KRÁTKÁ FOTOREPORTÁŽ PAVLA VONDRÁČKA | Na pohořelickém pohřebišti se letos nepotkali jen Češi, Němci a Židé, ale také staré křivdy, nacionalistické kostýmy a potřeba udělat z tiché piety veřejné divadlo.
Z jakého jste kmene?“ zeptal jsem se muže sveřepě tlučícího do kůží potaženého bubínku s třásněmi.
„Jsme Češi, Češi, Češi,“ rytmicky odpověděla za
muže žena, stejně urputně mlátící do bubínku, pro změnu s indiánskými motivy.
Na triku měla českého lva s výrazným slovenským znakem a přes krk pověšený
papír s nápisem Wir vergessen nicht! – Nezapomínáme!
A pak odešli. Pomalu, do rytmu bubnů, kráčeli přes vyprahlé pole směrem k dálničnímu podchodu. Vepředu Adolf Hitler v italských brýlích, s namalovaným knírkem, v černé uniformě se znakem SS, na hlavě čepici s vyšitou umrlčí lebkou. V jeho stopách šla žena v mundúru vězeňkyně koncentračního tábora Mauthausen s číslem 1859, doprovázel ji velký černý knírač Alex.
V nevelkém odstupu se šoural muž v pruhovaném triku, připomínal plavce z Rozmarného léta, v podpaží svíral karton se vzkazem Heim ins Reich. Následovala nerozlučná dvojice: muž oblečený do hokejového dresu, druhý v khaki kabátci. Oba na nohou esenci českého fashion agrostylu – bílé ponožky v sandálech, klouzaly jim po čerstvě vzrostlém osení. Každý držel cíp vlajky s nápisem Pravda vítězí a svorně počkali na dalšího vězně v replice koncentračního oděvu, který chůzí připomínal čápa a vysoko, vysoko k nebi zdvíhal dřevěnou tyč. Na ní přibitý transparent, vizuální vzkaz pro všechny – škrtnuté tváře Bernda Posselta a Daniela Hermana a hákový kříž, taktéž přeškrtnutý.
Průvod uzavíral asketicky vypadající muž v pomerančovém triku s nápisem pořadatel, s černým megafonem na bedrech a koženou brašnou – organizátor smutné postavy, který si uvědomoval trapnost vyprázdněného okamžiku. „Čekal jsem víc,“ řekl smutně, když zavelel k odchodu.
Byla to scéna jak z groteskního filmu Hoří, má panenko režiséra Miloše Formana. A bylo by to i skutečně komické, kdyby se scéna neodehrávala na místě masového hrobu 890 brněnských občanů hovořících německým jazykem, kteří zde zemřeli vyčerpáním, nemocemi a násilím během divokého vyhánění na přelomu května a června roku 1945.
Trapnost chvíle musel cítit i pomerančový organizátor protestu velmi dobře, protože jedinou oporou mu bylo Slunce, které se opíralo do jeho zad, a také žhnoucí vzduch nad vyprahlým polem u Pohořelic. Kdybyste viděli organizátora smutné postavy, bylo by vám ho lidsky líto.
Vžijte se do jeho situace, do hlavy plné naděje, že se na pietním aktu
smíření předvede protest jak z učebnice vysoké školy destruktivity, a přitom se
nestane vůbec nic.
Od stovek Čechů, Němců i Židů, kteří přišli položit květy k prostým kamenným křížům, pod nimiž leží stovky a stovky umučených především žen a dětí, byli odděleni živým plotem, plotem z křoví. Demonstranti se tak ocitli v situaci, kterou, jak mi přiznal jeden z nich, dosud nepoznali – byli v menšině a nikoho, kromě novinářů, nezajímali. Počítali se vším, jen ne s nevšímavostí. Nepočítám pár slovních přestřelek, diskuzí a hovorů na hranici živého plotu.
Soda bikarbona se přidává do těsta, aby zvětšilo svůj objem, bylo nadýchané a vláčné, ovšem potom chutná trochu uměle. Každý průměr kulhá, ale zde sedí. Těch pár demonstrantů zafungovalo jako mediální soda. Novináři dostali vděčný vizuální objekt, protestní kostýmní prvek zdobící jakoukoliv reportáž a prosté argumenty prospívající každé nudné zpravodajské kaši. A když k tomu přidáte chytlavý dramatický titulek, problém zdánlivě nakyne a nabobtná. Ve skutečnosti se ale na místě masového hrobu nic dramatického nestalo.
A tak z náspu oddělujícího pole od plochy pohřebiště sledovali, jak Nick, syn Nicolase Wintona, židovského zachránce židovských dětí, stojí vedle Bernda Posselta a německého ministra vnitra Alexandera Dobrindta, jak u křížů protestantský pastor a katolický kněz společně odříkávají modlitbu, jak malé dítě upravuje stuhy u vzpomínkových věnců a vedle něho žena, která jako dítě Pochod smrti absolvovala a jak se pak všichni přitlačili k sobě, aby se vešli do objektivu fotografa, který z vysokozdvižné plošiny vytváří vzpomínku na obyčejné lidské pochopení.
A pak všichni místo opustili. Ti, kteří vzpomínali, šli pěšky do Brna, po stopách více než dvaceti tisíc Brňanů, kteří byli před 81 lety hnáni směrem k rakouským hranicím, a tisíc sedm set z nich na cestě zemřelo.
Na velké travnaté ploše zůstalo pár plastových židliček a několik osamělých demonstrantů, kteří se odhodlali sestoupit z náspu. Žena, stojící vedle bradatého muže na mě volá: „Pane, pojďte se vyfotit. Jsme Češi, že jo, že jsme Češi.“ Odpovídám: „Ano, jsme Češi, jen někteří česky neumí.“
