ANALÝZA MARTINA MAŇÁKA | Evropská komise oznámila, že už připravila na příští sedmileté období (2028 – 2034) návrh nového rozpočtu Unie, jehož výdaje sahají až ke 2 bilionům eur (49,25 bilionů korun). Vedle řady neblahých aspektů je nezbytné zdůraznit, že Komise pro naplnění příštího rozpočtu své „Evropské dotační unie“ počítá i se zavedením nových eurounijních daní, čímž – jistě ne překvapivě – potvrzuje již dříve nastartovaný vývoj směřující k ještě silnější unifikaci a centralizaci bruselského impéria.
Otesánek kyne na dluh členských států
Přifouknutí evropského rozpočtu o zhruba 800 miliard eur (tj. o 19,7 bilionu Kč) oproti tomu „starému“ a stále ještě dobíhajícímu, hovoří samo o sobě a dokazuje, že bruselský otesánek tloustne a jeho rozhodovací síla mohutní.
Pochopitelně nelze pominout, že se v nárůstu objemu rozpočtu promítá inflace, která byla za uplynulé roky „nadstandardně“ vysoká. I tak ale dochází k reálnému rozpočtovému nabobtnání, což je pochmurné zjištění – uvážíme-li, že mnoho členských zemí se na úrovni svých národních rozpočtů propadá do čím dál hlubšího zadlužení.
Ostatně, i EU (EK) své politicky strategické, ponejvíce klimatické projekty čím dál více financuje na dluh s tím, že dlužní úpisy padají – kam také jinam? – na bedra členských států a jejich rozpočtů, respektive poplatníků. Větší výdaje na úrovni centrály tak logicky „pomohou“ k ještě větším národním deficitům.
Dotace vysychají, regulace a povinnosti sílí
Je nabíledni, že velikášský unijní rozpočet a z něj plynoucí proklamované „dobro“ musí někdo zaplatit – což nebudou eurokomisaři, nýbrž obyvatelé a firmy skrze své domovské státy, jejichž odvody do bruselské pokladny se mají zvýšit z dnešního 1 % hrubého národního důchodu (HND) na 1,26 % HND.
V tomto podílu mají být ovšem zahrnuty i příjmy z nových unijních daní, k nimž se ještě dostaneme. Uznejme, že část nového eurorozpočtu má být určena na „výpomoc“ v oblasti zbrojení, což nelze jen tak zpochybnit – čistě teoreticky vzato, nákupy vojenského vybavení prováděné ve větších „celoevropských“ objemech by mohly být výhodnější.
Tak či onak, myšlenka, že centrálním přerozdělováním revolučně vyššího objemu peněz na bruselské úrovni lze vytvořit „revolučně“ vyšší prosperitu, konkurenceschopnost, bezpečnost a tisíce dalších proklamovaných přínosů, je iluzorní.
Neiluzorní, ba přímo realistické je jen to, že nový unijní rozpočet ještě důkladněji dláždí cestu k novému typu socialismu na většině území starého kontinentu.
Nebylo by výhodnější zacházet hospodárně a efektivně s národními zdroji a do Bruselu žádné peníze neposílat? Pochopitelně ani žádné nedostávat.
Našinec by měl také zaregistrovat, že příjmy Česka z unijní kasy se v příštím sedmiletém rozpočtovém období budou snižovat. Ostatně, ti pozornější si všimli, že se to pozvolna děje už v rámci aktuálního rozpočtu EU, který je naplánován do konce roku 2027.
„Čistá pozice“ ČR za první letošní pololetí činila 24 miliard korun, což znamená, že naše země v průměru dostávala skrze Brusel každý měsíc o 4 miliardy korun více, než do společné unijní pokladny poslala.
Není to zanedbatelná, ale ani závratná suma. Když uvážíme neefektivitu a někdy i bizarnost dotací (a nejde jen o vyhlášenou „zázračnou“ výrobní linku na toustový chleba v jedné z firem expremiéra Babiše), pak je již nyní k diskusi, zda by nebylo výhodnější zacházet hospodárně a efektivně s národními zdroji a do Bruselu žádné peníze neposílat; pochopitelně, ani žádné nedostávat.
Ukazuje se, že dlouhodobě mýtizované výhody členství v podobě masivních eurodotací se stávají minulostí a do popředí se čím dál více dostávají spíše masivní regulace a masivní povinnosti.
Samozřejmě, že stále zůstává v platnosti pozitivní přínos členství plynoucí z volného působení na společném unijním trhu. Jenže, k jednotnému trhu 27 států není potřeba čím dál mocnější Evropská komise, ani sídelně dublovaný Evropský parlament.
