REPORTÁŽ JANA MALINY | Rozhodnou se obětovat čas, energii a vlastní domov, aby zachránili děti z nefunkčních rodin. Místo vděku a spolupráce ale mnohdy narážejí na absurdní byrokracii a zákony, které podle nich nadržují biologickým rodičům na úkor dětí. Lidé, kteří chtějí být řešením, se paradoxně někdy musí prokousávat systémem tak, aby svou práci dělali skutečně svědomitě. INFO.CZ přináší vhled do světa přechodného pěstounství, kde dobré úmysly bojují s necitlivou mašinérií.
Narodil se drogově závislé ženě. Té byl odebrán jako několikaměsíční batole, když ležel v parku na trávě vedle spící opilé matky. Do péče ho dostala babička, ani ta ovšem neměla pro výchovu dětí žádné předpoklady. Venku z jejího bytu byl Davídek poprvé ve dvou a půl letech – v době, kdy se dostal k pěstounce Martině.
„Řekli mi, že mám přijet zítra v deset. A že pro mě mají chlapce, dva a půl roku.“ Martina nečekala, že první dítě do přechodné péče dostane tak brzy, pouhé dva týdny po dokončení celého procesu, který musí budoucí pěstouni absolvovat. Moc tedy netušila, co ji bude čekat. Ale těšila se.
Veškeré osobní údaje lidí v reportáži (jména, věk a místa) jsou pozměněna – s ohledem na citlivou povahu sdělení a také právní rámec problematiky pěstounství.
Žena, které budeme říkat Martina, se narodila v roce 1970 a žije na vesnici na Vysočině. Má malé, spíše symbolické hospodářství, a vychovala čtyři dnes již dospělé syny.
„O děti jsem se starala celý život, tak mi přišlo, že bych pěstounstvím vlastně mohla dále nějak pomoci dobré věci, energii ještě mám, času také dost, tak proč ne?“ přemýšlí nahlas.
S Martinou jsem si dal schůzku u ní doma. „Je to krásná věc, dávat dětem novou naději, ale celý systém má svoje mouchy, o kterých se předem nedozvíte. A znám případy nadšených pěstounů, kteří z reálné praxe byli potom hodně rozčarovaní.“ Jasné téma na reportáž.
Nečekaně rychlý začátek
Systém funguje poměrně překvapivě tak, že Orgány sociálně-právní ochrany dětí (tzv. OSPOD, který zahrnuje státní úřady na různých úrovních) uvědomí pěstouna den předtím, než dojde k reálnému odebrání dětí z nevyhovujícího prostředí. Martina se dostavila na určené pracoviště a čekala.
„Po asi hodině čekání se otevřely dveře, tři dámy z OSPODu táhly za ruce dvě děti. Byly strašně vyjevený,“ vzpomíná na první chvíli, kdy poprvé uviděla malého chlapečka, kterému budeme říkat David. Odebrán byl pro podezření z týrání, které se v rodině vyšetřovalo.
„Musím říct, že jsem se dozvěděla, že prarodiče děti nechtěli úředníkům vydat, takže se tam děly nějaké scény. Tomu se asi mnohdy vyhnout nelze, ale i to předání nám, pěstounům, bylo vyloženě hektické... Tady si hrajte, pojďte mi to podepsat... Já ani nevím, co jsem podepisovala. Dali mi očkovací průkaz, průkazku pojišťovny a řekli: můžete jít,“ popisuje Martina průběh předání Davídka do své péče.
Ticho a strach: první týdny v novém prostředí
Davídek ve dvou a půl letech neuměl mluvit, nesmál se. Když přijeli domů, na nohou měl o tři čísla větší růžové boty po sestře. Martina říká, že po nějaké době zjistila, že malý chlapeček nebyl nikdy z bytu venku, proto neměl a nepotřeboval boty. „Když jsem ho přivezla domů, prostě jen mlčel, stál, koukal.“
V domácnosti, odkud byl odebrán, údajně trávil celé dny buď ve své postýlce, nebo přivázaný v jídelní židličce. „Dva a půl roku, představte si to,“ kroutí hlavou Martina a dodává, že Davídek sice chodit uměl, ale měl obrovský problém se na nohou udržet, hodně zakopával. „Chudáček byl zvyklý na malý kousek pokoje, kde byla pouze rovina. Neuměl si tedy dlouho poradit s jakoukoliv byť sebemenší překážkou.“
Podezření na týrání, resp. jeho vyšetřování ještě oficiálně nebylo uzavřeno, ale leccos mu podle chlapcova chování nasvědčuje. „Z počátku se bál i obyčejného přebalení, říkal dokola: Nejsem posranej, nejsem posranej. To byla jeho první věta. Asi ho za to doma prostě mydlili,“ uvažuje nahlas Martina.
