REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Jezdění autem po hlavním městě likviduje pověst jedné z nejlepších MHD v Evropě, samotní motoristé jsou v tom ale nevinně. Auta v ranní a odpolední špičce stojí i v donedávna nepředstavitelných místech, kam je zavádějí chytré navigace. Z cest kamkoliv se stává martyrium, v němž graduje agresivita, stres a pocit marnosti nad ztrátou času a nervů. Kdo za to (ne)může?
Porada v 9:00. Zdánlivě jednoduchý úkol i pro průměrně zdatného ranního „vstavače“, jako jsem já. Ale jezdím do práce bohužel autem, protože – ač bydlím pouhých 8 km od hranic hlavního města – k nejbližšímu metru by mi to autobusem zabralo cca 25 minut, a pak dalších 45, než dosednu na svou židli v redakci. P+R parkoviště v perimetru žádné, po práci ještě navíc často vozím dítě na tréninky atd. Hrozné, ale prostě bez auta těžko.
I dnes ráno jsem takto vyjel, a když mi chytrá navigace ukázala dojezdový čas 1h a 27 min (na překonání oněch poměrně krátkých 26 km!), bral jsem to jako vtip a výzvu k tradičnímu souboji s mapovými výpočty Googlu. Jsem přece rodilý Pražák, tak vím, jak na věc. Nebo?
Neproklouzne ani myš
Když známí z Brna, Ostravy nebo Bratislavy nadávají na stání v kolonách, vždycky se nepokrytě směju. Protože to, co oni nazývají zácpou komplikující přejezd jejich města, by se v Praze s trochou nadsázky dalo přirovnat ke stání na jednom červeném semaforu. Na mé každodenní cestě ze západního cípu města do jeho východního centra je třeba překonat hned několik zapeklitých nástrah, které se v čase průběžně proměňují.
Prvním dilematem je volba správné příjezdové cesty, samo proniknutí do světa chaosu, tekoucích nervů a nelogičností. I když se snažím být maximálně efektivní a neřídit jako ovce, pravidelně „zkejsnu“ na sjezdu z dálnice, po které jsem rozhodně nejel předpisově, zakončeném dlouhou červenou.
Dostávám se tím na začátek Evropské třídy ve směru od letiště – jet do města Karlovarskou, ač je to kilometrově kratší, je naprostá beznaděj prakticky v kterékoliv denní době.
Dobrá, takže tedy jedu dál. Další metou a neuralgickým bodem mojí odyssei je dosažení vjezdu do tunelu Blanka na Svatovítské, vzdáleného asi pět kilometrů. Trasu, kterou v noci ujedete do deseti minut, prodlouží hustý provoz ranní špičky klidně na čtyřnásobek.
Využívám do nejzazšího místa pravý jízdní pruh, který však záhy přechází v rezervovaný pruh autobusový a taxikářský. A ano, občas jedu zkraje i v něm, protože popojíždějící kolona vlevo je místy ještě řídká, přitom zbytečně pomalá.
Následující křižovatku u Divoké Šárky ale dopravní stratégové při nedávné rekonstrukci chytře vyřešili tak, že autobusový a běžný pruh se musí doslova překřížit, což ještě kvůli provozu tramvají, kterým vpředu blokují cestu jiná auta (stojící za jinými auty aktuálně uvízlými v křižovatce), vytváří často neprodyšný „špunt.“ Největší zoufalci to řeší „na pankáče“ – přes travnatý pás s chodníkem přejedou přes obrubníky do vedlejší ulice a problém „objedou“. Legrace za několik bodů a x tisíc korun.
Za další sérií semaforů už to stojí i v autobusovém pruhu - mezi auty, která už na to nemají nervy, se před zúžením dva do jednoho bezmocně tísní i tři dlouhé trolejbusy, narvané cestujícími z letiště.
