Zlámalová: Zestátnění výroby ČEZ může stát téměř 200 miliard. Proč to přesto dává smysl

Pokud se nestane nic mimořádného, příští parlamentní volby proběhnou na podzim roku 2028. Od první zmínky Petra Fialy o zestátnění ČEZu tak v té době uplyne už šest let. Francouzi zvládli plně ovládnout svou energetickou společnost Électricité de France (EDF) během jediného roku. Prezident Emmanuel Macron ohlásil svůj záměr – podobně jako český premiér – po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Do roka bylo hotovo; stát vykoupil 16 % akcií od soukromých investorů a získal nad firmou absolutní kontrolu.

I ve Francii, která je pověstná svou tuhou byrokracií, postupovali nesrovnatelně rychleji než u nás. Rozdíl ve velikosti vykupovaných podílů přitom nebyl tak zásadní, aby ospravedlnil české tempo. Zatímco ve Francii stačilo vykoupit 16 %, v případě ČEZu drží soukromí investoři 30 %.

Motivace jsou v obou případech velmi podobné. Obě země chtějí stavět nové jaderné elektrárny, což je při současných regulacích a dotacích deformujících evropský trh s elektřinou pro firmy se soukromým kapitálem prakticky nemožné. U tak nákladných a dlouhodobých projektů nedokáže v dnešní nejisté době nikdo zaručit budoucí ziskovost. Manažeři soukromých firem přitom musí postupovat s péčí řádného hospodáře a nepouštět se do investic, kde je kvůli měnícím se dotacím a regulacím příliš vysoké riziko ztráty. Jádro se dnes v Evropě zkrátka nepostaví bez státních garancí. 

To ostatně platí i pro další zdroje energie. Současná chaotická evropská debata o emisních povolenkách (ETS), plná protichůdných výroků politiků – v čele s německým kancléřem Friedrichem Merzem – ukazuje, jak rizikovým byznysem se energetika v éře dekarbonizace a Green Dealu stala.

Mimochodem. Stavbu jaderných bloků v Temelíně zrušila po svém nástupu v roce 2014 právě vláda s účastí Andreje Babiše. V obavách, že polostátní ČEZ nedostane v Bruselu povolení na veřejnou podporu nových bloků. Jen krátce poté ji paradoxně získali Britové pro svoji elektrárnu Hinkely Point C, kterou staví právě francouzská EdF (tehdy ještě před brexitem v roce 2016).

Pokud skutečně chceme nové jaderné bloky stavět, což je pro nás jedna z mála cest k dlouhodobě udržitelné energetice, bez zestátnění to nepůjde. Nový jaderný projekt na bloky v Dukovanech je sice už dnes vyveden z ČEZ do dceřiné firmy Elektrárna Dukovany II. V ní drží 80 procent stát a zbývajících 20 procent ČEZ. I tato firma má ale stále soukromé vlastníky, kteří mohou projekt kvůli riziku ztrátovosti napadnout.

Dává proto smysl, aby výrobní část ČEZu plně ovládl stát. Rozhodování se tím výrazně zjednoduší – stavba elektráren se stane veřejným zájmem, kde zisk není jedinou prioritou a případná ztráta je akceptovatelnou součástí strategické investice. A nedává smysl, aby část výroby držela státní firma a současné elektrárny vlastnil polostátní ČEZ.

Karel Havlíček hovoří o tom, že by se minoritní akcionáři měli vykoupit přímo z vlastních zdrojů ČEZu. Při současné tržní kapitalizaci, která dosahuje přibližně 630 miliard korun, by stát za 30% podíl zaplatil zhruba 189 miliard korun. Aby však získal plnou kontrolu, musí soukromé investory nejprve přesvědčit k prodeji a dosáhnout alespoň 90% podílu. Teprve poté může legálně spustit proces tzv. vytěsnění (squeeze-out), tedy zbývající akcionáře k prodeji přimět zákonnou cestou.

Motivací k dobrovolnému prodeji bývá speciální prémie nad rámec burzovní ceny. Ta se v pátek pohybovala kolem 1 169 korun za akcii. Pro srovnání: Francouzi při zestátnění EDF nabídli 12 eur za akcii, což bylo o 53 % více, než za kolik se firma obchodovala před oznámením záměru. Prvním krokem bývá právě stažení akcií z burzy.

