KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Politicko-ekonomické mlýny v Česku sice melou pomalu, ale jistě. A nyní melou i rozpočtové ambice vlády hnutí ANO s tím, že staronová ministryně financí Alena Schillerová nepřímo naznačuje, že se ona a její kolegové z hnutí při sestavování státního rozpočtu chytili do vlastní pasti, kterou při svém minulém vládnutí nastražili nejen svým nástupcům, ale i sami sobě. To vše je při dramatických peripetiích kolem příprav státního rozpočtu na letošní rok korunováno šamanským čekáním na déšť, respektive na nejčerstvější prognózu vývoje tuzemské ekonomiky, což do značné míry boří zažité staré pořádky, kdy resort byl schopen sestavovat rozpočty na roky dopředu i bez nejčerstvějších údajů o neznámé budoucnosti.
Magická hranice 300 miliard padne
Ministryně financí Alena Schillerová si postěžovala, že bude „velmi obtížné“ sestavit rozpočet na letošní rok s deficitem pod 300 miliard korun. Paní ministryně tím vysílá srozumitelné signály o tom, že opravený deficit rozpočtu na letošní rok vyskočí z původně (Fialovou vládou) navržených 286 miliard na více než 300 miliard. Nejasné je snad jen to, o kolik miliard či desítek miliard více to bude.
Nabobtnání deficitu nepřekvapuje, neboť vzhledem k rozdávačným slibům ANO mnozí čekali jen to nejhorší. Ostatně, Babišovo hnutí si k navýšení schodku již řadu měsíců buduje argumentační předpolí legendami o tom, kolik desítek miliard korun ve Stanjurově posledním návrhu rozpočtu „chybí“.
Nepřekvapuje proto ani žehrání na obtížnost snah o dosažení přijatelně vysoké díry ve vládním hospodaření. Je objektivně opravdu nemožné sestavit hospodárný, potažmo úsporný rozpočet a to už jen kvůli nabubřelým rozdávačným slibům nové vlády (tedy, zejména hnutí ANO) v oblasti sociální a státně-platové; nemluvě o vysokých obranných výdajích či dotování cen energií, potřebě financování masivně rozběhlých dopravních investic, atd.
Dědictví vykopané propasti
Klíčovou příčinou problému je však historicky relativně nedávný fatální zásek do státní kasy, kdy jednobarevná vláda Andreje Babiš prakticky z nuly (schodek v roce 2019 činil neuvěřitelně nízkých 28 miliard Kč) vyhnala v roce 2020 rozpočtový deficit na 367 miliard a v roce následujícím jej vyšponovala na rekordních 420 miliard.
Jistě, katalyzátorem tohoto průšvihu byla covidová krize, ale jak později poukázal NKÚ, zběsilá výdajová expanze Babišovy vlády (s paní Schillerovou na resortu financí) souvisela s přímým řešením covidových důsledků jen zcela okrajově.
Schillerová při svém prvním pobytu na ministerstvu vykopala v letech 2020 a 2021 obrovskou deficitní propast, jež se pak stala pastí nejenom pro Fialovu vládu, ale která v plné hloubce a šířce děsí ve státní kase dodnes – bez šance tuto propast uspokojivě zasypat. Peníze nejsou. Přesněji řečeno, výdajový apetit vlád v rámci „zvykového práva“ totálně přemohl příjmové schopnosti státu. Vlády rozdávají bez ohledu na to, že na své záměry nemají reálné zdroje.
Ty, co mají, jsou užírány staršími dluhovými povinnostmi. Vždyť jen letos musí vláda za „obsluhu“ státního dluhu vysázet na stůl věřitelům omračujících 120 miliard korun.
Prokletí, které nelze odčarovat
Základním operativním nástrojem vlád se staly dluhy, respektive systém, v němž se pomocí nových dluhů financují ty předchozí. V přímém přenosu jsme tak svědky důkazu, že pokud vláda přivodí radikálně rychlé zadlužení, tedy když z prakticky nulového deficitu vytvoří schodek doslova kosmický (ministryně Schillerová na rok 2021 navrhla původně rozpočet s deficitem 500 miliard Kč), pak se z toho stává prokletí, jež nelze odčarovat bez toho, aby se stal zázrak – například v podobě nastartování ekonomického boomu; přičemž ani tato teoretická možnost (ekonomika v posledních letech buď stagnuje, nebo roste jen velmi pozvolna) by nebyla spolehlivou zárukou zasypání dluhové propasti státu.
