Státní kasa je prázdná, ale škrtat se nesmí? Česko je v rozpočtovém klinči, a bude hůř

Opětovně se projevuje systémový problém rozpočtových úspor v Česku. Bohužel, neprůchodnost výdajových škrtů čím dál naléhavěji signalizuje předzvěst rizika pádu do rozpočtové propasti, z níž už nemusí být návratu.

Aby všech restriktivních postojů nebylo málo, Stanjurovo ministerstvo – tváří v tvář nutnosti zvyšovat výdaje na obranu a financovat dostavbu Dukovan – nechce dát potřebné peníze na plošné navýšení platů státních zaměstnanců, kde odbory žádají o 10 % více, zatímco Jurečkovo ministerstvo navrhuje „jen“ 5 až 7 procent nárůstu. 

Mohli bychom to samozřejmě považovat za standardní kolorit každoročního šturmování s přípravami státního rozpočtu. Nářky přicházející od skupin, jež mají utrpět „škrtací“ újmu, však signifikantně dokumentují nepříjemný trend, jehož základním rysem je na jedné straně sílící „závislost“ velkého počtu příjemců na penězích od státu a na straně druhé doslova prokletí sebenepatrnějších úmyslů redukovat komukoliv jeho erární příjmy.

Část veřejnosti v tomto kontextu „nadává“ na ministra Stanjuru, potažmo na celou Fialovu vládní koalici. A to i s použitím argumentu, že vláda sice „nemá peníze pro naše lidi“, respektive chce škrtat „dotace pro lidi“, ale současně bude o desítky miliard korun zvyšovat zbrojní výdaje. 

K tomu je nutno podotknout, že Česko ve skutečnosti na zvyšování výdajů nemá peníze – a to nejen na zbrojení, ale fakticky na cokoliv. Důkazem toho je již připravované prohloubení deficitu státního rozpočtu z letošních 241 mld. Kč (tato částka je ale také zatím jen plán) na údajných 280 miliard v příštím roce, což je zdůvodňováno právě také rostoucími výdaji na obranu. 

Tzn. vláda žádné dodatečné peníze v pokladně nemá a mít nebude. Musí si je půjčit, a tuto půjčku budou občané splácet až do nedohledné budoucnosti.

Nelze proto říci, že stát chce dnes či v příštím roce někomu vzít peníze a ty použít například na zbrojení. Stát bere a bude brát všem. Spíše jde tedy o to, jak přesně použije vypůjčené prostředky. 

Tak či onak, Stanjura ani Fiala si zvyšování obranných výdajů nevycucali z prstu ve snaze ubližovat „našim lidem“. Navyšováním obranných výdajů se splácejí dluhy minulosti, kdy se za předchozích vlád do obrany příliš neinvestovalo, anebo ne efektivně; viz třeba „letité“ tanky T-72 nadále převažující ve výzbroji tuzemské armády.

Česko bylo navíc k mohutnějšímu zbrojení doslova „dokopáno“ skrze dohodu v rámci NATO, které se rozhodlo reagovat na imperiální choutky jisté východní velmoci. 

Nebýt anexe Krymu před jedenácti lety a zejména ruské invaze na Ukrajinu, která začala před třemi a půl lety, dávalo bych dnes Česko na obranu možná ještě pořád ono tradiční 1 % HDP. Nemuselo by vynakládat 168 miliard (jako letos), ani zhruba 200 mld. Kč (jako v příštím roce), ale třeba jen 90 mld. Kč – státní kasa by ve srovnání s dneškem uspořila 80 až 100 miliard. Všechno by bylo jinak. Ale není.

Dá se pochopit, že zvažované dotační škrty či neochota ministra Stanjury přidávat dle maximalistických požadavků odborů narážejí na nesouhlas těch, jichž se škrty mají dotknout. 

Pravdu mají obě (potažmo všechny) strany barikády. Všichni občané Česka, snad s částečnou výjimkou penzistů, byli postiženi nedávnou rekordní inflací – která mimochodem není dodnes tak úplně zkrocená, jak se někdy tvrdí. 

Většina oblastí, které by měly o nějaký díl příjmů v příštím roce přijít, jsou všeobecně či alespoň pro někoho užitečné záležitosti. 

