KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | V rachotu afér, kauz a zásadních politických střetů dneška poněkud zapadl fakt, že se v Česku povedlo relativně zastabilizovat důchodový systém, tedy „účet“, na který přicházejí odvody poplatníků a vyplácejí se z něj starobní a invalidní penze. Může se to zdát paradoxní v době, kdy státní rozpočet (tedy hospodaření vlády) rok co rok vrší stamiliardové deficity a kdy se tak nakumuloval 3,5bilionový státní dluh. Svou roli při zlepšení situace v důchodové kase sehrály vládní restrikce vůči předčasným penzím. Se zlepšením situace důchodového účtu se ovšem reálně otevírá cesta k vrácení důchodového věku zpět na 65 let.
Čísla nelžou: Propad se zastavil
Zatím poslední známá data Ministerstva financí ČR za letošní červen ukazují, že schodek na tzv. důchodovém účtu klesl na -9,16 miliard korun, což se může jevit jako nicneříkající údaj. Jenže ještě loni v listopadu důchodový deficit – tedy rozdíl, mezi tím, co poplatníci odvedli, a tím, co stát vyplatil – dosahoval -53 miliard korun. O rok dříve to bylo dokonce -74 miliard Kč.
Je evidentní, že „zalepit“ v důchodovém systému každoročně ze státního rozpočtu částku na úrovni 9 či 10 miliard korun je relativně dobře proveditelné. Zvláště, když tuto cifru srovnáme s enormně narůstajícími sumami vynakládanými na obranu, jež mají z letošních 2 % HDP (cca 168 miliard Kč) vystoupat na 3,5 % HDP (respektive i s infrastrukturními výdaji na 5 %) v roce 2035.
Jestliže by důchodové deficity měly stoupat k 80 miliardám korun, jak se jevilo ještě v roce 2023, pak by šlo o průšvih. Tak či onak, pokud se v posledních letech v Česku vedla debata o dlouhodobé finanční neudržitelnosti důchodového systému, naznačuje letošní vývoj na penzijním účtu přinejmenším to, že temná budoucnost není tak jistá či předvídatelná, jak plynulo z dřívějších varovných předpovědí.
Doplňme, že letos v lednu činil průběžný deficit hospodaření státního systému důchodového pojištění „pouhých“ -5,3 mld. Kč. V květnu to bylo -10,4 a v červnu již uváděných cca -9 miliard Kč.
Klíčová role přísnějších pravidel
Co je však potřeba zdůraznit: pronikavé zlepšení „důchodového hospodaření“ státu nelze přičítat zvyšování důchodového věku, který se u nás po drobných krůčcích posouvá vzhůru prakticky permanentně a má se nově – dle reformy Fialovy vlády – dostat i výše nad hranici 65 let.
Zásadní roli sehrálo omezení valorizací předčasných důchodů, ale jistě také reálně (i když ne prudce) rostoucí mzdy, z nichž poplatníci odvádějí více prostředků do státní důchodové pokladny.
V tomto smyslu mělo klíčový význam nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, jenž odmítl námitky hnutí ANO a posvětil restriktivní opatření, jež před dvěma lety prosadila Fialova vláda, která zkrátila možnost odchodu do předčasného důchodu z 5 let na 3 roky a fakticky zrušila valorizace pro předčasné důchody.
Dá se tedy dovodit, že pokud by Fialova vláda nechala podmínky odchodů do předčasného důchodu v jejich původní podobě (s možností odcházet 5 let před důchodovým věkem a s valorizovaným předčasným důchodem), pak by na tom dnes penzijní systém byl mnohem hůře. Což by mělo znatelně negativní dopady na státní rozpočet, z něhož se bezpodmínečně nutně musí dorovnávat schodek mezi vyplacenými důchody a sumou peněz vybraných od poplatníků.
To znamená, že bez politicky odvážného restriktivního zásahu Fialova kabinetu by dnes byla vláda v ještě větším rozpočtovém marasmu. Pochopitelně – na druhou stranu by na tom byli lépe lidé, kteří by odcházeli do předčasných penzí za lepších podmínek...
Každopádně, s ohledem na celkové vyhlídky vládního hospodaření byly nepopulární důchodové kroky – tehdy ještě pětikoaliční – vlády prozíravým zásahem vůči hroutící se rozpočtové realitě.