Pro Martinu bylo prý ze začátku poměrně složité, že se Davídek několik dní ani malinko neusmál. První záblesk důvěry ale nakonec přišel. „Vzala jsem vláček a říkala jsem mu: ‚Jede vláček, jede vláček‘... a on se najednou usmál. To byl přelom. A pro mě velká úleva a radost. Ale až asi po pěti dnech.“
Postupně si Davídek začal zvykat na další věci, které v dosavadním životě neznal. Nevěděl, co je trávník nebo kytky, bál se zvuku auta a nenechal si nasadit bezpečnostní pásy. „Největší hrůza byla ho dát do sedačky do auta. Řval jako tur, nechtěl ty pásy. Pak jsem se dozvěděla, že býval věčně přivázaný v židličce – takže ty pásy pro něj byly znamení traumatu.“
Podobné to bylo i s dalšími, pro většinu z nás běžnými zvuky. „Když soused sekal zahradu, dostal Davídek úplný záchvat. Tak moc se bál zvuku sekačky.“ Stejné to bylo i na výletě s jinými dětmi. „To už jsem ho měla měsíc, byli jsme se podívat na opékání buřtů, které pro děti organizoval kamarád. Někdo nastartoval motorovou pilu a Davídek dostal opět úplný hysterák.“
Biologická rodina vs. pěstouni
Těžké začátky jsou už ale za nimi. Dneska Davídek doslova „vykvetl“ v živé (prý někdy až moc) a zdravé dítě. Martina ho má přes rok, za tu dobu se stihl doučit spoustu věcí, především základní pravidla bezpečí, řád a důvěru.
„Ten první půlrok byl nejhorší. Ale teď už má nastavené nějaké základní mantinely. Sice stále testuje, jestli je může posouvat, ale zkrátka už ví, co může a co ne,“ popisuje pěstounka.
„Nejvíce problémů z mého pohledu je ale ve vztahu k Davídkově biologické rodině,“ otevírá hlavní téma rozhovoru Martina: „Jako pěstouni ty děti musíme vozit na tzv. kontakty, a to kdykoli má biologická rodina zájem. To jim podle zákona musíme umožnit.“
Setkání se uskutečňují buďto fyzicky, nebo formou videohovorů. V jejím případě byly vzhledem k podezření z týrání nastaveny přísnější podmínky – kontakt musí probíhat pod dohledem doprovodné licencované organizace. „Chodí s námi paní z jedné neziskovky a hlídá, jak to setkávání probíhá.“
Martina si jednoznačně stojí za tím, že takové právo pro biologické rodiče jde proti nejlepším zájmům dítěte. Ilustruje to na jednom z prvních potkání se s Davídkovou matkou.
„Byli jsme na hřišti. Ona tam přijela a hned ho chytila: ‚Davídku, Davídku!‘ Jenže on ji vůbec neznal. Lekl se, začal se bránit ručičkama a volal ‚bába, bába‘ – myslel mě – a ona mu řekla: ‚Žádnou bábu, já jsem tvoje máma‘.“
V tu chvíli už musela zasáhnout paní z neziskovky a matku usměrnit: „Řekla jí: Sice jste jeho matka, ale on vás nezná. Nemůžete na něj takhle.“
Další variantou kontaktu s biologickou rodinou jsou videohovory. Martina tvrdí, že dle jejího bytostného převědčení pro dítě také smysl nedávají. „Zavolá babička a řekne: ‚Tak co mi povíš, Davídku?‘ A on nic – řekl ‚ahoj‘, a pak si šel hrát. Nakonec jsem s ní mluvila já, vykládala jsem jí, co jsme dělali. On o to neměl zájem a já instinktivně cítím, že to pro ty děti vůbec není dobré.“
Pěstouni se také setkávají mezi sebou a mění si zkušenosti. Martina tvrdí, že ostatní mají s biologickou rodinou – když ji znají a kontaktují se – podobné problémy. „Zatímco u Davida se to obešlo bez větších následků, u jedné kolegyně to byl horor. Holčička se po videohovoru s biologickou matkou začala počurávat, měla záchvaty vzteku. Mlátila hlavou do zdi. U ní to mělo hroznej vliv.“
Po těchto zkušenost se prý videohovory zrušily. „Zůstaly jen telefonáty nebo pohledy. Rodina může napsat a my jim to přečteme.“
Problematická byrokracie a malá ochrana dětí
Martina mi ještě popisuje absurdní byrokracii spojenou s tím, když chtěla vzít Davídka na dovolenou. „Jela jsem s ním do Francie na hory. K tomu jsem musela mít ověřený podpis od matky. Feťačka, takže co vám budu vyprávět – nejdřív mi tvrdila, že už mi dokumenty poslala. Pak, že udělala chybu v adrese. Nakonec, když konečně přišla na úřad, neměla občanku.“
Martina dodává, že podobně to dopadlo s otcem. „Řekl, že jezdí kamionem a že u pošty se s kamionem těžko parkuje. Takže mi to nepodepíše.“ Podpis se jí podařilo dostat až den před odletem. Tohle jsou ale vesměs provozní nepříjemnosti, Martinu děsí především něco jiného – možný návrat dítěte k biologické rodině.
