Zkraťme letní prázdniny a nechme je rotovat. Uleví se rodičům, učitelům i ekonomice

Taková válka okurkové sezóny, která zuří v Německu, nám zatím nehrozí. Tam proti sobě stojí dva znepřátelené tábory – dvě jižní spolkové země, Bavorsko a Bádensko-Württembersko, trvají na svém privilegiu mít prázdniny ve stálém, nejvýhodnějším termínu od konce července do poloviny září. 

Ostatních čtrnáct zemí se střídá v „rotačním systému“ – podobném, jaký máme v Česku o jarních prázdninách. V něm první země na řadě začíná s prázdninami v červnu a žáci se vracejí do školních lavic již na začátku srpna.

Úsměvné je především jejich odůvodňování, s nímž trvají na svém privilegiu. To je totiž úplně stejné jako v roce 1964, kdy se systém rodil a ony z něj dostaly výjimku: protože žáci musejí vypomáhat o žních. Kdysi to u těchto dvou agrárně nejsilnějších zemí dávalo smysl, ale dnes – s postupující mechanizací zemědělské výroby a také důsledným dodržováním limitů dětské práce – už sotva. 

Na druhou stranu nejlidnatější Severní Porýní-Vestfálsko je v počtu zemědělských statků hned za nimi na třetím místě, a přitom tuto výjimku nemá.

Prázdninový systém měl v době svého zavedení logický smysl, a jistý smysl má i dnes. Nejvýznamnějším důvodem byla snaha předejít přetížení hlavních dopravních tepen a rozprostřít hlavní dovolenkovou sezónu na co nejdelší dobu. Dodejme, že klady to má i pro ty, kteří služeb turistického průmyslu využívají: díky rovnoměrné diverzifikaci poptávky nedochází k jejímu příliš vysokému převisu nad nabídkou, což má samozřejmě kladný dopad na ceny.

Je logické, že Československo podobné problémy v šedesátých letech neřešilo. Přetížení hlavních tahů nehrozilo, protože stejně nikdo nikam jezdit nemohl, a kempy byly nafukovací. Negativní dopad to nemělo ani na dovolenkáře – ceny se dynamicky měnit nemohly, protože jejich výši stanovoval stát. A většina stejně jela na chatu nebo dala děti k babičce.

Jenže už tři desítky let je situace jiná, ale o změně formátu prázdnin nepadlo ani slovo. Maximálně se debatovalo o posunutí dopředu, tedy na červen/červenec. Zatímco u jarních prázdnin jsme si zvykli, že je má každý okres jindy, v případě „hlavních“ letních prázdnin je taková myšlenka svatokrádežná. Přitom pár pádných důvodů uvažovat o změně formátu by tu bylo.

Začněme u délky letních prázdnin. V Česku máme standardně dva měsíce, čili osm (někdy až devět) týdnů. Nejkratší jsou prázdniny ve švýcarském kantonu Aargau, jen pět týdnů. O něco málo delší jsou v sousedním Německu a též v Nizozemsku či Velké Británii (ta má podobně jako Německo rotační systém). V Itálii jsou letní prázdniny dokonce pouze čtrnáct týdnů.

Nicméně počet dnů strávených ve škole se v jednotlivých zemích zas tolik neliší – až na výjimky mezi 170 a 190 dny. Protože kratší prázdniny v létě jsou kompenzovány delšími prázdninami během roku, podzimními či zimními. Pouze dvoutýdenní volno o vánočních svátcích je obecně pravidlem v celé Evropě.

Pokud se vaše představa o dovolené odchyluje od letního rozvalování se na pláži v Řecku, Chorvatsku nebo Španělsku, pak byste jistě dali přednost kratším prázdninám v létě a většímu počtu volných dní v jiných ročních dobách: ostatně i návštěvy památek ve zmíněných zemích mimo tradiční letní období jsou mnohem příjemnější. Navíc vzhledem ke klimatické změně je pobyt u moře v létě čím dál náročnější.

Česku by určitě prospěl rotační systém a rozpětí od června do poloviny září. Jednak z důvodu počasí, jednak z důvodu cen a přeplněnosti turistických destinací. A samozřejmě i lepších cen za dovolenkové pobyty. Už dnes řada rodičů omlouvá děti ze školy a jezdí na dovolené v červnu nebo září, kdy se toho ve školách stejně moc neděje. Učitelé mají samozřejmě smůlu, ti musejí jezdit na dovolené za nejvyšší ceny.

Dva měsíce bývají někdy hodně dlouhé. Rodiče – pokud jeden z nich není učitel – tak dlouhou souvislou dovolenou většinou v zaměstnání nedostanou. 

V době, kdy naplno probíhala migrace z venkova do měst, řešily tenhle problém legendární „prázdniny u babičky“ na vsi, téma řady úspěšných filmů. Jenže tehdy babičky odcházely do penze cca v pětapadesáti letech, dnes jsou babičky aktivní – většinou pracují a místo hlídání vnoučat dávají přednost úprku z českého unaveného prostředí.

Rodičům tak zbývají nejrůznější příměstské tábory, což je pro řadu z nich samozřejmě finančně náročné. Anebo se prostě smíří s tím, že děti většinu prázdnin stráví doma u mobilu či počítače.

Dvouměsíční letní volno se nám vžilo. Formovalo naše dětství, takže většině z nás už prostě nepřijde divné, že se v létě nepracuje; že si i sněmovna dává prázdniny jako ve škole; že stejné prázdniny mají divadla; a že velmi laxní režim panuje všude ve státní správě: jsou prostě prázdniny, takže přijímáme, že všechno trvá déle… a často se nad tím ani nepozastavujeme, což je v důsledku pozitivní věc.

Prázdniny, jak je máme u nás, mají hluboké historické kořeny. Marie Terezie sice ještě dekretem z roku 1776 stanovila hlavní prázdniny na 21. září až 31. října, ale už Josef II. to o deset let později změnil na dobu od 16. července do 31. srpna – právě s ohledem na to, aby děti mohly vypomáhat na polích.

V průběhu 19. století se délka prázdnin lišila, mimo jiné i podle typu školy, nicméně v roce 1919 a následně 1935 bylo výnosem ministerstva stanoveno, že hlavní letní prázdniny jsou od začátku července do konce srpna.

I u nás se objevily návrhy prázdniny posunout – konkrétně na červen a červenec. Oponenti celkem po právu namítají, že vzhledem k nepredikovatelnosti počasí by to stejně nemuselo přinést kýžený efekt a byrokraticky by to způsobilo více problémů než užitku.

Přesto by se edukační odborníci měli zamyslet nad tím, zda by nám neprospělo delší časové okno a rotační systém, případně zkrácení dvou měsíců, a uvolněný čas přesunout do jiných ročních období. Dvě měsíce nepřetržitých prázdnin se dnes již zdají jako přežitek z dob konzervativní minulosti.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.