Zbrojením do záhuby? Z pasti pěti procent se lze dostat, ale nikdo o tom nechce slyšet

Na summitu NATO v Haagu odsouhlasili podle očekávání šéfové členských zemí razantní zvýšení výdajů na obranu. Do roku 2035 tak mají výdaje státního rozpočtu dosáhnout úrovně 5 % HDP, z čehož 3,5 % půjdou do vojska a zbraní, 1,5 % budou související výdaje: na „vojensky“ lepší silnice a železnice, nemocnice a další nezbytné zázemí, zajištění kyberbezpečnosti apod.

S koncem této rámcové diskuse nad výší a mechanismem zbrojních výdajů v NATO se v plné síle vynořuje zásadní otázka – kde na zvýšené výdaje vzít prostředky a lze toho dosáhnout bez dalšího extrémního zadlužování? Česku se dnes horko těžko daří plnit „pradávný“ závazek 2 % HDP a mnohasetmiliardové schodky státního rozpočtu už šest let razantním tempem prohlubují celkový dluh země.

Objevily se sice už názory či dokonce studie dovozující, že v dané situaci dává ekonomický smysl trvale zvýšit daně tak, aby pokrývaly zvyšující se sumy potřebné na zbrojení. Je však signifikantní, že téměř žádný z politiků se zatím nepokusil dát na stůl nápady, z jakých zdrojů se budou zvýšené zbrojní výdaje financovat. 

Hnutí ANO v tomto kontextu operuje s vírou v nastartování růstu ekonomiky. Jenže zde platí „paradox“: čím vyšší bude hrubý domácí produkt (HDP), tím vyšší – logicky, podle odsouhlaseného schématu – z toho vyplynou povinné výdaje na obranu.

Tento paradox nás ale „naštěstí“ nemusí příliš trápit: trvale dynamický růst tuzemské ekonomiky je stále jen zbožné přání, které je na hony vzdálené realitě. 

Ne že by se o zdrojích pro masivní zbrojní výdaje vůbec nemluvilo. Ve hře je možné přesměrování části evropských peněz původně určených na dekarbonizaci. Jenže to je zatím jen hypotetická myšlenka – a ta navíc operuje s penězi, které si Unie musí vypůjčit.

Objevila se také idea eurounijního zbrojního fondu, který by kupoval zbraně a pronajímal je členským zemím EU. I to je v důsledku postup, jenž neřeší, kde a jak „bezdlužně schrastit“ peníze na nákupy zbraní. A hlavně, státy přece musí na národní úrovni plnit svůj 5 % závazek, nikoliv si zbraně dočasně půjčovat.

Fialova vláda si již „preventivně“ nechala schválit možnost zvyšovat rozpočtový deficit o extra výdaje jdoucí na obranu; tak, aby zbrojní rozpočet mohl stoupat ze dvou na tři procenta do roku 2030, aniž by se navyšované zbrojní částky započítávaly do dluhových stropů. 

Je evidentní, že tento trik není řešením klíčového problému – je to jen jeho oddalování a „hrnutí před sebou“ do nejasné budoucnosti.

Připomeňme si však, že z nově schváleného 5% závazku vůči NATO neplyne okamžité masivní navýšení zbrojních výdajů. Je fakt, že v dnešních cenových relacích a při aktuálním odhadu letošního HDP by splnění pěti procent již letos činilo – zdůrazněme, ryze hypoteticky – nějakých 420 miliard, což je částka mimo realitu. 

Ale Česko nepotřebuje vydávat z roku na rok o 100 či 150 miliard korun více. Vzhledem k již uzákoněnému každoročnímu „kroku“ o 0,2 procentního bodu jde v reálu o to zvýšit obranné výdaje o nějakých 15 až 20 miliard ročně (přičemž není možné přesně odhadnout, jak vysoké bude HDP v příštím roce). 

Pro letošek, kdy ještě platí pravidlo 2 procent HDP, by výdaje ČR na obranu měly dosáhnout 160,8 mld. Kč (schváleno v rozpočtu), respektive 168 miliard, o kterých se nově mluví ve vazbě na nové odhady růstu ekonomiky. Jinými slovy, nežádá se po nás učinit každý rok jakýsi fantastický veleskok, což dává šanci se nové situaci přizpůsobit. Každopádně však i letošní obranné výdaje jsou v jistém smyslu enormní a směrují pozornost k možnostem státního rozpočtu.

Přesto však není terminologicky férové říkat, že peníze na obranu nejsou. Čistě účetně totiž platí, že peníze jsou. I kdybychom třeba už letos měli dát o 15 až 20 miliard více, než je zákonem naplánováno (tedy například 185 miliard), pořád by šlo o méně než „pouhou“ desetinu ze všech výdajů státního rozpočtu. 