Nezapomínejme, že před dvěma či třemi lety nikoho ani nenapadlo, že by Česko mělo dávat na obranu 3 procenta HDP, jak bylo schváleno letos začátkem března, nebo dokonce 3,5 % HDP (respektive 5 % HDP), jak vyplynulo ze závěrů haagského summitu NATO letos v červnu.
Přičemž je na místě doříci, že není skálopevně jisté, že Česko skutečně provede tak prudce skokový nárůst zbrojních výdajů. Opoziční strany, jež nyní v průzkumech dávají do kupy volební většinu, se k „závazku“ vůči NATO stavějí striktně odmítavě (SPD, Stačilo!) či neurčitě až vlažně (ANO).
Zato je vysoce pravděpodobné, že pokud by dnešní opozice byla po volbách schopna sestavit v nějaké podobě vládu, zřejmě by zarazila zvyšování důchodového věku nad hranici 65 let – přesněji řečeno, vrátila by věk na oněch 65 let.
Růst ekonomiky jako jediná cesta
Je nutno férově uznat, že některé opoziční názory vůči probíhající důchodové „reformě“ – jejímž středobodem je posouvání důchodového věku nahoru do neurčita – nelze brát na lehkou váhu. Ve prospěch opětovného zastropování na 65 letech je uváděna souvislost mezi růstem ekonomiky a stavem financí na důchodovém účtu.
Faktem je, že důchodový systém (pozor, nikoliv státní rozpočet!) byl u nás v mírném přebytku naposled v letech 2018 a 2019, tedy ještě před covidovou pandemií, kdy tuzemská ekonomika solidně rostla (například o 3,6 procenta v roce 2019, či dokonce o 4,5 % v roce 2017).
Zajímavé je také to, že v roce 2019 bylo v Česku více penzistů než v současnosti. Na konci roku 2019 to bylo celkem 2,414 milionu starobních důchodců, zatímco v březnu letošního roku bylo evidováno 2,351 milionu starobních penzistů.
Počet osob pobírajících starobní důchod (totéž ale platí i o celkovém počtu všech důchodců, včetně invalidních) se v Česku směrem k dnešku snížil, i když vzrostl počet těch, kteří odešli do penze předčasně.
Skutečně se tím prokazuje souvislost mezi výkonností ekonomiky (s čímž úzce souvisí výše mezd a odvodů na penze) a „prosperitou“, potažmo udržitelností důchodového systému.
Banální zádrhel jménem stagnace
Lze vyslovit hypotézu, že navyšování důchodového věku (mluvíme o posunu nad 65 let) nemusí být tím jediným správným či hlavním klíčem k udržování nedeficitního či jen velmi mírně deficitního důchodového systému.
Pokud by dynamicky rostla ekonomika, pak by se citelně zvyšovaly příjmy státního průběžného penzijního systému. A ten by pak pro penzisty mohl případně i zlepšovat různé parametry: výší důchodů počínaje a možnostmi odchodu do předčasné penze konče.
Jenže právě v tom je ukrytý „banální zádrhel“, jenž sice nevylučuje výše uvedenou hypotézu, ale fatálně relativizuje praktickou stránku věci.
Tuzemská ekonomika po svém pádu v roce 2020 (-5,3 %) dodnes spíše jen přešlapuje na místě: letos sice možná růst dosáhne 2 %, ale s vysoce nejistou vyhlídkou na roky další.
Slabá výkonnost je zapříčiněna přeregulovaností, dotační zaplaveleností, klimaticko-ideologickými deformacemi, ale jistě také vnějšími vlivy typu (budoucího) dopadu zvýšených amerických cel.
Tedy, zcela jistě by bylo možné nastavit důchodová schémata výhodněji ve prospěch jak stávajících, budoucích či předčasných penzistů. Jenže to by muselo dojít k „revoluční“ přeměně ekonomiky – k jejímu přerodu do podoby růstového „tygra“. A to se nestane, respektive vůbec nic tomu nenasvědčuje.
Bez toho se ovšem nelze divit, že pro politiky pak jedinou dostupnou metodou, jak držet důchody nad vodou, jsou „úsporná opatření“ typu restrikce předčasných penzí či pozvolné zvyšování penzijního věku.
Oba aspekty – tedy jak stagnující ekonomika, tak utahování šroubů v penzijních schématech – mají řadu dalších negativ a nejistot, která se jako bumerang vrací a budou politikům vracet v podobě voličské nespokojenosti, což může vést k dnes zcela nepředstavitelným změnám. Ať už k hypoteticky lepším, nebo k horším.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
