KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Politici a vlády se v Česku tak usilovně snažili o urychlení procesu schvalování nových bytů, až se státu podařilo propracovat k rekordnímu zpomalení celého procesu. Za první pololetí letošního roku bylo vydáno 29 tisíc stavebních povolení, což je nejméně za poslední čtvrtstoletí. Orientační hodnota vydaných stavebních povolení klesla o 9,5 %, a to zejména v nové bytové výstavbě. Což podle lidí z branže je důkazem toho, že současná podoba stavebního zákona nefunguje. Nová legislativa, tedy nepovedená digitalizace nepřinesla původně slibované zrychlení ani zjednodušení státem prováděného stavebního povolovacího procesu; ba právě naopak – došlo ke zbrzdění stavební mašinerie.
Povolování staveb zamrzlo a ani takzvaný bypass, tedy propojení starého povolovacího systému s novým, nepovedeně digitalizovaným, příliš nepomohl.
Česku tak hrozí, že se nabídka domů, respektive bytů bude v budoucnu snižovat, což pochopitelně bude mít dopady na cenovou hladinu. Přičemž ceny nemovitostí už řadu let strmě rostou a trhají novodobé rekordy, když například v Praze cena za metr čtvereční u nových bytů dosáhla v průměru 160 tisíc korun a v Brně 140 tisíc korun.
Zdánlivý stavební boom a selhání státu
Jsme ovšem svědky řady zdánlivých paradoxů. V Česku se nyní masivně staví. Stavební produkce vzrostla v červnu meziročně o 14 procent. V tom ovšem významnou roli sehrály inženýrské stavby (nárůst o 20 %) typu dálnic a silnic. Bytů bylo meziročně zahájeno o 2,5 % méně, i když jich bylo dokončeno o 40 % více než před rokem.
To, že zamrzl, respektive zpomalil proces stavebního povolování, je v mnoha aspektech zlé znamení. Bez ohledu na jiné souvztažnosti se dá konstatovat, že stavebníci chtějí stavět, ale kvůli administrativním průtahům, potažmo nepovedené digitalizaci stavět nemohou, jelikož tomu brání hůře průchozí povolovací procesy a nahrávají všeobecně tradovanému (podle tuzemských úřadů však nehodnověrnému) historickému rčení o chronické pomalosti stavebního řízení v Česku.
Situace dokresluje nevyzpytatelnost politických programů a slibů. Dnešní česká vláda, která si do štítu vetkla snahu o „velké urychlení“, končí svůj mandát ve znamení opaku, tedy rekordního zpomalení.
Jen chabou omluvou je fakt, že za pokaženou digitalizaci, jejímž cílem bylo zlepšení stavebních procesů, odpovídali Bartošovi Piráti, kteří pak v důsledku nezdaru byli z vlády odstrčeni do poloopozičních řad.
Bydlení pro mladé? Problém, který trvá
Čísla o stavebních povoleních nejsou jen planá statistika. Pokud bude stavební, potažmo bytový trh (stavby dálnic či podobných projektů jsou jiná kapitola) administrativně brzděn, pak to zákonitě musí vést k udržování stávajícího trendu, kdy ceny nemovitostí setrvale rostou (jak bylo již zmíněno výše), v důsledku čehož se bydlení stává nedostupnějším, alespoň tedy pro jistou část z těch, kdo potřebují a poptávají vlastní bydlení.
Jak ale hlásají samotní developeři, po nových bytech uváděných na trh se i dnes, tedy v časech rekordní drahoty nemovitostí, většinou velmi rychle zapráší. Nelze tedy paušálně říci, že je bydlení úplně a pro všechny nedostupné…
Je ovšem logické, že zejména mladí lidé, potažmo mladé rodiny – pokud se někomu nepodařilo získat „job snů“ či zázračně podnikatelsky uspět – nemají vlastní bydlení finančně na dosah. Ale ruku na srdce, kdy v naší novodobé, tedy tržní minulosti bylo pro zdejší mladé lidi vlastnické, typicky nové bydlení ve větších městech snadno finančně dostupné?