Jeho letošní celkové výdaje totiž dosáhnou 2,32 bilionu Kč. Samozřejmě, z toho je 717 miliard pevně určeno na důchody v rámci penzijního systému.

Problém je v tom, že celkové výdaje státního rozpočtu jsou letos o 241 mld. vyšší než příjmy. Hapruje to, že se stalo normou vydávat ročně o stamiliardy více, než kolik peněz se vládě podaří vybrat do státní kasy. Standardem se stalo žití na dluh a nad poměry. 

Skutečně zásadní výzvou je to, že výdaje státu míří na čím dál větší skupinu příjemců. Stát za posledních mnoho let odsunul otázku národní bezpečnosti, respektive vnější obrany, na druhou kolej.

Právě proto nelze dovozovat, že zvýšené obranné výdaje jsou excesivní rozpočtová zátěž. Ve skutečnosti (v rámci zřejmých okolností, jež není nutné rozebírat) jsou „normální zátěží“, neboť vnější bezpečnost je definiční vlastností státu. 

Jenže stát se již dávno vydal na politicky jednoduší cestu dluhového hospodaření, které se čím dál intenzivněji propisuje do vládního DNA mechanismu. Není pak divu, že se nerýsuje jakákoliv redukce vládních výdajů a žádný politik nehýří úspornými nápady či aktivitami. 

Proto nakonec ani nepřekvapuje, když je pro hypotetické vypořádání s nepříjemnou situací podsouvána údajná nevyhnutelnost zvyšování daní. Takový úmysl je proveditelný a dočasně by pomohl státní pokladně. Pokud by se například vrátilo zpět zdanění zaměstnaneckých příjmů z dnešní sazby 15 % na 20 % (jako tomu bylo v časech tzv. superhrubé mzdy), které je mnohými vzýváno jako mýtičtí Blaničtí rytíři, vláda by „mávnutím proutku“ získala každoročně zhruba 100 miliard korun navíc.

Jenže, tím by se zhoršila koupěschopnost a životní úroveň obyvatel. V důsledku toho by klesla spotřeba domácností a následně i ekonomika, což není žádoucí. A vyvolalo by to tlak na firmy, aby zvyšovaly platy nad rámec toho, co si mohou dovolit, což by nesly nelibě a poohlížely by se po jiné zemi působení. Činit cokoli takového v situaci, kdy značná část veřejnosti je frustrována plíživou drahotou a inflačním znehodnocením příjmů a úspor, se jeví jako těžce kontroverzní záměr.

Z podobné kategorie by bylo případné zvyšování DPH. Vedlo by ke zdražení zboží a služeb, což by ještě zesílilo radikalizaci obyvatel. Zvyšovat lze jistě i daně firemní – ostatně, za Fialovy vlády k tomu došlo (neřešme nyní to, že ANO slibuje jejich zpětné snížení…). Ale nemělo by se zapomínat, že zvyšování daní má i negativní důsledky.

Ostatně, kdyby zvyšování daní mělo jen pozitiva, pak by se jednalo o perpetuum mobile. Stačilo by zvýšit všechny daně a ráj by byl na dosah. Což je zjevný nesmysl, a to nejen proto, že zvyšovat daně lidem je politicky nepopulární. Vyšší daně – vedle toho, že podvazují ekonomický růst – vedou i k nevratné expanzivnosti státu a k destruktivnímu nárůstu apetitu všech těch, kdo participují na penězích z veřejných zdrojů. 

Úvahy o rostoucích daních, které by měly více plnit státní kasu v nelehkých časech, v nichž země musí násobně více investovat do své bezpečnosti, proto znějí jako z jiného vesmíru.

Snad jediným ekonomicky nedestruktivním řešením vzniklé situace, kdy si členství v NATO vyžádalo razantní zvýšení zbrojních výdajů, jsou úspory státu a jeho zmenšování, mírné snižování jiných než obranných výdajů a přiměřená redukce některých služeb státu, která nesouvisí s bezpečností země.

Například i v oblasti předimenzovaného školství; nemluvě o marnotratném vyhazování peněz netržními či nesmyslnými dotacemi apod. Samostatnou kapitolou jsou výdaje na vše související s Green Dealem a bojem za klimatickou neutralitu. 

Tato oblast je z kategorie „buď–anebo“: Buď se přestane hýřit dluhovými stamiliardami na klimatické sociální inženýrství, nebo nebudou peníze na zbrojení. Případně budou, ale jen ve formě ještě vyšších půjček a dluhů. 

Výsledkem pak bude paradox: vojenské kapacity Česka sice vzrostou, ale za cenu toho že bude země – více než vnějším nepřítelem – nejvíce ohrožena sama sebou a svou čím dál větší dírou v trupu státní finanční kocábky...

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.