GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Hlavní město se v poslední dekádě mimo jiné proslavilo neúnavným budováním cyklostezek na těch nejnemožnějších místech. S rekonstrukcemi komunikací nebo úpravou dopravního značení jsou křehcí cyklisté čím dál častěji vháněni do prostor, kde jim jde v nevyhnutelném souboji doslova o život. Nové ztvárnění jízdních pruhů za Národním muzeem je dalším vrcholem této politiky.
Severojižní magistrála je místem, na které – chtě nechtě, čas od času – narazí každý obyvatel i návštěvník Prahy. Kdekdo si tedy umí představit, jaký je to pocit projíždět místy, kde se spolu s vámi denně pohybuje dalších bezmála sto tisíc aut. K tomu připočtěte postupující rekonstrukci křižovatky s Vinohradskou související s napojením tramvajové trati Václavského náměstí...
A teď si vezměte, že jste cyklista. Cyklista sevřený ve svém „cykloproužku“ mezi dvěma jízdními pruhy pro auta, která se v těchto místech běžně pohybují padesátkou i více. A na poslední chvíli před křižovatkou často ještě mění jízdní pruh podle požadovaného směru jízdy.
Milovníci cyklistiky neustále předhazují veřejnosti, jak pěkně se na kole jezdí v Berlíně nebo ve Vídni. A že v Praze to přece musí jít taky. Bodejť by ne! Obě města jsou, pokud jde o terén, naprosto „placatá.“ U nás se jim v tomto směru vyrovnají jen obě východočeské metropole, tedy Mechov (slangově Hradec Králové – pozn. red.) a Pardubice. Cyklodoprava tam také opravdu skvěle funguje.
V Praze je ale kolo reálně použitelné jen podél vodních toků a na periferiích. Jinde není místo nebo je to ukrutně do kopce. Někteří lidé to ale stále nechtějí pochopit.
Zklidňujeme dopravu
Někdy podezírám vedení hlavního města Prahy, resp. dopravního odboru na „magoši“, že dlouhodobě pracuje na likvidaci automobilového provozu v metropoli, jen se bojí předestřít to veřejnosti takto otevřeně, pročež podniká postupné kroky vedoucí k témuž cíli.
Výsledkem tohoto procesu ale mohou být paradoxně ztracené životy protežovaných cyklistů. Jak jinak si vysvětlit cpaní cyklostezek do absolutně nesmyslných míst – jako třeba mezi zaparkovaná auta a obrubník v ulici Na Příkopě, šílenou kličkovanou na holešovické straně Hlávkova mostu nebo právě novotou svítící „pruh smrti“ za Muzeem.
Za časů panování primátora Hudečka (vzpomínáte, takový ten afektovaný hoch z Hané?) se Praha vydala cestou „zklidňování“ dopravy „všemi prostředky“. Tato politika sice poněkud polevila za tvrdé pragmatičky Adriany Krnáčové (ve funkci 2014–2018), ale pirátská okupace radnice v následném období otevřela budování dopravních zhůvěřilostí stavidla naplno.
Tento stav zejména v posledních letech umocňují totální absurdnosti spojené s opravami vozovek, resp. pod nimi vedoucích inženýrských sítí. Četné nekoordinované projekty oprav uzavírají dlouhodobě celé lokality včetně objízdných tras.
Nebo jsou opakovaně rozkopávány a znovu opravovány důležité ulice, několikrát za sebou během pár let – „uživatelé“ Rumunské nebo Jana Želivského by mohli vyprávět. Letošní podzim je v tomto směru skutečně nejvyšším vrcholem, nebo spíš nejhlubším dnem.
Vedle toho se vyhazují těžké peníze za nové projekty, jako jsou: cyklostezky vedoucí místy, kam by soudný cyklista v životě nepáchl; kruhové objezdy, kde nemá kdo komu dávat přednost, příp. se přerazí o ohyzdný beton uprostřed; příčné zpomalovací prahy kdekoliv; a vůbec spoustu dalších libůstek unisono směřujících k omezení propustnosti komunikací a zrychlení provozu.
Tady je Hřibovo
„Současný stav ulic, kudy vede magistrála, je naprosto zoufalý, nehostinný a nebezpečný. Město tu nefunguje,“ objevil u příležitosti představení projektu dalšího zužování magistrály Ameriku důsledný potírač plynulé městské mobility, rodák z moravského Slavičína, Zdeněk Hřib, toho času radní pro dopravu a v minulém čase asertivní (arogantní) pražský primátor.
Je samozřejmě fér si říct, že to, co dnešní dopravní plánovači v Praze zdědili po svých socialistických předchůdcích, je z hlediska funkčnosti a kulturnosti městského prostoru děs a hrůza.
Jednoduchými črtami tužek se od 60. let rýsovaly radiály a magistrály v rámci budování tzv. Základního komunikačního systému, který měl bezohledně rozřezat metropoli vysokokapacitními tepnami vedoucími ze všech podstatných směrů. Ve jménu pokroku se bouraly celé čtvrtě, mizely cenné stavby a poetická zákoutí a nejniternější centrum města začala v jednom hutném proudu křižovat tranzitní doprava.
Jenže jak chcete vytloukat auta z města, pokud jim nenabídnete hotový městský okruh, dostatečné kapacity záchytných parkovišť u stanic metra a příměstské dopravy, nové parkovací domy a třeba i lepší integraci státní železniční sítě do systému MHD?
Z principu věci je jasné, že pokud nemá přijít další revoluční, komplexní a především intergalakticky drahý stavební zásah, bude každý pokus o polidštění magistrály jen sporným kompromisem.
V kontextu tohoto dlouhodobě chorobného stavu je vlastně další cpaní cyklistů na nebezpečná místa za současného omezování a ubírání místa autům situací, na kterou jsou všichni za 45 let existence magistrály se skřípěním zubů zvyklí. Řidiči další buzeraci přijmou se stoickým klidem... a cyklisté to holt vezmou raději po chodníku.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
