Ničíme dětem životy lhaním o změně pohlaví. Stát posvěcuje zneužívání, varuje školní psycholožka

Carolyn Brown o sobě nemluví jako o bojovnici, ale její kariéra svědčí o opaku. Není to žádná internetová provokatérka, nýbrž veteránka skotského školství s tituly z anglické literatury i psychologie. Když v roce 1980 začínala učit, největším výdobytkem techniky ve třídě byla křída a tabule. A problémy žáků pramenily převážně z chudoby nebo rodinných tragédií.

Dnes, po 35 letech praxe školní psycholožky, vidí úplně jiný obraz: děti závislé na sociálních sítích, epidemii sebediagnostiky duševních poruch a systém, který podle ní rezignoval na předávání vědomostí a kritického myšlení ve prospěch vágní „sociální spravedlnosti“.

To, co ji zvedlo ze židle a přimělo přerušit poklidný důchod, však není jen úpadek autority, ale nástup agresivní genderové ideologie. Brown byla nedávno v Praze a v rozhovoru pro INFO.CZ popisuje, jak se pod pláštíkem „inkluze“ a „laskavosti“ dostala do škol doktrína, která děti učí popírat materiální realitu.

„Říkat dětem, že mohou změnit pohlaví, je prostě lež. A lhaní dětem je psychologicky škodlivé,“ říká nekompromisně. Upozorňuje na to, že termíny jako „transgender“ u dětí jsou jen novou nálepkou pro jevy, které psychologie dříve chápala zcela jinak, a že současný přístup škol často slouží spíše k uspokojení dospělých aktivistů než k ochraně dětí.

Její svědectví je o to cennější, že přichází přímo zevnitř systému, který se v mnoha případech rozhodl obětovat důvěru rodičů na oltář progresivních trendů. Popisuje školy, jež na základě vládních doporučení za zády rodičů ponoukají děti ke „změně pohlaví“, i atmosféru strachu, která brání většině jejích kolegů promluvit. 

Ve Skotsku, které v rámci Velké Británie často slouží jako „testovací laboratoř“ těchto změn, se podle ní odehrává lékařský a etický skandál, jehož důsledky teprve začínáme vnímat a chápat.

Carolyn, ve školství pracujete už přes čtyři desetiletí. Mohla byste nám na úvod popsat svou profesní dráhu – od učitelky až po zástupkyni vedoucího psychologa? A co vás přivedlo k pedagogické psychologii?

Vystudovala jsem anglickou literaturu, psychologii a speciální pedagogiku. V roce 1979 jsem promovala jako středoškolská učitelka angličtiny a v roce 1980 jsem začala učit na střední škole ve skotském Dumfries. Učila jsem devět let. 

Pracovala jsem také v oblasti podpory chování, kde jsem pomáhala dětem, které zažily ztrátu nebo trauma. V roce 1987 jsem se rekvalifikovala na pedagogickou psychologii a od roku 1988 jsem pracovala ve Fife jako školní psycholožka. Této práci jsem se věnovala 35 let.

Jaké zásadní změny jste za ta léta ve skotském školství a v problémech, kterým mladí lidé čelí, vypozorovala? Jsou dnešní potíže ovlivňující duševní zdraví a učení žáků jiné než v době, kdy jste začínala?

Když jsem pracovala jako učitelka (1979–1988), některé věci byly jednodušší: neexistovaly počítače ani internet! Ale i tehdy čelily děti mnoha podobným problémům jako dnes: vždy tu byly zdravotně postižené děti a  takové, jejichž život byl z různých důvodů velmi těžký. Pro některé bylo učení vždy obtížné kvůli sociálnímu znevýhodnění a rodinným poměrům.

Dnes však existují nové výzvy. Obrovský dopad na zkušenosti dětí s učením ve škole i doma mají sociální sítě. Chytré telefony a sociální sítě jsou navrženy tak, aby byly návykové. Děti jsou velmi náchylné k  lákadlům, která sítě nabízejí, a pokud jim to dovolíme, tráví online celé hodiny. Je naprosto nezbytné, aby rodiče a pečovatelé své děti sledovali a kontrolovali jejich přístup k sociálním sítím.

