Rozpočet 2026+: Babiš oprášil dluhové perpetuum mobile, účet zaplatí naše děti

Premiér Babiš má pravdu v tom, že ve srovnání s největšími hříšníky v EU (Řecko, Itálie, Francie, Belgie, Španělsko) je tuzemská státní kasa pořád ještě „svatá“. Naše rozpočtové deficity (i ten nový ve výši 310 mld. Kč na rok 2026) i státní dluh jsou vůči HDP stále na relativně snesitelné úrovni. 

Relativita ovšem dostává na frak, když si připomeneme nedávnou historii – která působí jako pohádkový sen, i když je realitou. Mezi lety 2013 až 2019 se státní dluh Česka dokonce snížil, když mezitím stagnoval mírně nad 1,6 bilionu korun. Od roku 2020 (jistě, zásadní roli sehrála covidová pandemie) však prudce roste.

Na konci loňského roku dosáhl dluh bezmála 3,7 bilionu Kč a letos se má přiblížit ke 4 bilionům. Za pouhých šest let vzrostl více než dvojnásobně, což ukazuje na každoroční deficitovou smršť. 

V této situaci – respektive při tomto trendu – se relativizování každoročních dluhových skoků jeví jako přinejmenším lehkovážné. Zvláště když vidíme, že šéf hnutí ANO již dříve objevil a nyní oprášil metodu zdánlivého „perpetua mobile“.

Andrej Babiš přišel na to, že lze „beztrestně“ zvyšovat výdaje vlády bez ohledu na stagnující příjmy, a tím vytvářet nové a vyšší deficity a dluhy – pro širší veřejnost je tento proces fakticky neviditelný, jelikož není doprovázen zvyšováním daní. Neřešme nyní, že může být doprovázen vysokou inflací, což u nás bohužel v minulých letech také nastalo. 

Podstata tohoto „řešení“ rozporu mezi stagnujícími vládními příjmy a neúměrným apetitem na velkorysé utrácení tkví v tom, že vláda vytváří čím dál vyšší deficity a dluhy, jejichž splácení neřeší vyššími daněmi, nýbrž tím, že tyto dluhy odesílá „expres rekomando“ do neurčité budoucnosti na bedra příštích daňových poplatníků. Tím ale vzlíná nebezpečná spirála zadluženosti, jež může jednou tvrdě narazit na kritické limity.

Budiž podotknuto, že nová vláda hlásá tezi o snaze zvyšovat příjmy tím, že zkvalitní, respektive zpřísní výběr stávajících daní. Což je sice (ne pro všechny) líbivá vize, jenže zavání zbožným přáním a v optimistických scénářích možná tak jednotkami miliard, jež nemohou přinést spásu chřadnoucím státním financím.

Co je na tom ale snad úplně nejhrozivější: pokračování trendu zvyšování deficitů státního rozpočtu a roztáčení čím dál vyššího zadlužování země se jeví jako politicky nezastavitelné. Zjevně to nelze to řešit tím, že si občané zvolí novou politickou reprezentaci, která má v programu redukci rozpočtových schodků k nule. To prokázala Fialova vláda, která sice plánovala redukovat schodky, ale „povedlo“ se jí to jen kosmeticky – a to ještě s použitím zvyšování daní, jež v programu vůbec neměla. 

Zásadním problém jsou neustále rostoucí výdaje státu, jež nejsou doprovázeny adekvátním růstem příjmů. Jestliže ještě v roce 2020 činily vládní výdaje 1,8 bilionu Kč, na letošní rok už se blíží 2,3 bilionům. Pokud by nějaká vláda chtěla změnit zadlužovací trend a usmyslela by si (teoreticky), že sníží deficit, bylo by k tomu nutné zastavit nárůst výdajů státu, nebo je dokonce snížit, což – v době, kdy ekonomika jakž takž roste – prakticky není možné provést, neboť je to sociálně a tedy i politicky neprůchodné.