Překročení Rubikonu: Unijní daně jsou na stole
Komise v rámci nového rozpočtu Unie nastínila plán na vytvoření nových celounijních daní, a to příjmové daně na firmy, dále na tabákové výrobky a elektroodpad.
Není teď na místě analyzovat detaily těchto zamýšlených nových daní. Jisté je jedno: pokud chce bruselská eurocentrála pro svůj nový rozpočet vybírat v členských státech unijní daně, pak jsme minimálně v jedné oblasti svědkem paradoxu.
EK chce uvalit nové daně na firmy, ale současně jako o strategickém cíli mluví o posilování konkurenceschopnosti… To jde těžko dohromady.
Chtít firmám na jednu stranu ještě více brát, ale současně jim pak v rámci všemožných výzev a programů kompenzovat újmy formou dotací, to je další potvrzení socialistických tendencí. Nemůže a nebude to fungovat ani ku prospěchu firem, ani ve prospěch ekonomiky jako takové.
Socialismus, provozovaný ve formě přerozdělování na principu „nejdříve firmám ‚všechno‘ vezmeme, a pak jim podle centrálních plánů ‚něco‘ zpětně přidělíme“, vedl a povede k úpadku, což si Česko (Československo) ověřilo komplexním experimentem, jenž trval závratných 40 let.
Nové unijní daně znamenají překročení Rubikonu. Pokud si nyní, v rámci dalšího kola „nevinné předehry“, Evropská komise prosadí své vlastní, byť zatím „okrajové“ daně typu na tabákové výrobky či elektroodpad, umete si tím cestičku k dalším unijním daním.
A k monopolně řízenému sjednocování Evropy, jemuž panuje nevolený konglomerát úředníků a komisařů. Jimž kryje záda europarlament, v němž celkem 699 europoslanců zastupuje a hájí zájmy občanů jiných států než České republiky.
Peníze jen za poslušnost a zelené reformy
Nově navržený celounijní rozpočet obsahuje nepřekvapivé „vylepšení“, jež v mírnějších podobách funguje již dnes. Dotace pro členské státy v něm budou „distribuovány“ v balíčcích, vázaných na reformy v členských zemích.
Znamená to, že budou čím dál více podmíněné plněním politiky, respektive reforem, jež vymýšlí a prosazuje Evropská komise.
Nemá snad ani smysl dodávat, že tato politika je založena na ideologické vizi „nevyhnutelného“ a definitivně konečného boje s klimatickými změnami.
Přičemž je čím dál zřejmější, že tento klimatický boj je zdrojem nespočtu nových problémů a současně téměř nekonečné beznaděje v hledání reálných výsledků či skutečného řešení.
Vítejte v říši fantazie: Plánování na 9 let dopředu
Jedním z nejvíce zarážejících aspektů eurounijního rozpočtování na sedmileté období je samotná jeho délka a „vzdálenost“. Budiž explicitně zopakováno, že Evropská komise předložila v červenci 2025 rozpočet, který má platit a „fungovat“ (?) až do konce roku 2034.
To se na první i poslední pohled jeví jako fantaskní mechanismus. Brusel se tváří, že je schopen seriózně plánovat své priority, projekty, příjmy či výdaje na 9 let dopředu. Nezbývá než žasnout nad ambicí euroúředníků predikovat vzdálenou budoucnost.
Faktem je, že členské státy mají mnohdy dost vážné problémy sestavit či dodržet rozpočet byť jen na aktuální rok, čehož typickým příkladem je i naše země, v níž se výdajové priority někdy mění doslova ze dne na den.
Chimérická podstata sedmiletého rozpočtového konceptu EU se ostatně naplno projevuje právě v tomto období. Současný unijní rozpočet (na roky 2021 – 27) byl navržen v době, kdy nikdo netušil, že přijde covid (2020), nikdo nepředpokládal, že vypukne nekonečná válka na Ukrajině, málokdo měl páru o ekonomických důsledcích Green Dealu, atd.
Plánovat bilionové výdaje s tak obrovským předstihem a na tak vzdálené období (do konce roku 2034) je pochybné ekonomicky, ale hapruje v tom i otázka legitimity.
Vždyť například vláda ČR, která vzejde z říjnových voleb letošního roku, bude s Komisí dojednávat inkriminovaný nový evropský rozpočet, jenž se však následně bude týkat i té tuzemské vlády (nemluvě o voličích a obyvatelích země), která vzejde z parlamentních voleb v (nepředstavitelně neurčitém) roce 2033.
V případě nového eurorozpočtu jsme tak svědky centrálně plánovaných vzdálených zítřků, jejichž plánovače zjevně příliš nezajímá ani realita, ani reálná budoucnost.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