Děti jsou také snadno ovlivnitelné a některé online materiály, jako je pornografie, falešná fakta a ideologie, na ně mohou mít hluboký a škodlivý vliv.

Zmínila jste vliv internetu. Změnil se nějak i způsob, jakým děti o svém duševním zdraví přemýšlejí?

Změnily se společenské postoje, chápání i trendy v oblasti duševního zdraví. Roste počet dětí, které si samy diagnostikují poruchy a domnívají se, že mají psychické problémy. Podle mého názoru by se to nemělo podporovat, protože je to návod, jak si jedinec může vypěstovat sebepoškozující pohled na svět. 

Myslím si, že vzdělávání se musí znovu zaměřit na to, aby se děti naučily efektivně učit a kriticky myslet. Díky tomu budou pravděpodobně pozitivnější a odolnější při řešení životních problémů.

Byla jste zastánkyní konceptu tzv. včasné intervence a „wellbeingu“ žáků. Jak si podle vás školy vedou v podpoře duševního zdraví a speciálních potřeb studentů v  současnosti? Existují nějaké přístupy, které fungují obzvláště dobře – nebo naopak takové, které se míjí účinkem?

Ano, vždy jsem byla zastánkyní včasné intervence a wellbeingu žáků. Včasný zásah má často větší šanci na úspěch, protože by měl zabránit tomu, aby se problém stal chronickým a hlouběji zakořeněným. Například děti, které začnou mít problémy se školní docházkou, potřebují intervenci co nejdříve. Tím se zásadně zvyšuje šance, že se problém podaří vyřešit.

Myslím, že mnoho škol ve Skotsku se snaží své žáky rozumně podporovat, ale celkový obraz je poněkud smíšený. Učitelé se často cítí zahlceni požadavky a  mají pocit, že nemají dostatek podpory a zdrojů, aby mohli žákům pomoci. 

Po ekonomické krizi v roce 2008 došlo k velkému snižování stavů ve školství a skotské školy se z toho nikdy plně nevzpamatovaly. Pak přišel covid, který mnoho dětí poznamenal.

Jaké další problémy Vás osobně nejvíce trápí?

Kromě toho, co jsem říkala, skotský vzdělávací systém negativně ovlivnili ideologové genderové identity. Aktivisté, financovaní skotskou vládou, klamou a mylně informují děti a jejich rodiny tvrzením, že se děti mohou „narodit ve špatném těle“ a mohou změnit pohlaví. To způsobilo našim školám nezměrné škody, protože tato ideologie byla zavedena napříč všemi vyučovacími předměty. Učitelé se proti tomu bojí jakkoli promluvit veřejně a značně to poškodilo to morálku zaměstnanců ve školství.

Inkluze a diverzita – to jsou mnohdy deklarované cíle ve školách. Jak by tedy měly z pohledu psychologa vyvažovat inkluzi všech žáků se zajištěním vysokých vzdělávacích standardů?

Celou svou kariéru jsem pracovala na dosažení efektivní a smysluplné inkluze dětí. Ale hnutí DEI (Diversity, Equity and Inclusion = Rozmanitost, rovnost a inkluze) tento koncept doslova ukradlo a dalo mu jiný význam, než byl původní cíl podporovat děti v účasti a učení ve škole. 

DEI se podle mého názoru stalo autoritářským hnutím popírajícím fakta, které dětem lže o tom, že existuje mnoho genderů a že si mohou změnit pohlaví. Lhaní dětem je psychologicky škodlivé, protože podporuje popírání reality a narušuje důvěru mezi učitelem, dětmi a jejich rodinami.

Otevřeně kritizujete způsob, jakým školy přistupují k otázkám genderové identity. Mohla byste čtenářům vysvětlit své obavy? Co je podle vás špatně na převažujícím „afirmativním“ (potvrzujícím) přístupu k dětem, které tvrdí, že jsou transgender?

Máte pravdu, jsem kritická k tomu, jak se skotský vzdělávací systém postavil k otázkám genderové identity. Z propagace této ideologie ve školách viním spíše skotskou vládu než samotné školy. Vláda to dělala prostřednictvím svých metodických pokynů pro školy a podporou i  financováním aktivistů.

