Křišťálovou sošku Českého lva jsem prodal a za peníze koupil k Vánocům dárky pro děti, říká režisér David Vondráček

Pavel Vondráček

David Vondráček je autor, reportér a režisér více než pěti set reportáží pořadů Na vlastní oči a Reportéři ČT. A taky můj starší bratr. Dělat rozhovor s někým, kdo pro mě byl autorita už v dětství, je těžké, a tak jsem do splavu jeho výmluvnosti moc nezasahoval. V úterý 31. ledna poběží na ČT 1 po 21. hodině pořad 13. komnata Davida Vondráčka – o jeho, doufám, vyléčeném alkoholismu a gamblerství.

Bratr se ve svých dokumentech rád noří do zrádných vod ožehavých sociálních i politických témat. A často se při rozkrývání tenkých nitek společenských vazeb a vztahů musí prokousat až na dno lidských osudů. Málokdo ovšem ví, že i on sám několikrát narazil na úplné dno.

V pořadu 13. komnata odhalí všechny svoje eskapády, které by samy vydaly na originální scénář a které převrátily naruby jeho život – osobní i profesní, protože obě tyto stránky jsou u něj úzce propojené. Tato epizoda podcastu je právě o cestě dolů a nahoru a zase dolů a...

David Vondráček v roce 2012 získal Českého lva za svou dokumentární tvorbu, ale sošku nakonec prodal. „Českého lva jsem prodal, protože jsem chtěl koupit dětem něco malého k Vánocům. Jsem totiž v insolvenci a v osobním bankrotu. Na živobytí mám měsíčně asi osm tisíc korun. Já sám s tím v pohodě vyjdu, ale chtěl jsem děti na Vánoce něčím potěšit. Naštěstí všechny své dluhy už kompletně splatím za půldruhého roku,“ říká David. 

Jak jsi mohl utratit miliony za chlast a ruletu? 

„Stručně a jasně – od devadesátých let jsem kolem sedmi mega projel v hazardu, hlavně v ruletě, s čímž byl spojený i chlast. V přepočtu na dnešní peníze by to možná bylo i dvakrát tolik. Sice jsem měl různá období, kdy jsem celé roky nehrál ani nepil, jen točil a točil. Jenže pak jsem byl třeba celý měsíc v rauši, kdy každý den létaly vzduchem statisíce. Ze dvou tisíc jsem jednou na ruletě dostal tři sta čtyřicet tisíc. Které jsem ale kompletně projel během následujících pár hodin. Gambleři neumějí při výhrách nikdy včas odejít. To je jejich – tedy naše i moje – prokletí…“

Jak ses z toho vyhrabával? 

„Vždycky jsem měl nějakou ‚slečnu samaritánku‘, která se o mě starala a hlídala mi peníze. Taky ty jsi moc pomáhal, třeba tím, že jsi mne vytáhl na týden na samotu do Tater, kde se mi hlava trochu srovnala. A pak jsem vždy na nějaký čas s úspěchem vyměnil závislost za závislost, gamblerství za workholismus. Třeba tři roky jsem měl kvartální pauzu – a to jsem ležel v univerzitní knihovně s flaškou minerálky a studoval středoevropské dějiny, a pak o tom točil dokumenty.“

Vedle malých dějin ve víru těch velkých máš i plno reportáží a dokumentů o různých lidech ze sociálního suterénu. Je to jen náhoda? Připadá mi, jako bys skrze své hrdiny nehrdiny natáčel stále o sobě.

„Vzpomínám si na fenomenálního bezdomovce Tondu Škopka, který zdědil milion a za měsíc ho kompletně rozfofroval. Nebo na traktoristu s fekálem Milana Čurdu, kterému naměřili osm promile a ze kterého se stala celebrita Podkrkonoší. Milan nedávno umřel. Na následky nadměrného pití. Dost mě to vzalo. Zůstane po něm verbum čurdovat. To znamená zpít se totálně pod obraz. Sám jsem taky čurdoval…“

sinfin.digital