ANALÝZA MARTINA MAŇÁKA | Očekávané se stalo skutkem. Babišova vláda ve svém pozdně dovařovaném státním rozpočtu na letošní rok zkrouhla výdaje na obranu, a to poměrně citelně oproti původnímu návrhu „loňské“ Fialovy vlády. Zneklidňující pachuť tohoto kontroverzního kroku podtrhuje fakt, že tatáž vláda navýšila, respektive navyšuje platy stovkám tisíc zaměstnancům státu a tzv. veřejné sféry. S nadsázkou řečeno – namísto letadel, tanků a raket dostanou voliči od vlády peníze do kapsy, což je nepochybně populárnější a současně ještě o něco populističtější směr vládnutí, než jaký razil předchozí kabinet.
Obrana vyměněná za přízeň odborů
Ve výdajovém provizoriu fungující Babišova vláda ve svém složitě flikovaném rozpočtu na letošní rok „seřízla“ výdaje na obranu z původně – Fialovou garniturou – navržených 2,35 % HDP na „pouhá“ 2,07 % HDP. V nominálním vyjádření jde o pokles z dříve plánovaných 206,5 mld. Kč na 185 miliard Kč v roce 2026 – jak včera, tedy v pondělí 26. ledna 2026 oznámil na tiskové konferenci jednání vlády ministr obrany Jaromír Zůna (za SPD).
To je samo o sobě zásadní krok, o jehož mezinárodně-politických dopadech ještě bude řeč. A nejde tu o zdánlivé nuance, jako je přesnost odhadu letošního růstu ekonomiky a tvorby hrubého domácího produktu, což je určující faktor pro zjištění přesného podílu obranných výdajů státu na HDP.
Jde spíše o to, že tatáž vláda, respektive vládní koalice, jež nyní dala k ledu plány na dynamické zvyšování obranyschopnosti, vyšla současně vstříc požadavkům odborářských bossů. Rozhodla o významném navýšení mezd státním zaměstnancům a pracovníkům ve veřejné sféře: úředníkům či nepedagogickým pracovníkům vzrostou platy až o 10 procent, zdravotním sestrám a pracovníkům v sociálních službách se zvýší až o 6 procent a lékaři si polepší o 2 procenta.
K tomu je nutno doplnit, že od začátku letošního roku již vzrostly platy vojákům z povolání, příslušníkům bezpečnostních sborů a pedagogům, o čemž již dříve rozhodla předchozí, tedy Fialova vláda.
Je přitom každému jasné, že tento typ „dobra“ není zdarma. Podle exministra Stanjury bylo na navýšení platů státních zaměstnanců v původním rozpočtu vyčleněno 27 miliard korun, podle nové ministryně to ale bylo jen 21 miliard a bylo nutno je doplnit dalšími zdroji.
Rozpočtová sekera se prohlubuje
Tak či onak, v situaci, kdy vládní deficit opět nabírá rostoucí trajektorii (předloni činil rozpočtový schodek 252 mld. Kč, loni to bylo 291 mld., letos má jít o 310 miliard) a státní dluh se, logicky, opětovně vyšvihl na rekordní hodnotu (3,7 bilionu Kč), je přesměrování – zdůrazněme dluhových – finančních zdrojů z obrany do platů ve státní a veřejné sféře důkazem nové, o něco populističtější strategie, než jakou praktikovala koalice SPOLU a STAN.
Samozřejmě, že jedna vlaštovka a jeden státní rozpočet ještě „jaro nedělají“ – nicméně jde o výstižný příklad změny výdajových priorit nové trojkoaliční (respektive šestikoaliční) vlády. Tedy uskupení, pro něž se viditelné a hmatatelné materiální zájmy sociálních a voličských skupin stávají politickým imperativem, zatímco zájmy všeobecné, ale pro jednotlivé voliče méně hmatatelné, jako je obrana země, se přesouvají jinam. Nelze přitom tak snadno říci, že do pozadí, ale zcela jistě kamsi do kouta.
Není překvapivé, že voliči oceňují svoji lepší výplatu mnohem víc, než kdyby stát koupil více tanků, BVP, systémů protivzdušné obrany či předplatného na americké superstíhačky. Původní priorita zaměřená na rapidní posilování obranyschopnosti se tím ale zjevně dostává na druhou kolej. To ještě samo o sobě nemusí být tragické – taky by se mohla dostat na kolej třetí nebo čtvrtou.