Problém je v tom, že pokud by stát měl v plné míře uspokojovat vždy v plné míře všechny ty, kdo pro sebe požadují finanční transfery skrze státní pokladnu, znamenalo by to rychlý začátek konce všech – již tak hypotetických – nadějí na zlepšení stavu veřejných financí.

Silně limitujícím faktorem, jenž nutí k výdajovým škrtům, je nadále chabý růst ekonomiky, která se například nyní v červnu pohnula mezičtvrtletně nahoru o pouhých 0,2 %. I když růst HDP dosáhl meziročně 2,4 %, není to tempo dostatečné k tomu, aby se státní pokladna začala „topit v příjmech“.

Jenomže pokud vůbec (nebo skoro vůbec) neroste ekonomika – což je stav, který v tuzemsku trvá už zhruba 6 let –, pak neroste produkce bohatství ani zisky, potažmo daňové odvody, a logicky tedy ani příjmy státu. Tento nepříjemný fakt však neberou adresáti státních dotací či příjemci platů ze státní kasy v potaz a nadále požadují stále více, nebo alespoň stejně.

Každý ministr či vláda, která se byť třeba jen relativně kosmeticky (jako ministr Stanjura) snaží redukovat deficity, se pak logicky střetává s křiklavou nevolí a téměř všeobecnou averzí vůči jakýmkoliv výdajovým škrtům. Což části politiků bere odvahu reálně zlepšovat hospodaření státu a pro část politiků je to nevyslovenou výzvou k ještě horečnatějšímu přerozdělování a ještě masivnějšímu zadlužování státu jako takového. 

Ukazuje se, že k vyrovnanému hospodaření státu či posunu k méně deficitnímu rozpočtu se lze „probojovat“ zřejmě jen tehdy, pokud by ekonomika velmi dynamicky rostla. 

Česko mělo vyrovnaný rozpočet naposledy v roce 2018 (byl v plusu o necelé 3 mld. Kč), tedy za vlády Andreje Babiše, jemuž mj. pomohl růst ekonomiky (v roce 2018 sice „jen“ 2,8 %, ale o rok před tím to bylo 4,5 %) a absence vnějších krizových vlivů, včetně chybějícího tlaku na radikální zbrojení. Což jsou podmínky, o kterých se dnes může vládám jen zdát.

Ale zpět k nepopulárním škrtům. Nový státní rozpočet ještě není definitivně hotov; koneckonců, definitivně jej bude schvalovat až Poslanecká sněmovna, která ještě ani nebyla zvolena. 

Ta jej za jistých politických konstelací klidně může na poslední chvíli (a třeba až v roce 2026) „přešít“ do podoby, v níž nikdo o „své státní peníze“ nepřijde a všichni příjemci dotací budou jakž takž spokojeni. Pochopitelně za cenu budoucích finančních obětí plynoucích z rostoucího státního dluhu. 

Každopádně je zcela nabíledni, že „zlepšovat rozpočet“, aniž by to kohokoliv zabolelo, je (nejen...) v současné pohnuté a nestabilní době téměř nemožné. Jakékoliv výdajové škrty jsou automatickým zdrojem třeskutého politického odporu nejenom opozice, ale i čím dál četnějších a větších zájmových a sociálních skupin.

Pokud nějaká vláda skrze rekordně vysoký rozpočtový deficit navodí prostředí, v němž roste objem přerozdělovaných finančních zdrojů (což nejmarkantněji nastalo v roce 2021, za vlády Andreje Babiše), není z tohoto rozpočtového marasmu prakticky cesty ven. Pokud k tomu přibydou další neočekávané výdaje (typu vojenská obrana), pak je doslova vyloučené „proškrtat se“ k lepšímu hospodaření.

A jestliže je současně ekonomika regulatorně nastavena na nerůstové podmínky, přičemž do karet nehrají ani zákonitosti politického systému (pro vlády je přínosnější voliče „uplácet“ vypůjčenými penězi, než jim brát peníze z kapes), pak je stát odsouzen k nekonečnému zadlužování – bez reálné možnosti tento sešup zastavit či jen dlouhodobě stabilizovat.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.