S jídlem totiž roste chuť a s vyššími příjmy (získanými z – hypoteticky – rychle rostoucí ekonomiky) roste i chuť získané peníze ochotněji vydávat, přerozdělovat, rozdávat a dotovat. Tak či tak, právě v letech 2020 a 2021, tedy s Andrejem Babišem a Alenou Schillerovou u kormidla, byly možná již „na věky“ rozdány rozpočtové deficitní karty všem hráčům, tedy politickým stranám a vládám všech barev.
Paradoxně, Schillerová si tak v té době (tedy před zhruba 6 lety) rozdala (relativně) špatné karty sama sobě až do současnosti. Dodatečné ponaučení je dodnes velmi trpké. Pakliže stát rázně zvýší své výdaje, i když k tomu nemá odpovídající příjmy (ty se v době covidu dokonce snižovaly), pak se ze vzniklého začarovaného dluhového kruhu nelze dostat bez nepopulárních, a tedy politicky nemožných restrikcí, škrtů a úspor.
V praxi však nelze snižovat transfery státním zaměstnancům a podobným cílovým skupinám (včetně důchodů) – politicky přijatelné je takové výdaje pouze a jen valorizovat. A žehrat nad obtížností sestavit přijatelně špatný rozpočet, jako nyní ministryně Schillerová.
Rozpočet on-line jako nová norma?
Schillerová upřesnila, že vláda bude nový státní rozpočet (na letošní rok) schvalovat 26. ledna, jelikož čeká na novou ekonomickou predikci, což tak trochu připomíná čekání na déšť či spásnou věštbu. S nadsázkou řečeno, chybí jen kmenový šaman s rituálními tanci kolem ohně.
Takto sarkastické přirovnání však předznamenává seriózní úvahu. Do tvorby státního rozpočtu se pozvolna vkrádá nový, „disidentsko-revoluční“ aspekt, který začal být do jisté míry testován již během covidové krize. Státní rozpočet, tedy nejdůležitější produkt vládního působení, přestává být sestavován (přijímán) s velkým předstihem před obdobím, na který je navrhován, nýbrž je konstruován a schvalován takříkajíc on-line, tedy až v průběhu samotného rozpočtového roku.
Ostatně, Sněmovna, v níž nyní dominuje ANO a jeho dva satelity, bude rozpočet na letošní rok schvalovat až letos v březnu.
Rozpočtové provizorium (či údobí překopávání státních rozpočtů během roku) se pomalu stává normou, což v jistém smyslu vyvolává chaos a limituje výdajové možnosti vlád, což ovšem samo o sobě nemusí znamenat pohromu.
Prokazuje se však, že v dobách krizových (či postkrizových nebo předkrizových – v jakých se pohybujeme nepřetržitě od roku 2020…) prakticky nelze „nezávadně“ navrhovat rozpočet s půlročním (respektive prakticky 1,5 ročním) předstihem. Jednak mohou ze skříní vylézt nečekaní „kostlivci“, jednak se ekonomika většinou chová jinak, než bylo prognózováno, a kvůli tomu se pak podstatně mění i příjmy státního rozpočtu.
Ekonomika začala být vlivem vládních ingerencí, ale i vlivem všemožných externích krizí, jako jsou válka, chaos kolem dodávek a cen energií, chaos kolem zahraničního obchodu zamořeného nepředvídatelnými cly, apod., natolik „rozhašená“ a vrtkavá, že se z rozpočtových návrhů stávají jen jakési pokusné prognostické hříčky, což má negativní konsekvence jak pro vlády samotné, tak pro příjemce veřejných zdrojů. Nabízí se tak (ve stručnosti bohužel nezodpověditelná) otázka, zda by celý proces sestavování a fungování státního rozpočtu neměl být zmodernizován a systémově ušit na míru novým, tedy čím dál horším časům a okolnostem.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
