KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Whatever it takes. Ať to stojí, co to stojí. Tak vyjádřil vítěz německých parlamentních voleb Friedrich Merz své odhodlání obnovit obranyschopnost země. Vědomky či nevědomky si vypomohl slavnou větou, kterou 26. července 2012 pronesl tehdejší šéf ECB Mario Draghi před odpálením monetárně-politické bazuky na záchranu eura. Od 4. března, kdy Merz slíbil, že udělá vše, co je v jeho silách, aby zemi a Evropu ochránil před rostoucí ruskou hrozbou, uplynulo pouhých deset dní. A my už víme, co je obsahem onoho „whatever“. Další bazuka. Tentokrát ve výši téměř jednoho bilionu EUR. A ruku v ruce s ní také reforma ústavně zakotvené dluhové brzdy.
Do posledního momentu své předvolební kampaně přitom Merz a další zástupci sesterských stran CDU a CSU v zásadě trvali na zachování dluhové brzdy. Proto je nyní terčem ostré kritiky.
Zelení mu vyčítají, že na jejich snahy reformovat paragraf 115 Základního zákona reagoval rezolutním ne. FDP a AfD, že se dopustil největšího volebního podvodu v historii Spolkové republiky. Kritické hlasy, ač mnohem tišší, prý znějí i uvnitř strany.
Sociální demokraté zatím spokojeně vrní. Zdá se totiž, že po krutém výprasku ze strany voličů nakonec v koalici se svým největším kritikem prosadí svůj politický program.
V naléhavé situaci vzniklé novým rozložením sil ve Spolkovém sněmu, kde mohou Die Linke a AfD zablokovat jakékoli snahy o změny ústavního zákona (s 216 hlasy mají pohodlnou blokační menšinu), se vznikající koalice a její šéf snaží protlačit změnu dluhové brzdy ve starém parlamentu. Mají z ní být vyňaty všechny výdaje na obranu přesahující 1% HDP. Součástí „bazuky“ je rovněž „investiční úvěr“ ve výši 500 miliard EUR na obnovu infrastruktury a nastartování konjunktury.
Volili Merze, dostali Eskenovou!
sněmovní rozprava 13. 3. 2025
Návrh GroKo (Velké koalice) de facto znamená, že by výdaje na obranu nebyly v budoucnu zastropovány. A také že po dobu následujících deseti let „poteče“ do infrastrukturních projektů 50 miliard ročně nad rámec státního rozpočtu. Protože se z výše těchto čísel točí hlava, přejděme k argumentům, řekněme, značně přízemním.
Dluhová brzda byla zavedena v roce 2009 jako reakce na globální finanční a evropskou dluhovou krizi. Jejím cílem je zajistit rozpočtovou disciplínu omezením strukturálního rozpočtového deficitu na 0,35 procent hrubého domácího produktu (HDP).
Již pár let po jejím zavedení ji však začali kritizovat ekonomové i soukromý sektor, zemské i lokální vlády, a samozřejmě také mnoho politiků, zejména ti z levé strany politického spektra. Vedle sociálních aspektů přísné fiskální politiky je často zmiňována upadající a špatně fungující infrastruktura, k níž vláda Angely Merkelové zaujala macešský přístup – „až do naprostého opotřebování“.
Dluhová brzda jednu z nejbohatších zemí světa dusí – na tom se shodnou lidé napříč politickým spektrem. Na druhou stranu chrání budoucí generace před rozšafností stranických aparátů, kupujících si před volbami voliče „koblihami“, a budoucí vlády před tím, aby jim jejich předchůdci vzali veškerý manévrovací prostor svými nezodpovědnými rozhodnutími.
Pro pochopení kontextu probíhající debaty je nutno připomenout, že dluhová brzda sehrála centrální roli v loňské vládní krizi trvající od ledna až do vypovědění koaliční smlouvy 6. listopadu 2024, kdy dal kancléř Scholz (SPD) „padáka“ ministrovi financí Christianu Lindnerovi (FDP).
Již v listopadu 2023 německý Spolkový ústavní soud rozhodl, že plán semaforové vlády přesunout 60 miliard eur nevyužitého dluhu z období pandemie do Fondu pro klima a (energetickou) transformaci je protiústavní. Toto rozhodnutí mělo za následek rozpočtovou krizi a sedmnáctimiliardovou díru v pokladně.
Ve vzrušených debatách při schvalování náhradního rozpočtu v lednu 2024 – rámovaných protesty zemědělců po celé zemi, kteří kvůli nutným škrtům přišli o dotace na agrární naftu – opakovaně zazníval požadavek vládní SPD a Zelených na reformu dluhové brzdy.
Šéf parlamentní frakce CDU/CSU Friedrich Merz na něj reagoval odmítavě – v projevu ve Spolkovém sněmu to odůvodňoval neochotou vládních stran ke spolupráci v otázkách migrace, porušením slibů ohledně využití mimořádného dluhu (Sondervermögen) pro Bundeswehr a nafukováním sociálních programů.
