Praha dostala návod, co se sebou. Metropolitní plán ukazuje, jak řešit palčivé problémy

„S novým plánem bude možné otevřít obrovské množství metrů území najednou, což by mělo zásadně zrychlit transformaci způsobů využití,“ nadnáší zásadní pozitivum metropolitního plánu Ondřej Boháč. Praha má za sebou více než půl století nedostatečné údržby a nekoordinované expanze města do krajiny, čtvrt století transformace společnosti i legislativy a roky přešlapování na místě, do strany nebo dozadu. 

Výsledky jsou ve všech směrech rozporuplné až alarmující. Fragmentovaná společnost na začátku třetího tisíciletí jen stěží hledá společné hodnoty a viditelné obrysy budoucnosti rozvoje města zatím prakticky neexistovaly. Dokáže tohle změnit Metropolitní plán? 

Ústřední myšlenkou návrhu, který teď čeká několik měsíců připomínkování ze strany laické veřejnosti, je návrat ke středu a koncentraci energie – a ve výsledku cesta k aktivaci Prahy jako celku. Je potřeba zastavit její rozpínání do krajiny a aktivovat její vnitřní potenciál. Rozvoj města musí být chápán jako zlepšování stavu, nikoli jako expanze. Jak bude konkrétně vypadat, ale i na spoustu dalších otázek odpověděl šéf IPR Ondřej Boháč.

Na úvod esenciální otázka: Proč Praha potřebuje Metropolitní plán?

Ten plán je jako nový kompas pro celé město. Po více než dvou desetiletích od posledního velkého územního plánu jsme ho museli přepsat od základů, aby odpovídal realitě dneška. Zaměřili jsme se na to, aby Praha rostla chytře: více bydlení, lepší doprava, ale bez toho, abychom ničili okolní přírodu. Je to o udržitelnosti – chceme, aby se město rozvíjelo uvnitř jasně definovaných hranic, kde se dá efektivně využít stávající infrastruktura. 

Metropolitní plán se připravoval už od roku 2013. Proč to trvalo tak dlouho?

Ten plán je nakreslený roku 2020, přičemž rozhodnutí o jeho tvorbě pochází už z roku 2013, kdy se schválilo zadání. Základní problém je legislativa. Systém, který v Česku máme, není použitelný na velká města, jako jsou Praha nebo Brno. Tam mají mimochodem plán platný od ledna a schvalovali ho třicet let. 

Takže plán je hotový od roku 2020, ale od té doby se pořád jednalo a vypořádávalo – především se státem. Procesy ve stavebním zákoně jsou nastaveny tak, že máte průměrnou velikost obce, řekněme 5–10 000 obyvatel. Pak ta samospráva celkem funguje. 

Do řízení tam vstupuje limitovaný počet aktérů a celé se to dá nějak ukočírovat. Přesně v těchto obcích jsou ale územní plány víceméně zbytečné, protože nějaké změny funkce území tam reálně potřebují řešit dvakrát za deset let. Dvoutisícové městečko v Rakousku nikdy nebude mít územní plán stejně, jako ho nemá třeba Kardašova Řečice. Malá města pro svůj rozvoj žádné plány nepotřebují, protože je naopak brzdí.

Co je tedy potřeba pro to, aby se dalo územní plánování dělat efektivně uplatňovat i ve velkých městech?

Potřebujeme novou zákonnou úpravu v tom smyslu, že stát musí městům uhnout, pokud jde o územní plánování. Jinak bude Praha jen pro bohaté, všechna zdržení stojí strašně moc peněz a pak se to odráží na cenách nemovitostí. 

My nepotřebujeme, aby ještě někdo další hlídal, jestli je nějaká věc myslitelná nebo jestli dodržujeme zákony. Stát má být garant, který městu poskytuje pracovní nástroje. Když chce dneska Praha někde postavit školu, tak zpravidla první věc, kterou musí udělat, je změnit územní plán. To ovšem trvá delší dobu než jedno volební období, což často znamená, že po volbách se začíná nanovo.

Kouzlo metropolitního plánu tedy spočívá v tom, že všechny tyhle průtahy odpadnou?

Z velké části. V Česku jsou dnes města pouhým divákem procesu jejich plánování. Za současného stavu se k vaší žádosti o změnu územního plánu, jako třeba v případě té školy, budou podle současného systému vyjadřovat různé státní úřady, odbory a instituce, které mají za úkol chránit různé veřejné zájmy. Například stát – odbor životního prostředí – požaduje zelené střechy. A také stát – odbor památkové péče – řekne, že chce tradiční červenou krytinu. 