Můj pohled psychologa je takový, že nejznepokojivějším aspektem ideologie genderové identity je její dopad na děti. Všechny děti jsou už z  podstaty toho, že se stále vyvíjejí, sugestibilní a snadno ovlivnitelné – a nejde jen o zranitelné děti, týká se to všech. 

Běžná definice genderové identity říká, že jde o pocit... Jedinec má pocit, že je opačného genderu, než je jeho biologické tělo. Jak to ten jedinec ví? Prostě to tak cítí. Tato definice je zcela zacyklená. Říkat dětem, že mohou být opačného pohlaví, než jakým skutečně jsou, je recept na katastrofu, protože jim tím lžete. 

U některých dětí může propagace myšlenky, že mohou mít jiný gender než své skutečné pohlaví, snadno podnítit nenávist k vlastnímu tělu. To rozhodně nepomáhá rozvíjet pozitivní pocity ani vnímání sebe sama.

Často kritizujete i samotnou terminologii. Kde se vlastně vzal termín „transgender“ ve vztahu k dětem?

Termín „transgender“ je ve skutečnosti jen novou nálepkou pro termíny, které se dříve používaly k popisu určitých typů chování převážně dospělých mužů: „transsexuál“, transvestita a autogynefilie. Jedná se o chování dospělých fetišistické povahy. V minulosti termín „transgender“ v našem slovníku vůbec nebyl. V podstatě je to vynález jednadvacátého století založený na tělesné disociaci.

Představa, že děti mohou být „trans“, nemá nic společného s inkluzí nebo laskavostí k určitým dětem, ale souvisí s tím, že děti jsou zneužívány k validaci fetišistického chování dospělých a k usnadnění eroze ochranných hranic.

Organizace Stonewall použila taktiku, kdy práva transgender osob „přilepila“ ke kampani za práva gayů, a tím přesvědčila a zmátla mnoho jedinců na vlivných a mocenských pozicích. Vágní a matoucí termín „transgender“ oklamal mnoho politiků.

Zastánci inkluzivního/afirmativního modelu argumentují, že uznání genderu, který dítě uvádí, je klíčové pro jeho duševní pohodu a prevenci sebevražd. Není potvrzení identity mladého člověka spíše prospěšné než škodlivé? Co odpovídáte těm, kteří tvrdí, že školy by měly děti utvrzovat, aby pro ně vytvořily bezpečné prostředí?

Utvrzování (afirmace) a sociální tranzice dětí, které o sobě prohlašují, že jsou „trans“, s sebou nese velké riziko, že tyto děti nasměrujeme na cestu medikalizace a operací. To uznala i Cass Review (2024) a doktor David Bell. Těmto dětem by mnohem více pomohla odborná péče, která by zkoumala, proč jsou úzkostné, rozrušené nebo zmatené ohledně svého sexuálního vývoje.

Michael Biggs ve svém výzkumu prokázal, že na rodiče míří spousta dezinformací, včetně přehnaných tvrzení, že děti spáchají sebevraždu, pokud nebudou podporovány ve své nové identitě. To je naprosto nepravdivá informace, kterou nepotvrzuje žádný seriózní výzkum. Riziko sebevraždy není o nic vyšší než u jakéhokoli jiného dítěte nebo dospívajícího s duševními problémy.

Vidíte nějaká specifická rizika pro děti, které mají i jiné potíže, například autismus?

Afirmace dítěte, které tvrdí, že je „trans“, riskuje, že se nebudou řešit jiné speciální potřeby a psychické problémy (např. poruchy autistického spektra, traumata, problémy v péči, fyzické/sexuální zneužívání, homofobní šikana, úzkosti). 

Mnoho dětí, které si myslí, že jsou „trans“, jsou autisté a mají tendenci být ve svém myšlení rigidní a interpretovat ideologii genderové identity velmi doslovným a škodlivým způsobem. Utvrzování takového dítěte jen zhorší potíže, které už má.

Popsala jste dění kolem genderové ideologie ve školách jako „skandál zneužívání“. To jsou velmi silná slova. Můžete uvést příklad něčeho, co jste viděla nebo slyšela a co vás takto znepokojilo?

