KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I V České republice se na skok k prezidentovi a na skok k převzetí čestné ceny objevila jedna z největších žijících legend světového motorsportu, Belgičan Jacky Ickx. Spolu s Američanem Mariem Andrettim vítěz asi nejvíce závodů ve všemožných disciplínách u nás není zdaleka poprvé - už v osmnácti závodil ve Špindlerově Mlýně na motocyklové Šestidenní. Mezi jezdci patřil vždy mezi romantické postavy, které akceptovaly vše, co motoristický sport v 60.-80. letech obnášel.
„We're the Survivors,“ glosoval jedenaosmdesátiletý Ickx v jednom televizním rozhovoru fakt, že s Mariem Andrettim nebo Jackie Stewartem patří k posledním přeživším smrtící éry motorsportu.
Sám přitom závodníkem být nechtěl, uvažoval o dráze zahradníka – jeho otec, motoristický novinář, to ale viděl jinak. Nebojácný Jacky začínal na motorkách a přes cestovní vozy se velmi rychle propracoval až do světa formule 1 a vytrvalostních závodů, tedy absolutního vrcholu motorsportu.
Když na závodech řádila zubatá
Dá se se říct, že kariéra elegantního belgického „umělce volantu“ byla lemována hromadami mrtvých. Zejména na přelomu 60. a 70. let, kdy Ickx dosáhl svých největších úspěchů, bývala zubatá na tratích velkých cen častým hostem – málokdy minul víkend, po kterém se už některý z jezdců nevrátil nikdy domů. Z těch známějších jmenujme Lorenza Bandiniho, Jo Schelssera, Bruce McLarena, Jo Sifferta či Francoise Céverta.
Nade všemi ale ční jméno jediného posmrtného mistra světa F1 Jochena Rindta, s nímž Ickx v roce 1970 bojoval o světový titul. A když se Rakušan zabil na Monze, byl to právě Ickx, který jediný jej mohl v tabulkách mistrovství dohnat a předehnat. Přes dvě Belgičanoca vítěztsví v následných závodech se tak nestalo a Ickx toho nikdy nelitoval. Aspoň ne veřejně. Stal se alespoň dvojnásobným vicemistrem.
Jestliže lidé jako Jackie Stewart nebo Niki Lauda byli neúnavnými bojovníky za bezpečnost na závodních tratích, Ickxe nechávali podobné snahy zcela chladným a nebezpečí svého sportu přijímal vždy se stoickým klidem, při různých situacích se stavěl dokonce do opozice proti svým soukmenovcům.
Typickým příkladem je Velká cena Španělska v roce 1975, kde jezdci odmítli startovat dokud nebudou učiněna nezbytná bezpečnostní opatření jako řádné upevnění svodidel apod. Startovalo se tehdy na nebezpečné městské trati v Montjuïch parku nad Barcelonou.
V čase vyjednávání závodníků s organizátory se ale nad depem rozezněl motor osamoceného vozu. Byl to černo-zlatý Lotus Jackyho Ickxe, který prostě chtěl jít závodit a jako první vyrazil do tréninku. Později přiznal, že nechut k jezdeckým stávkám a podobným akcím nepramenila ani tak z ignorování bezpečnosti, ale spíš nechuti ke stádnímu chování. Takový byl prostě Jacky, individualita každým coulem. Právě ve Španělsku přitom málem o pět let dřív uhořel po střetu s jiným vozem.
Není kam spěchat
Také profesionalismus nebyl tím, co by Ickxe nějak zvlášť vzrušovalo. Jeden z inženýrů BMW, v jejichž voze Ickx startoval v 70. letech v ME cestovních vozů, srovnával jeho přístup s chováním Nikiho Laudy: „Zatímco Niki byl v depu už několik hodin před tréninkem a staral se o přípravu svého vozu, Jacky dorazil deset minut před začátkem a když si vyzkoušel sedačku, zjistil, že nedosáhne na pedály. Všechno se muselo rychle předělávat. To si umíte představit, jak ho měli mechanici rádi.“
Jestli něco Ickxovi fakt šlo, byla to vedle mistrovství na mokru neuvěřitelná pravidelnost výkonu. Naučil se ji v nekonečných závodech cestovních aut v 60. letech a dokonale prodal ve 24 h Le Mans, kde platí za jednu z největších legend.