„Když rodiče dětí, jako je Davídek, o ně znovu projeví zájem, soud to musí projednat. Přitom všichni věděli, že se o ně nestarali, ale stačí si najít na měsíc práci a tvrdit, že už nefetují – chvíli to třeba vydrží. A ty děti u nich mohou znovu reálně skončit.“
Zatímco „profesionální“ pěstounství podléhá přísným podmínkám, příbuzenská péče je bez jakékoli kontroly.
„Mě překvapuje – a nejen mě – že v rodině, kde se vyšetřuje týrání dětí, odeberou dvě děti, ale reálně zvažují, že je tam zase vrátí.“
Dočasné svěření dětí příbuzným podle ní nefunguje, pokud se neuplatní stejné nároky jako na profesionální pěstouny. „Já jsem si musela projít psychotesty, školením, rokem příprav. A pak to dají někomu, kdo nemá nic. Babičce s invalidním důchodem, která bere prášky na hlavu. A jen proto, že je příbuzná.“
Zaráží ji, že zatímco profesionální pěstounství podléhá přísným podmínkám, příbuzenská péče je bez jakékoli kontroly. „Takováhle babička nemusí dělat vůbec nic. A ještě za to bere peníze. Když měla tři děti, měla hodně peněz. Pak o ně přišla, a ejhle – najednou se objevila biologická matka.“
Matka dětí, která do té doby neprojevovala zájem, začala náhle usilovat o jejich navrácení. „Nikdy se neozvala. Až když babička přišla o peníze. Pak najednou říká, že chce děti zpátky.“
Systém na to reagoval pomalu. „Když se objevili jako rodina – ona a nějaký muž, co si ji vzal – tak jim OSPOD nemohl nic vytknout. Řekli: ‚Mají byt, on vydělává, ona je čistá...‘ Tak jim prostě věřili.“
Jinak to nejde?
Pěstounka tehdy zažívala těžké období. „Řekli mi, že přestanou hledat nové adoptivní rodiče pro Davídka, protože rodiče se objevili. Takže všechno stáhli. Jenže za dva měsíce bylo po idyle. Ten nový manžel biologickou matku z bytu vyhodil, protože se zfetovala, přestala chodit na testy... Ale ty dva měsíce hledání nových rodičů se ztratily.“
Téma návratu k biologické rodině považuje za největší slabinu systému. „Prostě to musí zkusit. A jediný způsob, jak zjistit, že to nejde, je, že to selže. Jenže mezitím ty děti dvakrát přestěhujou, dvakrát jim změní prostředí... Jako pokusní králíci.“
Že takové případy nejsou výjimečné, mi potvrdila i žena, která pracuje v jedné z organizací, které mají závislé na drogách kontrolovat předtím, než se teoreticky může přistoupit k navrácení dětí.
„Dítě zůstává v péči matky, pokud chodí pravidelně na testy. I když je to smažka, která je teď zrovna chvíli čistá. Chodíme jim do bytu na kontroly. Na jejich obranu, ony se fakt snaží, ale jsou závislý. Tak třeba hlídá babička, matka se zfetuje, babička zkolabuje, matka v tu chvíli není dostupná, tak dítě končí ve ZDVOPu (Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc – pozn. red.) a tak pořád dokola.“
Podle Martiny se v systému přikládá příliš velká váha biologické příbuznosti na úkor zájmu dítěte. „I když všichni věděli, že ta rodina to dělá kvůli penězům, stejně se jim to muselo dát zkusit. Jinak to prej nejde.“
Ačkoli zákon povoluje přechodnou péči na dobu jednoho roku, existují výjimky, kterou dostala i Martina. „Naštěstí mi to prodloužili, ale když se ptám, jak jsou na tom s hledáním nových rodičů, na kraji mi řekli, ať dělám svoji práci a o jejich ať se nestarám. Jenže já se o něj starám rok a samozřejmě že mi na něm záleží a ráda bych měla alespoň nějaké informace, jak dlouho ještě u mě bude a na co ho začít připravovat a kdy.“
Přístup institucí ji tak rozčiluje i po lidské stránce.
„Tohle člověk nemůže dělat napůl“
Martina dnes doufá, že se pro Davida brzy najde stálá a bezpečná adoptivní rodina. Taková, která ho přijme naplno a bude ho provázet po celý život, nejen v těch prvních křehkých letech.
„Já bych si ho fakt nejradši nechala,“ přiznává, ale zároveň dodává: „Ve svým věku ale ne. Za prvé, dítě potřebuje taky chlapa, a navíc, mně bude skoro sedmdesát, až jemu bude šestnáct, a co já vím, jakou bude mít pubertu.“
Martina přesto věří, že i přes komplikace, zmatek a mnohdy až absurdní rozhodnutí úřadů nakonec zvítězí zdravý rozum. „Já vím, že systém má svý pravidla. Ale měl by hlavně koukat na to, co je dobrý pro to dítě. A to se, bohužel, ne vždycky děje.“
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