Dá se nezávazně říci, že hypoteticky dobře a účelně vynaložená 2 % HDP (což je aktuální záměr nové vlády v letošním roce) mohou teoreticky z hlediska státu přinést lepší a efektivnější výsledky než (opět zcela hypoteticky) neefektivně vynaložených 2,35 % HDP.
Každopádně, pokud vyjdeme z toho, že vojenská agrese vůči Česku není – doufejme – na programu dne, pak naše země jistě přežije i „snížení“ obranných výdajů na „pouze“ dvouprocentní podíl. Respektive, z jiného úhlu viděno, jejich nezvýšení na 2,35 %.
Ostatně, dvouprocentní úrovně podílu obranných výdajů jsme dosáhli poprvé až v roce 2024, zatímco pár let předtím by taková porce peněz určená na obranu byla čirou utopií. Zdánlivě tedy Česku „nejde o život“.
Trumpův stín a závazky z Haagu
Rýsuje se však jeden pikantní politicko-strategický háček, dokreslující programovou paradoxnost nové vlády. Česko se na loňském summitu NATO v Haagu zavázalo k navýšení obranných výdajů na 5 procent HDP do roku 2033, z čehož 3,5 % mají činit výdaje na „zbraně“ a 1,5 % výdaje na „obrannou infrastrukturu“. V tomto směru minulá vláda přijala jasná pravidla postupného růstu obranných výdajů na 3 % HDP do roku 2030.
Není tajemstvím, že uvedené závazky měly a mají jeden jediný zásadní hnací impuls v podobě třeskutého nátlaku amerického prezidenta Donalda Trumpa – politika, který je cosi jako „vzor“ všech našich dnešních vládních lídrů.
Vezmeme-li tedy v potaz aktuální český obranný „úkrok stranou“, jímž Babišův kabinet odklonil – respektive bude odklánět – peníze z potenciálního účtu zbrojařů do reálných kapes voličů, ocitáme se tváří v tvář nepříjemné otázce: jak bude americký prezident, potažmo nejsilnější člen NATO reagovat, až se dozví, že jedna ideově spřátelená zemička uprostřed Evropy hodila požadavek na zvyšování zbrojních investic přes palubu a ušetřené peníze raději využije na jiné účely, například na platy státních úředníků?
Stojí snad za připomenutí, že to byl právě Donald Trump, kdo se před pár dny v Davosu chlubil, kolik stovek tisíc státních úředníků v USA propustil během prvního roku svého druhého mandátu a jaké (jak jinak) skvělé finanční přínosy to mělo...
Peníze půjčené na „lepší zítřky“?
Ať už bude jeho reakce jakákoliv, v krátkodobém horizontu to nezmění nic na tom, že si zaměstnanci státního i veřejného sektoru v Česku platově polepší – třebaže za cenu toho, že stát bude o něco vojensky slabší, než původně měl být.
Vůbec nejde o to zpochybňovat to, aby státní zaměstnanci u nás byli adekvátně a motivujícím způsobem odměňováni. Přičemž otázka platů pro státem hrazený zdravotní personál, lékaře – ale i kuchařky, školníky a podobné profese – by z celé této úvahy měla být raději vyjmuta, neboť tito pracovníci poskytují namnoze ryze tržní, tedy skutečné a nepostradatelné služby zákazníkům (viz třeba zubaři!). Tedy že nejde o úředníky, plnící politická zadání volených funkcionářů.
Problém je v tom, že dochází k nekonzistentnímu a matoucímu jevu, kdy stát zvyšuje platy svým zaměstnancům, aniž by na to měl peníze. Na platech jim přilepšuje za cenu prohloubení rozpočtového deficitu a nárůstu státního dluhu. Vyplácí peníze, které reálně nemá v kase a potěmkinovsky tím vytváří lepší zítřky na úkor vzdálenější budoucnosti. To je politika, která – bez ohledu na nespočet různých jiných vlivů – rozkližuje nejenom státní kasu, ale i celou ekonomiku.
Odhlédneme-li od potenciálních dopadů na růst inflace, viditelně to poukazuje na fakt, že (nejenom) tuzemský stát je neúměrně velký, když jeho rozsah (počet zaměstnanců) není úměrný jeho bohatství (příjmům státní kasy, potažmo výkonnosti ekonomiky).
Což je rozpor, který už teď zcela zjevně činí problémy v podobě narůstající schodkové zátěže a který se v budoucnu musí zákonitě vymstít.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
