkrácení daně podle § 240 trestního zákoníku je možné, aby obviněný dosáhl zániku trestnosti pomocí výhodnější účinné lítosti, než jak to umožňuje trestní zákoník v § 33. Aplikoval účinnou lítost určenou pro trestný čin neodvedení daně podle § 241 a 242 trestního zákoníku. Vyšel přitom z předpokladu, že „neodvedení daně“ je závažnější než „zkrácení daně“, protože neodvedení prý znamená, že někdo nezaplatí celou daň a zkrácení, že nezaplatí jen část. Tak tomu ale není a s tou závažností je to přesně naopak. Ačkoli to orgánům činným v trestním řízení, včetně Nejvyššího soudu, dělalo nějaký čas problémy, uvedený názor Ústavního soudu byl překonán a v praxi se již téměř neaplikuje.

Náš právní systém je naštěstí koncipován tak, že se s těmito výkyvy umí popasovat. Jedním z důvodů je právě vertikální koncepce soudní soustavy a v procesních předpisech stanovená „pouhá“ instanční závaznost, nikoliv obecná či precedenční. Doufám, že česká praxe nepůjde směrem mocenského uvažování, například prosazováním „principu“ vyšší bere v rámci soudní soustavy, ale že rozhodující bude vždy kvalita posouzení a přesvědčivost právní argumentace.

Nevzniká zde napětí s judikaturou ESLP či právem na zákonného soudce, pokud se odvolací soud rozhodne případ odebrat „neposlušnému“ soudci, který odmítne respektovat jeho příkaz k odsouzení?

Právo na zákonného soudce je jednou ze základních záruk nestranného nalézání spravedlnosti. Ačkoli někdy se uvádí, že nejde o absolutní právo, opak je pravdou. Každý má právo na zákonného soudce a nápad věcí jednotlivým soudcům musí být nezávislý na vůli jakékoliv osoby, takže věc nemůže být de facto nikdy přidělena, ale musí napadnout konkrétnímu soudci či soudnímu senátu na základě objektivních pravidel obsažených v rozvrhu práce.

Absolutní povaha práva na zákonného soudce však neznamená, že za žádných okolností nemůže dojít ke změně soudce nebo soudního senátu. Musí se tak stát vždy v souladu s Listinou základních práv a svobod a se zákonem. Trestní řád například umožňuje, aby byla věc soudci či soudnímu senátu „odebrána“ a „přidělena“ jinému, nebo dokonce umožňuje nařídit, aby se tou věcí zabýval jiný soud. Takový postup je však zcela výjimečný a určitě není na místě, pokud jediným důvodem je, že soud prvního stupně má jiný názor na skutkový stav věci.

Problematika zákonného soudce se tu prolíná s již zmíněnou nezávislostí soudců v rámci soudní soustavy a se zásadou volného hodnocení důkazů, která neznamená, že si soudce může dělat, co chce, ale že je ve svém konání svobodný, přičemž své vnitřní přesvědčení musí založit na pečlivém uvážení všech okolností případu, které musí hodnotit jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech.

Pokud si budeme vychovávat „poslušné“ soudce a ty ostatní označíme za „neposlušné“, není to správná cesta a spravedlnost bude dřív nebo později velmi trpět. Byla by to škoda, protože v posledních letech konečně platí, že odměňování soudců je na vysoké úrovni, což umožňuje, aby byli skutečně nezávislí a zároveň aby do justice šli ti nejlepší. Změnou vertikální stavby soudů na organizaci horizontální (subordinační) by tu nezávislost soudci opět ztratili. Hezky to vyjadřuje aforismus Nejvyššího správního soudu z jednoho jeho rozhodnutí (16 Kss 7/2017): Nelze připustit, aby se soudce nižší instance stal jakýmsi robotem dálkově řízeným vyšší instancí.

Je podle vás na místě změna trestního řádu, která by na tuto situaci reagovala? A pokud ano, jak byste si takovou změnu představoval?

V současné situaci určitě. Impulsem k takové změně by mohly být právě nálezy I. ÚS 1365/21 a IV. ÚS 2980/22, protože obsahují cenné úvahy, které by bylo možné de lege ferenda využít. Ať už se vydáme jakýmkoli směrem, právní úprava by měla být především přesnější, a to ve dvou směrech.

Za prvé, aby byly jasné kompetence a role soudu prvního a druhého stupně. Za druhé, byl bych pro přesnější vymezení důvodů přezkumu. Zde se nabízí zavedení nového řádného opravného prostředku, který známe z historie i ze zahraničí, a sice zmateční stížnost. Pokud by se dalo proti rozsudku soudu prvního stupně brojit dvěma opravnými prostředky, muselo by logicky dojít k přesnějšímu vymezení důvodů přezkumu, což v současné chvíli chybí.

Nebránil bych se ani změně koncepce v tom smyslu, že by byla odvolacímu soudu umožněna změna zprošťujícího rozsudku na rozsudek odsuzující. Muselo by k ní však dojít zákonem, nikoli nesprávným soudním výkladem. Takových zahraničních úprav je celá řada. Pokud by taková změna měla být souladná s ústavními a evropskými normami, mělo by opět dojít k přesnějšímu vymezení činnosti odvolacího soudu, zejména ve vztahu k dokazování, dále k zajištění principu dvojinstačnosti trestního řízení, práva obviněného na opravný prostředek a předvídatelnosti soudního rozhodování.

V ideálním světě je základem každé změny pečlivá analýza problematiky. Musíme si nejdřív položit otázku, zda je současným problémem počet zprošťujících rozsudků, které je třeba „opravit“, nebo jestli je dnes větším problémem kvalita rozhodování či rychlost soudního řízení v trestních věcech. Každopádně, ať se vydáme jakýmkoli směrem, musí být respektována nezávislost soudní moci a jednotlivých soudců. Nesmyslný přístup, který prosazuje koncept tzv. nařízeného výroku, je nutné odmítnout. Podobně jako nelze nést odpovědnost za cizí vinu, není možné nést odpovědnost za rozhodnutí někoho jiného.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.