Nesnesitelná lehkost zrůdnosti. Ehrlichovy teorie proměnily Indii a Čínu v „jatka“, jeho ideologie ale žije dál

Zatímco v první části našeho seriálu jsme sledovali Ehrlichův totální intelektuální debakl v souboji s tvrdými daty, druhý díl se věnuje mnohem temnější stránce jeho odkazu. Odmítnout si přiznat pravdu tváří v tvář realitě je jedna věc; druhou, mnohem neodpustitelnější, je však nonšalantní lehkost, s jakou Ehrlich ve jménu svých omylů navrhoval krutost vůči milionům živých lidí. 

Právě zde, v rovině politických doporučení, přestává být Ehrlich jen tragikomickou figurkou dějin vědy a stává se architektem zrůdnosti. Vše přitom začalo zdánlivě banálním kulturním šokem, kterým začíná jeho kniha The Population Bomb – večerní projížďkou taxíkem v Dillí, kde ho šokovala „lidská masa“ indické metropole: „Lidé jedí, lidé se myjí, lidé spí. Lidé se navštěvují, hádají se a křičí. Lidé strkají ruce skrz okno taxíku a žebrají. Lidé kálejí a močí.“ 

Řešením tohoto Ehrlichova šoku nemělo být bohatství, hygiena či infrastruktura, ale nucená, povinná kontrola populace. Jak sám v knize bez obalu varoval: „Operace bude vyžadovat mnoho zdánlivě brutálních a bezcitných rozhodnutí. Bolest může být intenzivní.“

Ehrlich pomohl prosadit politiku, podle které byla potravinová pomoc věčně hladovějící Indii podmíněna nucenou sterilizací všech mužů se třemi a více dětmi. Když libertariáni protestovali proti akceptaci této politiky americkou vládou, byl ohromen, že někdo nechápe jeho genialitu. 

Když byla v roce 1975 indická premiérka Indira Gándhíová vystavena hrozbě ztráty půjček od Světové banky, pokud nezačne sterilizovat lidi, tlaku institucí infikovaných Ehrlichovou ideologií podlehla. Ona a po jejím zavraždění její syn Sanjay zavedli program, který podmiňoval různá povolení, licence, příděly a žádosti o bydlení sterilizací. Tu podstoupilo přes 8 milionů lidí a Indie tak za rok sterilizovala více lidí než nacisté za celou dobu, co byli u moci.

Ironií je, že jednou z největších příčin poklesu porodnosti ve světě za poslední půlstoletí byla laskavost, nikoli krutost – v podobě snižování dětské úmrtnosti. Jak chudé země bohatly a kvalitní lékařská péče o kojence a děti penetrovala i rozvojové země, porodnost klesala po celém světě bez nutnosti jakéhokoliv nátlaku ze strany státu. 

Když matky věří, že jejich děti přežijí, plánují menší rodiny. S rostoucími průměrnými příjmy a tím, že obyvatelstvo přestalo být masou nevzdělaných rolníků, se velké rodiny přestaly vyplácet a záležitost se zregulovala sama. Celá indická nebo peruánská populační politika – nebo neslavná čínská politika jednoho dítěte – se tak ukázala zcela zbytečným cvičením v opulentní krutosti. To platí na prvním místě zejména o Číně, kde soudruzi s populací pracují jako sociální inženýři a jakmile si zanesli Ehrlichův plán do systémových osnov jako nutný, nebylo cesty zpět.

Čínská politika jednoho dítěte byla nejen vrcholem zrůdnosti ekofašistické ideologie, ale také jednou z nejtemnějších a nejkrutějších kapitol čínských dějin, hned vedle Povstání tchaj-pchingů a dalších občanských válek nebo Maova Velkého skoku vpřed. 

V jejím rámci úřady prováděly nucené potraty, sterilizace a další formy brutálního vynucování limitu na počet dětí. Místní úředníci často nutili těhotné ženy k potratům i ve velmi pokročilém stadiu těhotenství (někdy až v 8. a 9. měsíci), včetně injekcí zabíjejících plod přímo v děloze nebo dokonce zabíjení novorozenců bez povolení k porodu.

Ženy byly podrobovány pravidelným těhotenským testům, odmítnutí potratu vedlo k obrovským pokutám, demolici domů, ztrátě zaměstnání nebo nucené sterilizaci. Tato politika oficiálně způsobila minimálně 300 milionů potratů a rozsáhlou gendercidu dívek (selektivní potraty vedly k nerovnováze pohlaví a k dnešním desítkám milionů „nadbytečných“ mužů).

Jedním příkladem za všechny nesčetné miliony budiž kampaň známá v Číně jako Sto dní bez porodu. Jeden okresní tajemník byl zahanben, že jeho provincie skončila poslední v plnění stranického plánu co do politiky jednoho dítěte. Proto na svém kvazifeudálním panství vyhlásil 100 dní bez porodu. Aby toho dosáhl, přivolal muže z jiných oblastí země, kteří v herodovském masakru zabili každé nedonošené dítě, o kterém se doslechli – a patrně mnohá další, donošená v tajnosti. Za tuto iniciativu byl samozřejmě povýšen. A ne, nebylo to za hlubokého maoismu, ale v roce 1991, kdy se země intenzivně otvírala světu.

Ehrlich byl pravidelným hostem televizních pořadů, kde vystrašené veřejnosti vykládal, že by i západní vlády měly delegitimizovat velké rodiny a spustit patřičnou propagandu. Pokud to nepomůže, legislativně stanovit počet dětí a následně rozpoutat vlnu tyranie a zavírat rodiče větších rodin do gulagů.

Ale to ještě nebylo všechno. Ehrlich nikdy nenarazil na žádnou předpověď zkázy, kterou by nepřijal za svou. Například byl plně oddán projekcím bezprostředního ekonomického kolapsu v důsledku vyčerpání neobnovitelných zdrojů, jak argumentuje v knize Římského klubu z roku 1972 Meze růstu – skutečné bibli nerůstu, šílenství a ekofašismu zároveň. Technicky se jedná o jednu a tu samou věc, ale pro jistotu jsem ji uvedl třikrát.

Ehrlich měl tehdy obrovský vliv a nastavil dirigistický tón pro rodící se environmentální hnutí, jehož jeho idiotský malthusianismus provází dodnes. Environmentalisté vidí lidi jako problém, ekonomický růst jako zločin a politickou represi jako nutnost. Adaptace na měnící se svět je odsuzována. Abstinence a degradace civilizačního standardu jsou lepšími nástroji než technologická inovace. Cukr pobídek nestačí; bič regulací je nástroj číslo jedna. 

Tato filozofie zůstala dominantní mezi globalistickými elitami dodnes a po křížení s third-worldismem a jinými druhy neomarxistické nenávisti k vlastní kultuře nás v podobě různých Gret a Zohranů Mamdaniů straší dodnes, i když „ochrana klimatu“ postupně ustupuje čím dál otevřenějšímu volání po likvidaci západní civilizace.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.