Zvýšit výdaje na obranu je nejjednodušší. Těžší bude vysvětlit lidem, proč a co mají bránit

Prohlášení evropských lídrů z minulého týdne znělo jako vždy jednotně a optimisticky. V otázce obrany je třeba se postavit na vlastní nohy. Zároveň si snad skutečně uvědomili to, co zejména blahobytné západní země dlouho přehlížely: Rusko je skutečně agresivní predátor a je nepřítelem celé Evropy.

Na tom, že se musí vydávat na obranu více peněz, zavládla mezi předními evropskými politiky neobvyklá shoda. Nicméně, pokud toto prohlášení má mít větší dopad než ten, že evropským zbrojovkám začaly růst akcie (BAE o 15 %, Rheinmetall dokonce o 60 %), čeká evropskou politiku ještě dlouhá cesta.

Žádná z evropských zemí nemá na zbrojení připravené peníze. Buď se potýkají se značným zadlužením, anebo stále mají – jako Německo – dluhovou brzdu. I když se Němcům podaří politicky prosadit „odbrždění“, stejně to pro Evropu jako celek stačit nebude.

Nápady jako extra zdanění bohatých, které zaznívají například z Francie, jsou spíše halucinace: z minulosti víme, že právě vrstva super bohatých se mimořádnému zdanění dokáže vyhnout velice efektivně.

Jistým řešením je společné evropské financování. Na tom se ostatně dohodli lídři na mimořádném zasedání Evropské rady. Členské státy by si mohly takto půjčit na obranu až 150 miliard eur, přičemž během dalších čtyř let by po aktivaci fiskální úrokové položky mohly bez rozpočtových sankcí vynaložit dalších až 650 miliard eur. Takto na papíře působí čísla impozantně, jenže – jak každý ví – dluh zůstává dluhem a většinou je třeba ho někdy splatit. To bude platit i v tomto případě.

Prvním těžkým úkolem politiků bude vysvětlit svým občanům, že obrana bude něco stát a že splácení tohoto dluhu patrně povede k omezení sociálního státu, na který jsme si zvykli. Ostatně právě tohle mnozí z nás slýchali od svých amerických přátel (bez ohledu na jejich politické preference): vy si v Evropě užíváte výhod štědrého sociálního státu, o nichž nám se může jen zdát… a my všechno platíme.

Že to bude obtížné, vidíme už teď – o zvyšování daní nebo omezování sociálního státu se radši vůbec nemluví, protože by tuto kartu okamžitě zvedli populisté. Jenže dřív nebo později bude třeba začít mluvit na rovinu, protože to je spojené s tím úplně největším problémem: jestli jsme vůbec ochotni bránit svou svobodu.

Průzkumy ochoty jít bránit svou zemi, které v uplynulých týdnech zveřejnila některá evropská média, nevyznívaly příliš optimisticky. Jistě, průzkumy to nebyly zdaleka průkazné, dělané narychlo a na malém vzorku respondentů, přesto byla shoda zarážející: ochotu a vůli bránit svou zem se zbraní v ruce vyjádřilo jen kolem třiceti procent dotazovaných.

Je hezké mít skvělé tanky a další vybavení, ale pokud v nich nebude mít kdo jezdit a kdo zbraně obsluhovat, jsou k ničemu. Zároveň je poměrně zřejmé, že vybudovat ztracený étos, je skutečně běh na dlouhou trať. Navíc běh plných překážek. J. D. Vance v kontroverzním projevu v Mnichově říkal, že pokud demokracii ohrozí pár set tisíc dolarů investovaných do reklamy na sociálních sítích, tak ta demokracie za moc nestojí. Jenže ono nejde o pár set tisíc dolarů, jde o dlouhodobé působení sítě ruských agentů v tzv. hybridní válce.

Nedávné rozkrytí sítě bulharských agentů Moskvy v Británii, která spadala do operací Jana Marsalka, ukázalo, že ani významné omezení počtu lidí na zastupitelských úřadech ruské aktivity v tzv. hybridní válce neomezilo.

Zároveň je celkem jasné, že pokud se má obnovit nějaký étos vlastenectví nebo evropanství, který bude inspirovat lidi k tomu bránit svou svobodu, je třeba se s těmito aktivitami vyrovnat. Což bude další výzva: jak toho dosáhnout, aniž bychom ztratili právě tu svobodu, kterou chceme bránit.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.