Souhlasím, že jde o silná slova. Bohužel, jasný a přesný jazyk je nezbytný v  kontextu zdravotnického skandálu, kde naši političtí lídři a mnozí vedoucí představitelé veřejných služeb nedokázali přiznat, co se ve skutečnosti dělo a co tím bylo umožněno. Právě tento týden jsem psala o tom, jak byly děti ve školách manipulovány, aby si myslely, že mohou být opačného pohlaví.

Děti jsou kvůli svému vyvíjejícímu se mozku sugestibilnější a otevřenější vlivům než dospělí. Naše vlády ve Spojeném království, a zejména ve Skotsku, financovaly aktivistické organizace jako Stonewall, LGBT Youth Scotland a Time for Inclusive Education (TIE), aby ve školách propagovaly koncept genderové identity. 

Tito aktivisté nemají žádné odborné znalosti o vývoji dětí, jde jim jen o posilování myšlenky, že jedinci mohou měnit své pohlaví. Vím o řadě mladých dospělých, kteří tím byli jako děti poškozeni. Jsem si také až příliš vědoma mnoha rodin, kterým byly narušeny vztahy s dětmi, jež se identifikovaly jako „trans“.

Pojďme mluvit o rodičích. Objevily se případy – například pokyny nabádající učitele, aby neinformovali rodiče, pokud dítě ve škole prochází tranzicí –, které mnoho rodičů znepokojují. Jak důležitá je role rodičů v těchto citlivých otázkách?

Role rodičů ve vztahu k dítěti je vždy klíčová pro jeho zdravý fyzický i psychický vývoj. V kontextu, kde převládá falešný kult nebo ideologie, je vztah mezi rodičem a dítětem ještě důležitější. Je třeba najít křehkou rovnováhu mezi porozuměním ze strany rodičů a jejich podporou dítěte. Rodiče také musí vyvažovat posuzování rizik, ochranu dítěte a zároveň mu dopřát určitou nezávislost, jak roste a dospívá.

Je nezbytné, aby rodiče spolupracovali se školami, zejména pokud se objeví náročné problémy, jako když dítě prohlásí, že je „trans“.

Setkala jste se v praxi s případy, kdy školy obavy rodičů ignorovaly?

Byla jsem svědkem toho, jak školy psychicky manipulovaly rodiči, kteří vyjádřili obavy ohledně školních materiálů a personálu, který vedl děti ke změně identity. Vím, že některé školy rodičům skutečně naslouchaly a jednaly podle jejich obav. Jiné školy však obavy rodičů ignorovaly, nebo hůře – nahlásily je sociálce za to, že odmítli své dítě v nové identitě potvrdit. Pokud jde o skotskou vládu, ta zcela selhala v naslouchání znepokojeným rodičům i odborníkům.

Spolupracujete se sítí ScotPAG a informovala jste o těchto problémech politiky. Jsou zákonodárci a vedoucí pracovníci ve školství vnímaví, nebo máte pocit, že politika a ideologie diskusi ve skotském vzdělávacím systému umlčují?

ScotPAG je skupina odborníků ze školství, sociální práce a zdravotnictví, kteří mají velké obavy ze šíření ideologie genderové identity v našich veřejných službách, takže nejde přímo o rodičovskou skupinu. Mám však řadu kontaktů na rodiče a rodičovské skupiny.

Jsem také ve spojení s  několika novináři, kteří byli nápomocní a vnímaví, a s různými politiky i některými vedoucími pracovníky ve školství. Přestože někteří politici byli velmi vstřícní, skotští politici u moci diskusi soustavně potlačují a odmítají se sejít.

Když poodstoupíme: kromě tématu genderu, co vnímáte jako největší výzvu, které v současnosti čelí pedagogičtí psychologové a školy ve Skotsku? Jsou to zdroje, školení, chování studentů, nebo něco úplně jiného?

Dobrá otázka! Myslím, že je to kombinace více věcí. Jak jsem řekla dříve, domnívám se, že skotské školství se nevzpamatovalo z velkých úsporných škrtů po ekonomické krizi před 17 lety. V důsledku toho systém přišel o  dovednosti a odbornost, které nebyly nikdy nahrazeny. Místo toho tuto mezeru od roku 2015 zaplnili aktivisté z neziskového sektoru, kteří neměli odpovídající pedagogické znalosti. 

