Další navyšování zbrojních výdajů: Česko si chce ukousnout nestravitelné sousto

O další fázi navyšování obranných výdajů by se mělo rozhodnout na summitu NATO koncem června. Do té doby jsou sice úvahy o konkrétním požadavku šéfů Aliance jen spekulace, ale spekulace důvodné. 

Česko si již schválilo postupný (o 0,2 % ročně od roku 2026) nárůst podílu obranných výdajů až na 3 % HDP v roce 2030. Připomeňme, že na letošní rok je ve státním rozpočtu na obranu určeno celkem téměř 161 mld. Kč. Uváděný 3,5% podíl obranných výdajů by odhadem znamenal vydávat (v roce 2032) jen na zbraně a vojáky celkem zhruba 390 miliard. 

Záhodno poznamenat, že je téměř nemožné přesně odhadnout budoucí povinné sumy peněz na obranu – zejména proto, že nikdo na světě nemůže vědět, jak vysoký bude hrubý domácí produkt (HDP) za sedm let, jelikož nejrenomovanější instituce nedokáží spolehlivě odhadnout ani letošní HDP...

Nejzákladnější a nejnepříjemnější pravdou je to, že na zásadní zvyšování tuzemských obranných výdajů nejsou ve státním rozpočtu peníze – myšleno ty volně dostupné, reálně vybrané od poplatníků. Přestože rozpočet navzdory ekonomickým zádrhelům rok od roku bobtná a jeho celkové výdaje mají letos dosáhnout 2,32 bilionu.

Stát se však už šest let topí v nevídaně vysokých deficitech, přičemž i na letošek schválený schodek minus 241 miliard patří do stejné kategorie. Neexistuje jediná indicie toho, že by trend deficitních rozpočtů měl být v budoucnu přerušen a nahrazen vyrovnanými či snad dokonce přebytkovými rozpočty, což platí bez ohledu na dramaticky navyšovaný podíl zbrojních investic. 

S již uzákoněným skokovým zvyšováním výdajů na obranu o 0,2 % HDP ročně se vysoce schodková budoucnost ČR jeví jako temná jistota.

Laickým pohledem se takto negativní prognóza může jevit jako nadsazená. Stačilo by přece o něco zredukovat ostatní vládní výdaje, a účetnictví státu by i po navýšení zbrojních odvodů mohlo být v pořádku. Realita poltických mechanismů je však odlišná od ryze účetních postupů. Jediným reálně dostupným zdrojem prostředků na pokrytí enormních vojenských investic je ještě hlubší zadlužování státu. 

Ano, existují úvahy, že prostředky (nebo jejich část) na dodatečné zbrojní výdaje by šlo získat například na úkor dekarbonizace. Poukázal na to ministr financí Zbyněk Stanjura i někteří další vládní politici. Z aktuálního pohledu se ale využití řádově biliónového balíku dekarbonizačních prostředků jeví jako značně hypotetická úvaha. Greendealovská strategie a snahy o dosažení uhlíkové neutrality byly – a vlastně nadále jsou – nadřazenou prioritou v EU. 

Na druhou stranu nelze vyloučit, že se Unie k problému postaví realističtěji a třeba jen dočasně odsune na druhou kolej „boj s klimatem“, v němž prakticky nelze zvítězit, neboť ostatní „spoluhráči“ typu Číny netáhnou za stejný provaz. Každopádně je potřeba zdůraznit, že peníze na dekarbonizaci nebyly seslány ani z nebe, ani vyčarovány v kouzelném klobouku Evropské komise. Jde typicky o další dluhové prostředky, respektive peníze, jež musí uhradit poplatníci.

Jako další možné zdroje dodatečných příjmů na pokrytí navýšených zbrojních požadavků jsou zmiňovány i úspory, tj. škrty ve výdajích státu, případně daně. Pokud jde o úspory, potenciál zde existuje, i když značná část rozpočtu je „mandatorní“ povahy, tj., jde o zákonem či jinými závazky a dohodami předurčené výdaje. Tento „zdroj“ je však prakticky passé, neboť požadavky příjemců peněz přerozdělovaných státem soustavně rostou bez ohledu na každoroční rozpočtové schodky. 

