„Prokletou“ Alenu z Pošty pro tebe matka v dětství týrala, manžel ji bodl do břicha a skončila ve vězení. Přesto nerezignovala

Něčím mě přitahovala. Nový Prostor jsem si nekoupila, jak je rok dlouhý, ale u ní jsem se pro něj zastavila potřetí v řadě. To už se osmělila a „pochlubila se“, že hlavní rozhovor čísla vedla jako „VIP redaktorka“ ona. Zaujalo mě to. Chtěla jsem s tou houževnatou ženskou udělat rozhovor o tom, jak dělá rozhovory. Vůbec jsem tehdy netušila, že na konci budeme obě plakat.

Čas od času zpovídáte slavné osobnosti jako „VIP redaktorka“ Nového Prostoru. Naposledy jste se ptala herce Martina Fingera. Kdo bude další?

Příští rozhovor bude s Radkem Bangou. Můj manžel je Rom a já se dost zajímám o romskou kulturu. Zaujalo mě, že se – jako známý raper – dal na pop. Vyzvídala jsem, jak se to stalo. Řekl mi, že ho k tomu navedl náš „zlatý slavík“ Karel Gott. Měl s ním jeden duet, kde chtěl, aby Karel rapoval, ale dopadlo to obráceně a Radek Banga se vlastně vrátil ke svým začátkům. Kdysi totiž zpíval pop. Ale byly to moc velké slaďárny a nešly na něj holky, tak se z něj stal tvrdý raper. Jenomže po čtrnácti dnech holky stejně zjistily, že je velký romantik, ne žádný tvrdý raper. 

Jakým způsobem se na rozhovory připravujete?

Většinou si něco vyhledám na internetu. Když opravdu nevím, spojím se s produkční dané osoby. To se mi stalo asi dvakrát za celou dobu. Ale ne, že bych nevěděla, na co se ptát, spíš jsem nevěděla, kterému tématu se vyhnout. Protože samozřejmě jsou témata, která ti lidé nemají v lásce. U Radka Bangy jsem se chtěla vyhnout dětství, ale on o něm začal sám. 

Když máte doma internet, máte tedy nějaký domov?

Teď už mám domov. Léta jsme bydleli na ubytovně, a teď máme pronajatý byteček 1KK, kde mám připojení na internet. Sice momentálně bez počítače, ale stačí mobilní telefon.

Jaké máte pocity, když jdete dělat rozhovor?

Ze začátku jsem nevěděla, co mě čeká. Před mým úplně prvním rozhovorem s Vojtěchem Lavičkou (romský hudebník, aktivista a novinář – pozn. red.) jsem měla delší dobu na přípravu, ale vůbec jsem nevěděla, jak se vlastně mám připravit. Měla jsem hroznou trému. Říkala jsem si: Ježišmarja – vždyť je to známá osoba, já jsem nula. Tedy proti němu nejsem známá, leda z té Pošty pro tebe.

Vy jste byla v Poště pro tebe? To je zajímavé. K tomu se později určitě ještě dostaneme. (V ten moment ještě absolutně netuším, že „zajímavé“ vůbec není to správné slovo. A redaktorská činnost paní Aleny mě zajímá mnohem víc než nějaká „prdlá“ Pošta pro tebe.)

Všimla jsem si, že rozhovory, které jste vedla, jsou organické, přirozené, hezky plynou, otázky pokládáte v návaznosti na předchozí odpověď. Rozvíjíte to, o čem zpovídaný mluví...

Myslím, že je to lepší než mít připravené otázky. I když mi je redaktorka často nachystá. Tak to bylo třeba s Monikou Absolonovou, kdy řekla, že chce, abych se zeptala na tohle a tohle. Ale já jsem jí oponovala, že chci, aby byl rozhovor veden podle mě, nebo abych si ho vedla celý sama a ona si ho pak upravila do článku.

Takže to není tak, že byste tam byla jako „mluvící hlava“ s otázkami, které připravil někdo jiný?

To mě nebaví. To dělají někteří ostatní prodejci, ale u mě už redaktorka ví, že já se jejími otázkami řídit nebudu. Tedy, někdy mi připraví otázky, které bych položila i já. Ale pak jsou otázky, které odmítnu. Třeba Martina Fingera jsem se měla zeptat na to, že mu zemřela máma, snad spáchala sebevraždu. Řekla jsem, že tuhle otázku prostě nepoložím. Ať se na to zeptá sama, jestli to chce vědět. Tohohle tématu já se dotýkat nebudu.

