Daňové reformy jsou jen kouřovou clonou. Skutečné problémy ekonomiky leží někde jinde

Ekonomové primárně navrhují nižší zdanění práce, jež má být podle nich nahrazeno mimo jiné vyšším zdaněním spotřeby a majetku. Ne snad, že by daňová reforma byla akutní prioritou současných politiků. Jak ale ukázaly předchozí roky, snižování příjmových daní se některým stranám zamlouvá, neboť v tom tuší solidní voličský, potažmo volební potenciál. Je tedy nutné se před podobnými vějičkami mít na pozoru.

Autoři reformy uvádějí, že jim jde primárně o nižší zdanění nízkopříjmové práce, tedy o redukci zdanění těch, jejichž výplaty jsou nejnižší. Jenže to je samo o sobě paradoxní, neboť nízkopříjmoví pracovníci – díky daňovým slevám a bonusům – již dlouhou dobu prakticky žádnou daň z příjmu neodvádějí. 

Podivuhodným aspektem je to, že titíž ekonomové (či sociologové jako Daniel Prokop), kteří dlouhodobě a nesmlouvavě kritizují zrušení superhrubé mzdy v Česku v roce 2020 (což prosadily ANO a ODS, a fakticky to znamenalo snížení sazby příjmové daně zaměstnanců z 20% na 15% sazbu), nyní dovozují, že naši ekonomiku může zachránit snížení zdanění práce, tj. snížení příjmové daně zaměstnanců...

Jistě, snížení daně z příjmu zaměstnanců (jež vstoupilo v platnost v roce 2021) přineslo – celkem logicky, jde o banální aritmetiku – zvýšení výplat zejména lidem s nadprůměrnými mzdami. Což souvisí s tím, co již bylo naznačeno: značná část podprůměrně odměňovaných zaměstnanců díky různým odpočtům a daňovým bonusům odváděla a nadále odvádí daň z příjmu (daň ze závislé činnosti) ve výši 0 Kč (slovy „nula korun“).

Pokud se jim daňová sazba před lety snížila z 20 na 15 %, pak se pro ně v tomto směru nic nezměnilo: nadále na příjmové dani neodvádějí ani korunu – pokud ovšem za oněch 5 let jejich plat významně nevzrostl. Tak či onak, snižovat zdanění práce skrze příjmové daně u nízkopříjmových pracovníků působí jako protimluv. 

Nelze přeci snižovat něco, co se v praxi nevyskytuje. Zmiňovaní „daňoví reformisté“ tak v podstatě navrhují zvyšovat platy nízkopříjmových zaměstnanců skrze ještě vyšší daňové bonusy, než existují dnes. To však nemá nic společného s proklamovaným snižováním zdaněním práce.

Pokud jde o souvislost zdanění práce s ekonomikou, potažmo s vysněným ekonomickým růstem v Česku, pak již zmiňovaný „experiment“ platný od roku 2021, při němž došlo k citelnému (a etatistickými oponenty nepřetržitě kritizovanému) snížení příjmových daní o pět procentních bodů, nevedlo v přímém důsledku k růstu ekonomiky, což samo o sobě popírá premisu daňového reformního plánu o přímé vazbě mezi zdaněním práce a růstem HDP.

Tuzemská ekonomika od roku 2020 až dodnes fakticky jen stagnuje. Samozřejmě že z toho nelze vyvozovat, že by snižování příjmových daní (včetně snižování daní firmám) bránilo ekonomickému růstu a vedlo ke stagnaci. Tím se chce říci jen to, že na růst ekonomiky mají zásadní vliv i jiné faktory, než jsou příjmové daně. Zdanění práce u nás není rozhodujícím aspektem, který by bránil růstu ekonomiky. 

Tím hlavním „brzdným faktorem“ jsou přebujelé regulatorní podmínky: administrativně-byrokratickými překážkami počínaje a greendealovskými regulacemi, včetně násobně dražších energií či expandujícími státními ingerencemi do podnikání konče.

Dá se jistě říci, že nižší zdanění práce a firemních zisků by mohlo zaměstnancům, firmám a ekonomice u nás pomoci, pokud by se proti tomu nestavěly regulatorní, politicky motivované deformující překážky. 