Zvyšování daní je proveditelné, i když skoro všichni tvrdí, že to nepřipadá v úvahu. Ostatně, i Fialova vláda navýšila daně, třebaže se na startu zaklínala opakem. Ale na citelné zvýšení daní, jež by vyneslo řádově mnoho desítek miliard ročně, si nikdo politicky netroufá a zřejmě ani netroufne. Navíc, růst příjmových daní by byl v rozporu s proklamovanou snahou zvyšovat reálné mzdy v zemi a dohánět v platech Západ. 

Zvyšovat daně firmám by také bylo dvojsečné opatření. Nárůst DPH v situaci, kdy většina národa nadává na drahotu, by byl také nesmysl; a takto by se dalo pokračovat donekonečna.

Někteří politici také vzývají mnohem dynamičtější vývoj tuzemské ekonomiky (na letošek je odhadován růst nižší než 2 %). I kdyby se takový zázrak podařilo zhmotnit, „zbrojní situaci“ by to nezměnilo: povinné výdaje na obranu odvozované od vyššího ekonomického výkonu země by přece o to více stouply. 

Evidentně se ocitáme ve zdánlivě neřešitelném dilematu. Jeho vyústění však bude nepřekvapivě „snadné“ a dá se shrnout do sloganu: „Půjčíme si peníze z budoucnosti“. Fialova vláda pro to již připravila půdu a provedla jakýsi formální maskovací deficitový manévr, když si nechala uzákonit, že rozpočtové schodky nad hranici 2 % HDP, které jdou na obranné účely, se nezapočítávají do oficiálního rámce státního rozpočtu. 

Cesta k vyššímu vládnímu zadlužování je tím v jistém smyslu otevřena dokořán. Budiž konstatováno, že – z toho, co je „na skladě“ – si lze jen těžko představit vládu, která by postupovala jinak. Jinými slovy, ať už bude po volbách u moci kdokoliv, zlegalizované „virtuálně mimorozpočtové“ zadlužování Česka, které pochopitelně vždy „spadne“ do státního rozpočtu, se mu bude hodit.

Výše uvedené je důkazem toho, jak stát a jeho vlády v nedávné minulosti selhaly ve strategickém rozhodování. Obrana státu byla po dlouhé roky chápána jen jako povinná formalita, a to až do února 2022. Vlády dlouhodobě sypaly peníze primárně do sociálních transferů nebo – mnohdy až bizarních – dotací, nemluvě o košatění samotného státu. 

„Zlatým hřebem“ přerozdělovacích závodů je umanuté nalévání fantastických částek do bezuhlíkové transformace kontinentu. Výsledkem je past, do níž se Česko v rámci unifikující se Evropy chytilo – státu chybí peníze na to, co je jeho definiční podstatou, tj. na zajištění vnější bezpečnosti, respektive ochrany území před externím vojenským ohrožením. 

Ekonomické dopady prohlubování dluhů budou logicky velmi negativní. Nejen proto se nelze zbavit dojmu, že zamýšleným prudkým zvýšením výdajů na obranu si Česko ukousne příliš velké sousto, jež nemá šanci uspokojivě strávit, tj. efektivně utratit čím dál vyšší balíky peněz vyhrazených na zbrojení.

Fakticky jde o ekonomicky nepodloženou, a tedy čistě politickou úlitbu požadavkům NATO, či spíše amerického lídra Aliance, který už nechce nést většinu nákladů na svých bedrech. Z tohoto pohledu je však jakékoliv nově schválené extenzivní schéma výdajů na obranu – ať už půjde o vzorec 3,5 % (armáda) + 1,5 % (infrastruktura), či mírně odlišný – nevyhnutelné. 

Bude proto nutné se snažit o jeho dodržování, a to pod hrozbou rizika, že americký ochranný deštník se zavře nad těmi státy, které by své zbrojní závazky odmítaly plnit. Jediným hypoteticky pozitivním aspektem může být zesílení tlaku na zodpovědnější hospodaření vlád s dostupnými veřejnými prostředky, což by mohlo nést pozitivní ekonomické plody v neupřesněné budoucnosti, v níž snad dojde k uklidnění celkové bezpečnostní situace.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.