Prosazovali genderově-ideologickou agendu, která nijak nepřispěla ke skutečným vzdělávacím cílům, a odčerpávali zdroje tam, kde byly skutečně potřeba – v podpoře žáků. To bylo na úkor celého vzdělávacího systému a trvá to dodnes. Úroveň vzdělání klesla a existují značné problémy s chováním žáků.

A co vaše vlastní profese? Hrají v tom nějakou roli i samotní dětští psychologové?

Problém pedagogických psychologů podle mého názoru spočívá v tom, že podkopali svou vlastní roli ve vzdělávání. Jejich pracovní náplní je být odborníky na výzkum, posuzování potřeb dětí a poskytování rad školám, úřadům i vládě na základě nejlepších důkazů. Pokud jde o ideologii genderové identity ve vzdělávání, toto neudělali. Veřejně v tom zcela selhali. To může v budoucnu vést k nedůvěře v tuto profesi ze strany rodičů i dalších pedagogů.

Byla jste poměrně odvážná v tom, že jste vyslovila názory, se kterými rozhodně ne každý souhlasí. Čelila jste nějakému odporu od kolegů nebo veřejnosti? A hlavně – proč si myslíte, že mnoho odborníků raději v těchto věcech mlčí?

S určitým odporem jsem se setkala, ale většinou mě prostě ignorovali. Někteří kolegové trochu naslouchali, ale pokud vím, udělali jen málo pro to, aby situaci řešili. Mnoho jednotlivců se zjevně bojí cokoliv říct a raději „drží hlavu dole“. 

Také si myslím, že se mnoho kolegů mylně domnívá, že jde o malou marginalizovanou skupinu, která je poměrně bezvýznamná a nestojí za to se jí zabývat. Obecně se zdá, že chybí profesní zvídavost, což je podle mě opravdu zklamání.

Na závěr, když se podíváme do budoucna: jaké změny byste nejraději viděla ve skotském vzdělávacím systému nebo v praxi školní psychologie?

Pedagogové by měli upřednostňovat transparentnost, aby podporovali odolné žáky a  posilovali vazby mezi školou a rodinami. Závazkem k pravdivosti mohou vedoucí pracovníci ve školství a učitelé zmírnit některé škody, které už ideologie genderové identity v našich školách napáchala.

Pedagogové se musí vrátit k podpoře a výuce kritického myšlení a budování odolnosti u zaměstnanců i žáků. Education Scotland, orgán pro zajišťování kvality a regulaci skotského vzdělávacího systému, dohlížel na „trans“ metodiku pro školy a  podporoval zavádění genderově ideologických materiálů do osnov všech skotských škol. Musí se vrátit k podpoře praxe založené na důkazech, nikoli na ideologii, a musí mnohem jasněji chápat svou roli v  zajišťování kvality.

Kdybyste mohla přímo skotské vládě nadiktovat, co má udělat, jaké by byly hlavní body?

Doporučila bych skotské vládě, že musí:
• přijmout realitu, nikoli ideologii,
• přestat šířit bludy o sebeidentifikaci (self-ID) a ideologii genderové identity,
• přestat financovat aktivisty této ideologie,
• odstranit všechny vzdělávací metodiky propagující genderovou ideologii,
• začít naslouchat odborníkům, kteří mají znalosti a zkušenosti v oblasti vývojové psychologie dětí,
• mnohem více porozumět dopadu sociální nákazy a síle sugesce u dětí a  dospívajících a tomu, jak snadno mohou být svedeni pavědou a falešnými koncepty,
• detailně pochopit, co ve skutečnosti znamenají postupy ochrany dětí (safeguarding), místo aby o nich jen formálně mluvila,
• a musí naslouchat obavám rodičů ohledně genderově ideologických přístupů, které vláda podporuje, a zejména musí naslouchat rodičům, kteří zažili srdceryvné škody způsobené tím, že jejich děti byly tlačeny do změny pohlaví.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.