Jenomže tato regulatorní zátěž – doprovázená nespočtem jiných deformačních zásahů do ekonomiky – přetrvává. A žádné změny k lepšímu se (navzdory občasným deklaratorním politickým „výkřikům“) nerýsují ani na nejvzdálenějším dohlédnutelném horizontu.

Navíc, pokud by nižší odvody zaměstnanců a firem do státní kasy pomohly zaměstnancům, firmám a ekonomice jako celku, nepomohly by státu jako takovému – čímž není myšlen jen stát jako úřednicko-politická organizace, nýbrž i stát v širším slova smyslu, zahrnující všechny obyvatele, firmy, apod. 

Pro upřesnění – mluvíme zde nyní o daních všech zaměstnanců bez ohledu na výši příjmů. Protože – jak bylo vysvětleno výše – snižování daňové sazby u nízkopříjmových zaměstnanců nemá daňový efekt. A pokud má, tak negativní: stát platí těmto zaměstnancům, a ne naopak, což ale popírá původní smysl zdaňování.

Případné snížení odvodů z příjmů občanů a zisků firem do státní kasy by samo o sobě jistě nebylo na škodu. Poplatníci vědí vždy mnohem lépe než stát, jak efektivně naložit se svými penězi. 

Jenže ve výsledku by redukce předvídatelných a dobře vybíratelných daní z příjmu (či ze zisku) vedla nejpravděpodobněji k tomu, že by se vlády začaly ještě více zadlužovat. A to by ublížilo úplně všem, neboť dluhy se jednou musejí splatit. 

Tento proces neukojitelného zadlužování je v běhu již od roku 2020, přičemž ke zlepšení nepomohlo ani relativně mírné navýšení některých daní, včetně majetkových, za Fialovy vlády.

Ostatně právě ve zvýšení spotřebních a majetkových daní vidí autoři pokusu o daňovou reformu cestu k vybalancování hypotetické situace, v níž by stát přišel o část inkasa po případném snížení daní z příjmu. 

Na svoji podporu uvádějí, že ze zdanění spotřeby a majetku dnes Česko vybírá o zhruba 200 miliard korun méně, než je průměr podobných zemí, což prý „demotivuje k aktivitě a omezuje ekonomický růst“. 

K tomu je nutno podotknout, že růst některých spotřebních daní (typicky na alkohol a tabákové výrobky) u nás již naráží na své limity. Každopádně, myšlenku masovějšího zdaňování spotřeby je potřeba zasadit do kontextu inflačního vývoje.

Ta v peněženkách obyvatelstva zanechala tak hlubokou finanční, ale i „volební“ stopu, že jakékoliv úvahy o daňových krocích, jež by vedly ke zdražování zboží či služeb (nezapomínejme na chystané emisní daně), je nutno považovat za výbušné a politicky nestravitelné. 

Totéž lze říci o daňovém trestání lidí za to, že vlastní více majetku, než „kolik je přípustné“ = než kolik považuje právě vládnoucí garnitura za „normální“. Navíc je krajně pochybné, že by u nás kdy stát mohl na spotřebních a majetkových daních vybrat totéž, o co by „přišel“ po hypotetickém snížení zdanění práce, tj. příjmových daní.

Celá pojednávaná reformní studie vychází z nepodložené premisy, že lze ekonomiku rozvíjet daňovými změnami, jejichž cílem není ponechat více peněz lidem (spotřebitelům) a tedy trhu, ale trestat lidi za spotřebu (zdražit zboží) a za to, že vlastní majetek. Tento reformní koncept neřeší to nejpodstatnější, co skutečně trápí ekonomiku a co brání jejímu zdravému růstu – regulatorní rámec a další nedaňové faktory. 

Jisté jsou proto dvě věci: Jednak to, že vládnoucí politici budou měnit daně primárně nikoliv na základě odborných studií či stavu veřejné kasy, nýbrž na základě politického přínosu ve volbách. 

A za druhé: jedinou skutečnou cestou ke zdravému, přirozenému rozvoji ekonomiky je svěřit ekonomiku co nejvíce do moci trhu a tržních mechanismů. Ne do rukou regulátorů, centrálních plánovačů a nekonzistentních reformátorů, kteří si myslí, že některé daně jsou přínosnější než jiné. Nejsou.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.