V listopadu 2024, na ekonomickém summitu listu Süddeutsche Zeitung v berlínském hotelu Adlon, svůj rezolutní postoj změnil. Dluhová brzda – řekl tehdy – je technickou, tedy samozřejmě i reformovatelnou záležitostí: „Otázka zní: Proč? Za jakým účelem? Jaký je výsledek takové reformy? Má být výsledkem to, že utratíme ještě více peněz na spotřebu a sociální politiku? Pak zní odpověď ne. Zní-li odpověď, že je to důležité pro investice, pro pokrok, pro životní fundament našich dětí? Pak může odpověď znít jinak.“
Tohle vše je nutné mít na paměti, když chceme hovořit o návrhu vznikající vládní koalice.
Nyní tedy přistál na stole návrh, který by měl – v ideálním případě – postavit Německo na nohy: nejen obnovit jeho vojenskou sílu, ale také nastartovat investice do infrastruktury, výzkumu a vývoje či strategických oblastí průmyslu.
Cíle těchto investic nebyly definovány náhodně. Jsou výsledkem doporučení významných ekonomických institutů, požadavků Bundeswehru, zpravodajských služeb a dalších organizací zastupujících ozbrojené složky, vojenský průmysl a civilní obranu, ale také jednotlivých spolkových zemí.
Přestože dokumenty a požadavky odborníků jsou velice konkrétní a přesné, tzv. Průzkumnému dokumentu, který tvoří základ pro koaliční vyjednávání 16 týmů po 16 členech, vyčítají kritikové vágní formulace, které nikterak nezaručují, že jeden bilion eur neskončí na „překladišti“ finančních prostředků a místo dodatečných investic se z něj budou financovat „dárečky“ pro různé zájmové skupiny – od daňových škrtů pro nejbohatší přes mateřský důchod až po snížení DPH pro gastronomy.
Jak by k tomu mohlo dojít? Jednoduše tak, že by se řada projektů dosud financovaná z rozpočtu v budoucnu přesunula do kolonky financované ze „Sondervermögen“ (zvláštní fond) a v rozpočtu by zbylo více peněz na konzum. I proto navrhují například Zelení, aby se hranice vojenských výdajů hrazených z mimořádných prostředků zvýšila na 1,5 procenta.
Dalším silně kritizovaným aspektem Merzova dluhového dobrodružství je spěch. Je mu vyčítáno, že dluh astronomické výše hodlá protlačit starým parlamentem. To je sice legální, ale – přinejmenším z perspektivy voliče, který rozhodl o jiném poměru sil – nelegitimní. Důvodem je již zmiňovaná blokační menšina AfD a Die Linke v novém sněmu.
Je mu také vyčítáno, že ty dva balíčky – obranu a infrastrukturu – od sebe neoddělil. Dluh k financování infrastruktury přeci může počkat a Merzův kabinet, od kterého očekávají voliči na základě předvolebních slibů efektivitu a zeštíhlení státu, se může nejprve pokusit získat prostředky rozpočtovými úsporami.
Tato úvaha, ač bezesporu správná, nepočítá s několika věcmi. Obranný balíček musí být schválen co nejdříve, aby jeho implementace začala ještě před summitem NATO v červnu 2025. Mohl by tak posloužit jako páka při jednáních s Trumpovou administrativou a zmírnit nevoli, s níž rádoby-monarcha z Bílého domu pohlíží na své evropské (přinejmenším papírově stále ještě) spojence. Zachování jaderného deštníku nad Evropou za pokus zcela jistě stojí.
Ale proč ten spěch s balíčkem infrastrukturním? Nuže, Merz nemá na vybranou. Jeho jediným možným koaličním partnerem je SPD – a ta dává jasně najevo, že buďto vše, nebo nic. Namítáte-li, že by přeci mohl uzavřít koalici s AfD, doporučím vám navštívit sociální sítě v Česku velice oblíbeného europoslance za AfD Petra Bystroně, který v rámci strany rozhodně nepatří k těm nejhorším zjevům.
Vládnout v současné vyhrocené geopolitické situaci s otevřeně proruskou stranou v sobě skrývá řadu bezpečnostních rizik. Navíc by to znamenalo ještě závažnější porušení předvolebního slibu ze strany CDU/CSU, než je „přísaha na dluhovou brzdu“.
Kromě toho musí oba balíčky schválit horní komora parlamentu, tedy Spolková rada, v níž sedí 69 zástupců zemských vlád. Ti také předem oznámili, že bez respektování jejich investičních potřeb obranný balíček Radou neprojde. A očekávání, že situace na východním křídle NATO zázrakem „zamrzne“, aby německá vláda měla dost času na uskutečnění slibovaných reforem, je – řečeno diplomaticky – bláhové.