Bytová krize jako politické lákadlo
Vzniklá situace, kdy dochází k potenciálnímu zpomalování bytové výstavby v tržním sektoru vinou zhoršené neprůchodnosti státem řízené stavební byrokracie, je dvojnásob nepříjemná v tom, že se na téma „bytové krize“ (což je floskule stará a v tuzemsku zdomácnělá již po mnoho desetiletí) v předvolební vřavě čím dál vehementněji vrhají politické subjekty všech směrů a barev, což nevěstí nic dobrého.
Snad každý ve svém předvolebním mámení slibuje „podporu bydlení“, ať už v podobě státem finančně subvencované bytové výstavby – typicky ve formě obecních bytů stavěných na objednávku obcí za veřejné peníze (poplatníků), nebo pomocí jiných nástrojů.
Dosavadní lídr předvolebního peletonu, uskupení ANO, slibuje, že radikálně zrychlí stavební řízení, což je v deklaratorní rovině žádoucí „dobro“, které však zatím patří do kategorie sci-fi; ostatně hnutí ANO bylo ve vládě kontinuálně osm let, z toho čtyři roky samostatně.
Babišovo hnutí se dokonce chystá prohlásit bydlení za veřejný zájem, což zavání jakousi světskou kanonizací, respektive nadřazenou prioritou, jež má být důležitější než třeba obrana země.
Staré problémy a nové překážky z EU
To vše v situaci, kdy většina obyvatel Česka bydlí ve vlastním; pochopitelně, někdo lépe a luxusněji a jindy hůře, typicky v menších bytech, než by zejména větším rodinám vyhovovaly.
Chtělo by se v nadsázce prohlásit, že se historie opakuje. Bydlení bylo problémem vždy a politici ve všech sněmovních volbách na téměř mýtickou „podporu bydlení“ kladli důraz.
Výsledek je takový, jaký je a jaký byl popsán. Objektivní úsudek o výsledku a splnitelnosti vzletných slibů nechť si každý učiní sám.
Je přitom nutno uvážit, že klacky pod nohy celé problematice a bydlení jako takovému hází i Evropská komise a celá EU jako taková v rámci své aktivistické klimatické politiky – viz například již nařízená povinná bezemisnost všech novostaveb od roku 2030, která nepochybně prodraží již tak drahé bydlení.
Hrozí návrat k bytovému socialismu?
Nelze se vyhnout dojmu – ostatně, plíživá předvolební realita tomu dost nasvědčuje – že čím bude stávající situace na trhu horší, tedy například čím rozvleklejší bude stavební řízení a čím nižší bude počet zahajovaných staveb, tím masivnější, a tedy i potenciálně rozhazovačnější bude státem podporovaná veřejná bytová výstavba (ať už v takové, či onaké podobě), a tím více se tento segment ekonomiky bude posouvat k – pro mnohé „starému známému“ – bytovému socialismu.
Ten se však vždy vyznačoval všemi myslitelnými negativy, jimž vévodil konstantní a vyhrocený nedostatek, a to nejenom domů a bytů.
Ostatně, negativa státem či obcemi organizovaného bydlení se projevují i v naší žhavé kapitalistické přítomnosti v podobě řady kauz týkajících se neprůhledných politických či vysloveně kriminálních machinací s městskými, respektive obecními byty.
O neblahých ekonomických důsledcích souvisejících se snahou státu a jeho politiků obcházet trh a nahrazovat jej regulatorními zásahy a centrálním řízením nemá smysl dále diskutovat. Kdo je chce vidět, ten je vidí; kdo nechce, ten je nikdy nepřizná.
Jisté je jedno, trh se nedá ani oblafnout, ani úspěšně zregulovat, čehož je bytová oblast průzračně čirým důkazem.
Může viník problém vyřešit?
Téměř automaticky se pak v kontextu pomalého stavebního řízení a věčně přetrvávajícího bytového problému vynořuje otázka, proč by řešením permanentního selhávání a udržování neutěšeného stavu měl být ten, kdo je jeho viníkem? Tedy stát… Jestliže politici navrhují opak, není to důkazem pravdy, nýbrž toho, že politici ani stát tuto bytostně tržní záležitost nedokáží řešit.
A jak ukazuje aktuální „kauza“ zadrhnutých stavebních povolení, stát opět dokázal, že problém lze dále zhoršovat. Je proto načase připustit kacířskou ideu, že by stát v oblasti bydlení měl být odkázán do patřičných mezí tak, aby se eliminovaly jeho negativní vlivy a škody.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