Druhou cestou ke snížení dluhů je prudce zvýšit příjmy vlády – ale to by šlo buď velkým zvýšením růstu HDP, což není v moci vlády a je to (viz vývoj v EU za posledních mnoho dekád) tak trochu utopie. Nebo citelným zvyšováním daní, ale to je také politicky nepopulární; a navíc, vysoké daně jsou demotivující a potenciálně kontraproduktivní. 

Deklarovaný přístup českého předsedy vlády, jenž lze vystihnout sloganem „zvýšíme vám dluhy bez vyšších daní“, a vychází s porovnávání se zeměmi, které jsou mnohem zadluženější než Česko, je nemorální a částečně absurdní. Brát si příklad z těch, kdo to (v jistém smyslu; nikoliv úplně všechno) dělají špatně a chovají se nezodpovědně vůči budoucnosti, to je etický nihilismus, nikoliv poctivá a zodpovědná politika.

V tomto kontextu je pozoruhodná souběžná linie celého „deficitového“ příběhu, když se ministryně financí Alena Schillerová nechala slyšet, že jejím cílem je během tohoto volebního období snížit deficity rozpočtu pod 100 mld. Kč. 

Údajně řekla, že by na konci volebního období chtěla mít rozpočet s deficitem v desítkách, nikoliv stovkách miliard korun. Nejde jen o to, že to je v rozporu s Babišovou strategií, která relativizuje dluhy. Jde především (tedy, pokud to bylo míněno seriózně, nikoliv jako alibistický povzdech paní ministryně) o vizi utopickou, která je v rozporu s výše uvedenými překážkami.

Snížení rozpočtových deficitů na úroveň „pouhých“ desítek miliard Kč by vyžadovalo zastavit růst výdajů státu, nebo je dokonce snižovat – což jsou kroky, které se u populistické vlády ANO/SPD/Motoristé jeví jako nepředstavitelné. 

Jistě, pomoci by za určitých okolností mohl vysoký růst ekonomiky a z toho plynoucí zvýšené příjmy státu. Jenže podle dosud známých prognóz má letos HDP proti loňsku klesnout z 2,5 % na 2,4 %; a ani v dlouhodobějších prognózách se nerýsují žádné růstové zázraky. 

Pokud ministryně Schillerová vychází z paradigmatu, že vláda musí podporovat růst ekonomiky formou masivních investic (myšleno investic na dluh), pak se vláda dostává do zacyklené smyčky, z níž se nejen že nelze vysmeknout, ale která povede k tomu, že ekonomika sice příliš neporoste (představa, že vláda může dlouhodobě zvyšovat růst HDP, není realistická), ale zato neustále porostou deficity a dluhy.

Do vzniklého rozpočtového vakua deficitní neurčitosti pak poměrně organicky zapadají nové výstřely ze Strakovy akademie, v níž ministři zrušili NERV (Národní ekonomickou radu vlády), když premiér Babiš současně zpochybnil i existenci NRR (Národní rozpočtová rada) – zatím jen odmítáním doporučení či názorů této rady. 

NERV sloužila k „vymýšlení“ a předkládání návrhů strukturálních opatření a reforem ekonomiky. NRR je instituce zřízená zákonem a slouží jako nezávislý „kontrolní“ orgán, jenž přezkoumává, zda se dodržují pravidla rozpočtové odpovědnosti. 

Je nad slunce jasnější, že zrušení NERVu a odmítání či zpochybňování Rozpočtové rady má za cíl zabránit tomu, aby někdo „viditelný“, kdo má solidní veřejnou a mediální reputaci, viděl vládě do karet a na základě toho ji kritizoval, neřkuli dokonce navrhoval „lepší“ či rozpočtově odpovědnější politiku. 

Jenže myslet si, že zrušením NERVu a ostrakizací NRR zmizí z tuzemského veřejného prostoru kritické názory vůči (nejenom) rozpočtové politice vlády, je iluzorní. Strkání hlavy do písku před hrozbou a důsledky rostoucího zadlužování státu a v důsledky toho i firem a obyvatel však připomíná klasickou pštrosí politiku, která – jak známo –„řeší“ problém jen velmi krátkodobě.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.