Na jaký rozhovor vzpomínáte nejraději?

Mám jich za sebou už hrozně moc, možná tak dvacet. (Zpovídala například Kláru Issovou, Lenku Dusilovou, Báru Hrzánovou a mnohé další – pozn. red.). Ale srdeční záležitostí byl rozhovor s vychovatelem z dětského domova, ve kterém vyrůstaly moje dcery. Skončily tam kvůli mému zdravotnímu stavu. Že jsem mámou holek, které měl na starosti, jsem mu řekla až na konec.

Povíte mi svůj životní příběh?

Kde začít? Dětství nic moc.

V dětství vždycky všechno začíná…

Měla jsem dva bratry. Starší odešel z domova v šestnácti letech kvůli týrání. Mladší byl mazánek rodiny a já se o něj musela starat. Neměla jsem se s bratrem ráda a do dneška se nestýkáme.

Ale vzpomínám si třeba na jednu úsměvnost. Mohlo mi být tak jedenáct, dvanáct let. Babička mi upekla krásný dort k svátku, bylo tam napsáno Alenka. Dala ho na stůl a Jiříček začal křičet, že ho chce. Matka ten dort vzala, dala ho Jiříčkovi a mně šla koupit lentilky. Bratr byl protežovaný, a proto k němu vztah nemám.

Říkala jste, že starší bratr odešel od rodiny kvůli týrání. Vás také týrali?

Dneska se tomu říká týrání, tehdy se tomu říkalo výprask. Jednou jsem měla zlomený nos za to, že bratr přinesl ze školy pětku, protože neudělal domácí přípravu. Respektive já jsem s ním neudělala domácí přípravu. Takže jsem to odnesla já. 

Jindy jsem se připravovala do školy, Jiříček si šel udělat něco do kuchyně, zapnul plyn, nechal na něm pánvičku s olejem, ten chytl a on si spálil celou ruku. Tak jsem s ním jela do Vinohrad na popáleniny, přijeli jsme zpátky a samozřejmě jsem za to byla bita já.

Od táty, nebo od mámy?

Od matky.

V kolik letech jste utekla z domova?

Poprvé jsem od rodiny odešla v patnácti letech, ale vrátila jsem se. Tátova sestra, moje teta, bydlela v Kanadě. Na dva měsíce jsem tam odjela. Bylo to v roce 1981. Jel se mnou jako dohled jeden pán – nikdo z rodiny, ale z politických důvodů. A dodneška si vzpomínám, že když jsme se připravovali na cestu zpět, klečel přede mnou a prosil mě, abychom tam zůstali, že by si tam později přetáhl svou rodinu. Já jsem se vrátila, protože můj táta v tu dobu omarodil – měl rakovinu, udělali mu umělý vývod a neměl se o něj kdo starat.

Vaše maminka byla tak „nefunkční“, že jste to musela všechno táhnout vy? 

Nevím, jestli nefunkční, ale měla prostě kamarádky a „musela“ se věnovat jim. 

Co se dělo po vašem návratu z Kanady?

Musela jsem se tři roky starat o tátu. Byl každou chvíli po nemocnicích. Vozila jsem mu tam jídlo, protože – co si budeme povídat – nemocniční strava nikdy nebyla dobrá. Jezdila jsem za ním, do toho chodila do školy a musela se starat o malého bráchu a vlastně celou domácnost. Tatínek zemřel, když mi bylo osmnáct a půl.

Dostudovala jste školu?

Jsem vyučená prodavačka. Od září jsem měla jít na maturitní nástavbu, jenže zemřel táta. Musela jsem chodit do zaměstnání a starat se bratra. Ale potom jsem odešla, vdala jsem se. Řekla jsem si, že si vezmu prvního chlapa, který se naskytne. Takže jsme se domluvili s kamarádem, že se vezmeme, ale každý si bude žít svůj život. 

Byl to takový ten sňatek z rozumu. Odstěhovala jsem se s ním do Sušice, kde jsem dělala v SOLO Sušice jeřábnici, destařku, vedoucí na pile… Pak přišla revoluce, skončil nepřetržitý provoz pro ženy, takže jsem přešla na sirkárnu na třísměnný provoz, kde jsem dělala vedoucí baličky.

A pak vás napadlo podnikat? (V medailonku na webu Nového Prostoru jsem se dočetla, že paní Alena měla hospodu.)