Co je moc, to je příliš
Ano, v Praze se enormně staví, ovšem až na jeden druh staveb. Na Žižkově, Smíchově či v Holešovicích se budují celé zbrusu nové čtvrti pro desítky tisíc obyvatel, aniž by tomu odpovídala dopravní infrastruktura. K tomu jsou tu další věci jako třeba stavba tramvajové trati přes magistrálu nebo do Malešic. Oboje v zásadě potřebné a správné věci, ne ale tak významné, aby významněji ulehčily provozu v okolí – v případě tramvají okolo Národního muzea spíš naopak.
V Praze je dnes registrováno cca 1,3 milionu motorových vozidel – tedy skoro stejný počet, jako zde žije obyvatel. Šílené číslo, které hlavní město zejména v posledních deseti letech soustavně „vylepšuje“ opatřeními „zklidňujícími“ dopravu.
Absurdní počiny jako cyklostezky vedené odněkud nikam, mezi parkujícími auty a obrubníkem, v protisměru a na dalších krajně nebezpečných místech, víceméně nevadí – kde je místo, automobilista do něj vjede, protože cyklisté v zájmu záchrany vlastního života tyto speciální vymoženosti nevyužívají a jezdí raději po chodníku, což je pro ně bezpečnější. Ne tak už pro chodce.
Kdysi víceproudé komunikace z dob, kdy byla v Praze aut sotva polovina dnešního stavu, se různě samoúčelně zužují a uzavírají – viz zmiňované geniální křížení MHD a aut na Evropské a desítky dalších případů. Je jasné, že obyvatelé Dejvic, Holešovic či Vinohrad na auta nadávají, ale recept přespolním, kteří je nezbytně potřebují pro dojíždění, nikdo nedá. Místo toho se stávají terčem další dopravní šikany vedené z oficiálních míst.
K tomu si připočtěte začátek školního roku a obecně nevlídnější počasí, kdy lidé obecně více využívají auta. To neříkám jako Motorista, protože jím nejsem. Ani Motoristé s tím totiž nic udělat nedokáží – aut je prostě moc. Jsem jenom motorista.
To všechno dohromady fatálním způsobem komplikuje situaci řidičům povrchové MHD, kteří musí být v mnoha okamžicích v kabině autobusu či tramvaje doslova svatí, aby jim neselhaly nervy. Autobusy bezmocně postávají v obsazených jízdních pruzích, byť jsu vyhrazeny jen jim, tramvajáci jsou zase neustále ve střehu před osobními auty, jejichž řidič jim „to tam kdykoliv nečekaně pošle.“
Zpoždění narůstají a pověst dopravce, který chce za roční předplatné směšnou částku v přepočtu deseti korun denně, nezaviněně trpí.
Pozdě, zase pozdě...
Ve svém okolí jsem proslulý jinými věcmi než dochvilností, v některých případech se ale opravdu upřímně snažím nepřijít pozdě – když vezu dítě do školy, nebo když je v práci porada. Jako dneska. Ale i když se všemi možnými, legálními i nelegálními triky, jako jsou vjezdy do obytných zón, kam vás chytrá navigace sama od sebe nevede atd., snažím srazit dojezdový čas, prostě se nedaří. Když se konečně propracuji k tunelu, je už jasné, že to o pár minut nevyjde.
Na druhém konci sice jedu, co to dá, jenže neomylná série červených světel nastavených přesně tak, abyste od jedné dojeli k další, nedává naději na lepší výsledek. Korunu všemu nasazuje kolaps na Jarově, kde se „vyteklý“ řidič služební Octavie domáhá osobní promluvy s řidičkou jiného vozu, která dle jeho názoru ne dost rychle odbočuje přes tramvajový pás. Možná má pravdu, ale komu tím prospěje?
Po hodině a dvanácti minutách stojím konečně na dohled pracoviště na Hagiboru. Zatímco však kolegové už diskutují před poradou v zasedačce a škodolibě se po mně vyptávají, já se na jejich okno dívám zhruba ze 300 metrů v nehybné koloně. Odstavuji tedy auto a jdu pěšky, rychleji to dnes nepůjde. Mám čtyři minuty zpoždění. A to jsem vyjel se velkým předstihem.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