Pokud by česká vláda nabídla podobnou „francouzskou“ prémii, jedna akcie ČEZu by vyšla na 1 788 korun. Při tomto scénáři by výkup pouhých 20 % akcií (ze současných 30 % držených soukromníky) stál zhruba 192 miliard korun. ČEZ má v této chvíli kolem 160 tisíc soukromých akcionářů.

Akcionáři, kteří by své podíly neprodali dobrovolně a byli by následně vytěsněni podle zákona o obchodních korporacích, by obdrželi tzv. „spravedlivé“ protiplnění. U veřejně obchodovaných firem, jako je ČEZ, se za tuto cenu obvykle považuje průměrná tržní hodnota akcií za určité období (zpravidla v řádu měsíců), případně nejvyšší cena, které akcie dosáhla v posledním roce.

Karel Havlíček se záměrně vyhýbá konkrétním detailům o podobě zestátnění. Jakékoli upřesnění by totiž mělo okamžitý a zásadní dopad na cenu akcií na burze.

Celý proces ovládnutí ČEZu však může být velmi komplikovaný. Investor Michal Šnobr, který dlouhodobě vystupuje jako nejhlasitější zastánce minoritních akcionářů, Babišovu vládu varuje, že za kontrolu nad firmou bude muset pořádně zaplatit. „Co když se už mezi minoritáři poskládal více než desetiprocentní podíl? Bez něj by nebylo možné dosáhnout devadesátiprocentní hranice nutné pro vytěsnění. Celá hra tak může být výrazně pragmatičtější, než si tu mnozí myslí,“ napsal Šnobr na síti X.

Jakmile by stát ovládl ČEZ stoprocentně, následovala by pravděpodobně druhá fáze transformace. Karel Havlíček opakovaně zdůrazňuje – a je to ukotveno i v programech hnutí ANO –, že cílem je zestátnit pouze výrobní část podniku. ČEZ však tvoří také segmenty prodeje a distribuce, které by podle tohoto plánu měly naopak zůstat v rukou soukromých investorů.

Pro jejich setrvání ve státních rukou neexistuje strategický důvod. Zatímco výroba energie, zejména v jaderných blocích, je otázkou národní bezpečnosti, obchod s elektřinou a její distribuce představují standardní komerční byznys, v němž působí řada soukromých subjektů. V kontextu současných podmínek na trhu dává plná státní kontrola smysl skutečně jen u výrobních kapacit.

Proti zestátnění zaznívá z řad ekonomů i opozice několik kritických výhrad. Jedním z nejvýraznějších kritiků je místopředseda ODS Karel Haas. Ten ve svém příspěvku na síti X upozorňuje, že nákup akcií z vlastních zdrojů ČEZu by firmu finančně „rozvrátil“. Varuje také před citelným ochuzením českého kapitálového trhu, kde je ČEZ dlouhodobě nejatraktivnějším titulem. Tato skutečnost však vypovídá spíše o slabosti pražské burzy a neochotě firem si na ni chodit pro kapitál než o ČEZu samotném. Je smutnou vizitkou trhu, že jeho nejžádanějším titulem je polostátní energetický gigant.

Právě Karel Haas přitom situaci kolem ČEZu velmi dobře rozumí. Nejen jako profesní finanční právník s letitou zkušeností z bankovnictví, ale také jako sněmovní zpravodaj návrhu novely zákona o přeměnách obchodních společností. Tato novela, známá jako „Lex ČEZ“, měla z dílny Fialovy vlády usnadnit vytěsnění menšinových akcionářů tím, že by státu fakticky stačilo 70 % akcií. 

Haasovi slouží ke cti, že tehdy na rizika upozorňoval a označoval to za vážný zásah do vlastnických práv, který by mohl podkopat důvěru v kapitálový trh. Kontroverzní zákon nakonec neprošel. Babišova vláda zatím podobné zkratky nechystá a hodlá postupovat podle stávajících pravidel, která pro vytěsnění vyžadují devadesátiprocentní podíl ve firmě.

Zestátnění ČEZu je zcela jiný příběh než převzetí silně zadlužené společnosti Net4Gas a plynových zásobníků. Tehdejší ministr průmyslu Jozef Síkela přesvědčil kabinet k nákupu infrastruktury, kterou přitom stát mohl podle současných zákonů efektivně regulovat i bez vlastnictví. Naproti tomu nové energetické zdroje se dnes na rozvráceném evropském trhu bez přímých státních garancí a dotací postavit fakticky nedají.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.