Ano, udělala jsem si živnostenský list, protože tělo už třísměnný provoz nezvládalo. A šla jsem prodávat do obchodu na tzv. švarcsystém. Pak jsme se s manželem rozvedli a já se vrátila do Prahy. Živnostňák jsem zase na delší dobu schovala a dělala jsem všechno možné, třeba skladovou účetní nebo tiskařku. 

Potom jsem otěhotněla a zůstala na rizikovém těhotenství. Ale ještě před porodem jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že bych mohla začít podnikat. S druhým manželem jsme si koupili baráček na Svitavsku s malým krámem, kde jsem prodávala základní potraviny.

Věděla jsem, že mi stačí mít krám otevřený pár hodin, a k tomu jsem založila školu výpočetní techniky, přestože původně jsem si s počítači vůbec nerozuměla. Učila jsem základní software – účetnictví, textový editor a tak podobně.  

A co ta hospoda?

Nakonec jsem se rozhodla, že v prostorách domu s krámem uděláme hospodu. Jenže na tuhle živnost jsem neměla požadované vzdělání, tak jsem si musela udělat rekvalifikaci. V rámci té se mi podařilo „zrušit“ podnik, ve které jsem si ji dělala – abych se moc nenaběhala, vybrala jsem si restauraci, kde dělali nejmíň obědů. Ale za tři měsíce, co jsem tam pracovala, se z 20 obědů denně stalo 200. Chtěli, abych tam zůstala a nahradila jejich šéfkuchaře. To jsem odmítla. A oni do měsíce zkrachovali, protože se vrátili zpátky k vaření „podle norem“. A lidi odsud dojížděli za mnou.

To zní skvěle. Co se stalo pak?

Druhý manžel měl epilepsii, k ní se mu přidala schizofrenie, vrazil mi nůž do břicha a já jsem od něj utekla – položila jsem veškeré podnikání a prostě všechno. Skončila jsem.

Syn zůstal u manžela. Odešla jsem s dcerami do azylového domu ve Svitavách. Našel nás a napadl. Tak nás odvezli do Prahy do chráněného azylového domu, kde to bylo jako v kriminálu, všechno pod mřížemi. Když jsme šly ven, musely jsme mít doprovod. I dcery do školy. 

Nedalo se nic dělat, ani nastoupit do práce. A mně se tam ve velkém rozjela leukémie. Měla jsem problémy už předtím, ale tam se to rozjelo hodně. A dcery jsem bohužel dala ke své matce. Neměla jsem je kam jinam dát. Skončila jsem v nemocnici, doktoři mi řekli, že mi zbývají tři měsíce života.

To ale evidentně nebyla pravda…

Přes známé jsem se dostala k řeckému doktorovi a nakonec do Řecka. Kdysi v jednom období svého života jsem se starala o bývalého řeckého ambasadora, měla jsem tak léčbu jako protislužbu zadarmo. Tam mi pomohli, dali mě dohromady. Od té doby nejsem ani na práškách. Akorát, když se zhorší krevní obraz, musím podstoupit léčebnou kúru – zhruba jednou za tři roky chodím na výměnu krve. 

Vaše dcery byly celou tu dobu u babičky?

Ona je chtěla do pěstounské péče, tu jí ale kvůli věku nepovolili. Všude mě pomlouvala. Ale já jsem na tom byla v té době tak, že jsem nebyla schopná za nimi jezdit. První tři měsíce jsem nemohla ani komunikovat a nevěděla jsem, co se mnou bude. Nakonec matka poslala děti do dětského domova a na úřadech řekla, že jsem se jela do Řecka rekreovat a že jsem je opustila. 

Baví se s vámi vaše děti dnes?

Starší dcera ano, z dětského domova se vrátila ke mně. Ta mladší odešla do pěstounské rodiny, kterou už bere jako svou vlastní, a mě odepsala. Lámat to přes koleno nemůžu, to nemá smysl.

Co jste dělala po návratu z Řecka?

Založila jsem občanské sdružení, kde jsem se začala věnovat týraným psům. Ale zjistila jsem, že je to spousta papírování a běhání a že – jak se říká – tudy cesta nevede. Zároveň jsem měla stánek rychlého občerstvení v Modřanech, takže jsem pořád ještě trochu podnikala. A pak na mě můj bývalý manžel podal trestní oznámení kvůli neplacení alimentů na syna.

Ten bývalý manžel, který vám vrazil nůž do břicha?

