Audioverze
Vznik Československa je často vnímán jako vrchol českých dějin. Každý rok 28. října proto vytáhneme vlajky a s jistou dávkou sentimentu vzpomínáme na muže s bradkou na koni, na legionáře a na sen o samostatnosti. Jenže co když ten sen byl od začátku spíše noční můrou? Co když to, co oslavujeme, je ve skutečnosti největší chyba našich moderních dějin? S touto kacířskou myšlenkou přišel do studia můj bratr, dokumentarista a režisér David Vondráček. Jeho argumenty nejsou jen provokací, ale mrazivou analýzou dvacetiletého experimentu, který byl odsouzen k zániku. Poslechněte si záměrně provokující myšlenky v podcastu Maxim s podtitulem Bratři.
Možná si neuvědomujeme, že Masaryk stvořil stát, který byl jen „malým Rakouskem“, ale mnohem nestabilnějším. Filozof Karl Popper ho nazval „sudem plným dynamitu“. A měl pravdu. V jednom státě se tísnili Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Rusíni, Ukrajinci, Chorvati a Židé. To vše pod umělou nálepkou „národa československého“, ačkoliv Češi netvořili ani polovinu obyvatel Československa.
Co si z toho vzít pro dnešek? Možná je čas přestat být sentimentální. Přestat oslavovat stát, který zanikl, a jehož druhá polovina – Slovensko – tento den ani neslaví. Místo toho bychom se měli vrátit k hlubším kořenům. K tisícileté historii Zemí Koruny české, kde vedle sebe žili Češi, Němci a Židé, kteří společně budovali jednu z nejbohatších zemí Evropy.
Jak řekl v roce 1946 Winston Churchill, kterého tak rádi citují čeští politici a intelektuálové: „Kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy. Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život, přinášející výhody obchodu i bezpečnosti, celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl ve své době sílu ani vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovuoživeného Německa a Ruska.“