Poprvé zde startoval už v roce 1966 a o tři roky později nezapomenutelně zvítězil s Fordem GT 40 a spolujezdcem Jackie Oliverem poté, co se do vedení dostal v posledním kole závodu. Byl to poslední rok, kdy jezdci při startu běželi k vozům přes trať. Ickxovi se tento typ startu zdál velmi netypicky nebezpečný, jelikož jezdci vyráželi na trať často nepřipoutaní.
Paradoxní je, že v F1 nic podobného neřešil. Z podstaty věci to byl ale nesmysl – pár vteřin navíc v závodě trvajícím celý den a noc nehrálo obvykle roli.
Ickx tedy dráhu přešel demonstrativně krokem v klidu se připoutal a o 24 hodin později se radoval z vítězství. Ne tak John Woolfe s Porsche 917, který v honbě za co nejlepším časem vyrazil na trať nepřipoutaný, což se mu stalo osudným. Hned v prvním kole havaroval a nehodu nepřežil.
Le Mans následně vyhrál ještě pětkrát. V roce 1975 s vozem Mirage a v letech 1976, 1977, 1981 a 1982 s vozy Porsche. V roce 1972 vyhrál spolu s Mariem Andrettim na Ferrari 312B šestihodinovku v Daytoně a dvanáctihodinovku v Sebringu ve Spojených státech, další epické podniky své doby V roce 1977 vyhrál nejprestižnější australský podnik Bathurst 1000 s Alanem Moffatem s cestovním vozem Ford Falcon. V roce 1979 vyhrál severoamerickou sérii Can-Am na voze Lola, vítězsví si připsal na okruhu v Riverside.
První půle 80. let je o těsném spojení a následných úspěších se značkou Porsche. Dvakrát zvítězil v Le Mans, v roce 1982 a 83 byl světovým šampionem skupiny C. V roce 1983 nastoupil k Porsche mladík Stefan Bellof a Ickxovi začal tvrdě šlapat na paty. Jeho raketový start v prototypech a F1 uťala havárie právě s Ickxem, kdy Bellof nezvládl předjížděcí manévr v Eau Rouge a narazil do svodidel. Následkům po hodině podlehl.
Ukradené vítězství a do Čech pro volant
Neúnavný Bruselan se prosadil také na Rallye Paříž Dakar, která byla zejména v prvních ročnících na hony vzdálena tomu, co Ickx dosud znal, tedy hladkému asfaltu závodních okruhů. Ickx vytvořil svéráznou, ale skvěle sehranou dvojici se známým hercem Claudem Brasseurem jako navigátorem a společně v roce 1983 zvítězili s vozem Mercedes.
Do dění na nejvyšší motoristické úprovni zasáhl Jacky Ickx i z pozice funkcionáře. To když byl v roce 1984 ředitelem Velké ceny Monaka F1, v níž tou dobou sám už pět let nesoutěžil. Závod byl dramatický, protože hustě pršelo a z jízdy se postupně „vyoutovala“ velká část startovního pole. Také vedoucí Alain Prost usilující o titul mistra světa při každém průjezdu kolem boxů divoce gestikuloval, aby byl závod ukončen. Jenže teoreticky proto nebyl žádný důvod - vozy sice na promáčené trati klouzaly, ale k žádným výunamným nehodám nedošlo.
Ickx přesto nechal vystrčit červené vlajky znamenající předčasný konec závodu, a to právě v momentě, kdy na cílové čáře předjížděl vedoucího Prosta do té doby neznámý brazilský mladík Ayrton Senna. Kdyby se mu podařilo předjet vedoucího jezdce o pár metrů dřív nebo pokud by Ickx nenechal závod ukončit, byl by vítězem on. Takto skončil druhý a vzhledem k nedostatečnému počtu odejetých kol se udělovaly jen poloviční body.
Prosta to na konci roku mrzelo – právě o onen půlbod prohrál celý šampionát. I takto se do análů zapsal Jacky Ickx, kterému to Senna nikdy nezapomněl.
Do ČR jej na dobře placený výlet pozvali organizátoři tradiční motoristické ankety Zlatý volant, podobně jako před časem Emmersona Fittipaldiho. Prezidentu Pavlovi v postoji k Motoristům a Petru Macinkovi fandím, ale že by byl Jacky Ickx tím, který vždy respektoval pravidla, jak to prezident napsal ve svém , to bych si tvrdit neodvažoval.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