Já na něj trestní oznámení nepodala, nemám ráda soudy, na rozdíl od něho. Syn mě tehdy zatratil, že jsem odešla od nemocného manžela. Pak se se mnou několik let nebavil, až později pochopil. On bydlí v Brně, ale jezdí poměrně často do Prahy a jsme spolu v kontaktu minimálně přes messenger obden.

A jak to dopadlo s tím trestním oznámením podaným vaším bývalým mužem?

Měla jsem manželovi platit 1000 korun měsíčně poštovní poukázkou 15. dne v měsíci. Posílala jsem mu 1500 korun každého 1. dne v měsíci na účet, ale bez označení „výživné“. Každý kvartál jsem mu na syna posílala 5000 korun plus platila synovi další věci. Soud ale rozhodl, že jsem platila dobrovolný příspěvek na výchovu syna, nikoli „výživné“, a neplnila tak to, co stanovil soud při rozvodu. Tak jsem si šla na půl roku „odpočinout“.

To vám definitivně sebralo vítr z plachet?

Když jsem se vrátila, už jsem nic nezačala. Hledala jsem, kde a jak se uživit. A skončila jsem u Nového Prostoru. Nejenom, že prodávám časopisy, zároveň dělám mentorku nováčkům a „VIP redaktorku“.

Máte ještě chuť pouštět se do něčeho nového?

Jako někam nastoupit do práce? Jít někam na 12 hodin mi zdravotní stav už nedovolí. Druhá věc je, že nechci dělat „pod někým“. Jsem sama svým pánem, i když samozřejmě nějaká pravidla v Novém Prostoru máme. Ale nikdo nade mnou nestojí a neříká mi, že dělám něco špatně. 

Když mám volno, třeba o víkendu, jdu někdy vypomáhat do hospody. Ale už si nedokážu představit, že bych měla od začátku začínat s podnikáním.

Prodávat Nový Prostor na ulici v zimě ale přece není žádný med...

To si člověk zvykne. Samozřejmě jsou prodejci, kteří už nechodí, když je pět nad nulou, protože je na ně zima. A pro změnu nechodí, když je pětadvacet nad nulou, protože už je zase moc horko. Ale je to v hlavě. Je to práce a musím do ní chodit každý den, tak prostě chodím každý den. Už sedm let.

Ještě se zeptám na tu Poštu pro tebe. Koho jste hledala? Nebo někdo hledal vás?

Někdo hledal mě. 

Tehdy jsem se s matkou už několik let nebavila. Vůbec. Nebyly jsme v kontaktu z toho důvodu, že jsme u ní půl roku s druhým manželem bydleli v době mého těhotenství. A došlo k hádce.

A pak mi paní Alena na svém mobilu pustí tohle:

„Možná jsem tam byla tvrdá. Byla jsem asi, viďte?“ ptá se mě žena, která se sice podobá té z displeje telefonu, ale má úplně jiné oči. Z těchhle svítí život. Paní Alena se rozpláče, já za ní nejsem o moc pozadu. „Ale tam jsem prostě musela být tvrdá,“ říká zastřeným hlasem.

Vaše matka je už mrtvá?

Ano. Zemřela někdy v roce 2016. Bylo to v době, kdy jsem byla ve vězení. Přiznám se, nebyla jsem na pohřbu a do dneška jsem nebyla ani...

Na hřbitově?
Ona hrob nemá. Její urna je zavřená v prádelně.

Co teď cítíte, když si na ni vzpomenete?

Většinou vztek. A říkám si, proč mě nedali do dětského domova, protože tam by mi bylo líp.

Přes to všechno, co jste zažila, a přestože jste skončila na ulici, z vás cítím ohromnou sílu.

Na ulici už nejsme. Zvedli jsme se, pronajali jsme si byt. Neříkám, že to bylo jednoduché, ale hodně nám pomohli zákazníci – čtenáři Nového Prostoru, za což bych jim chtěla moc poděkovat. 

Když jsme si našli podnájem, museli jsme během měsíce sehnat 70 tisíc korun. Platili jsme ubytovnu, kauce, nájem, další nájem. To pro nás byly šílené peníze. Díky čtenářům Nového Prostoru jsme to všechno zvládli a máme střechu nad hlavou. Našli jsme si tady i hospůdku, kam chodíme pravidelně na kytary a harmoniky – zatancovat si, zazpívat, odreagovat se. A když je třeba, chodím tam vypomáhat. 

Ale už nemám na to začínat znovu. Takže pokorně zůstávám u Nového Prostoru a doufám, že lidem přináším aspoň trochu radosti.