Přitom všichni hájí svěřený veřejný zájem, jehož ochrana je jim uložena zákonem. Nemají ale žádnou odpovědnost za výsledek a za tím jejich razítkem se pak často schovává osobní názor na část města. Až bude v Praze platit Metropolitní plán, proces změny využití území nebude třeba vůbec podstupovat. 

Nový plán totiž chápe dynamiku současné doby a povoluje různé provozy v různých zařízeních. V bývalé továrně může klidně fungovat hudební klub, restaurace nebo třeba hodinářství.

Co je v současnosti takovou typickou obstrukcí?

Třeba výšková regulace. Praha má absurdně velké ochranné pásmo kolem památkové rezervace. Například v nové čtvrti v Bubnech tak budou moct být maximálně čtyři patra. Z hlediska toho, co město potřebuje, je to nesmysl, protože v místě, kde by tomu jinak nic nebránilo, vznikne zbytečně málo bytů.

Bytová krize je v Praze velké téma. Jak konkrétně plán řeší nedostatek dostupného bydlení, aniž by ohrozil charakter města?

Byty jsou jasná priorita. Každý rok do Prahy přibývá deset až patnáct tisíc obyvatel. Žije zde 200 tisíc cizinců a probíhá tu také vnitrostátní migrace, protože lidé sem pořád jezdí studovat a pracovat. Kdybychom vyčerpali všechny rezervy, které navrhujeme, do Prahy se vejde dalších 600 tisíc obyvatel.

Metropolitní plán počítá s možností postavit až 350 tisíc nových bytů, což je obrovské číslo – nyní tvoří bytový fond asi 700 000 bytů. Klíč je v tom, kde a jak je stavět. Zaměřujeme se na brownfieldy – staré průmyslové areály, které teď chátrají, třeba v Modřanech nebo na Rohanském ostrově. Tyto plochy proměníme na moderní čtvrti s byty, školkami, obchody a parky.

Jestli tomu správně rozumím, Metropolitní plán by měl veškerou výstavbu výrazně urychlit.

Vezměte si třeba výstavbu nové čtvrti okolo bývalého Nákladového nádraží Žižkov. Trvalo nějakých sedmnáct let, než se došlo ke změně územního plánu. Kdybychom měli Metropolitní plán, byla by to nula, protože už by nebyla změna plánu potřeba. Domlouvaly by se jen některé funkční detaily, což by se vešlo třeba do tří let. Výsledek je jasný – když se podíváte na cenu bydlení před sedmnácti lety versus před třemi lety, ten rozdíl je propastný.

Kde je plánování potřeba, a kde je naopak na překážku?

Potřebujeme plánovat nové čtvrti. Nepotřebujeme víc plánovat Vršovice, tam je to hotové město, které potřebuje jednoduchá pravidla, abychom ho nezničili a vhodně doplnili, případně změnili využití staveb, jejichž původní účel pominul. Musíme ale plánovat Bubny, Bohdalec, Zličín nebo Jihozápadní Město. Aby to fungovalo, musí o městě rozhodovat město.

Existují nějaké pozitivní příklady, kde to takhle funguje?

Jistě. Vezměte si Hamburk, Mnichov nebo Vídeň. Tam jsou ty legislativní podmínky zcela jiné. V Praze se roky řeší Airbnb. Chodíme prosit do Sněmovny, jestli by nám neschválili zákon, abychom mohli problémy řešit. Jenže ve Sněmovně na nás samozřejmě kašlou. Ve Vídni si místní zastupitelstvo schválí zákon a ten platí. Nikoho dalšího se ptát nemusí.

Na druhou stranu nepotřebujeme plánovat věci, které jsou záležitostí státu. Proč má město schvalovat věci, jako je paralelní dráha na letišti Ruzyně? Akorát zase vzniknou nové průtahy.

V minulosti jste mluvil o tom, že dobrým příkladem správně vyřešené čtvrti je oblast Smíchovského nádraží. V čem to kouzlo spočívá?

Investor tam byl na svoji dobu odvážný v tom smyslu, že šel od začátku do nějakého procesu hledání společného řešení s městem, na jehož konci byl první projekt tohoto typu. Netlačil tam nějakou svoji silnou vizi a byl ochoten naslouchat, najmout si třeba více architektů, kteří projektovali jednotlivé bloky.

Takže ta věc vlastně nevzniká jako monolit. Když tam jdete, nemáte pocit, že se snažil někdo vytěžit z minima maximum. Vzniká tam relativně pestré město s bydlením, službami, školou a tak dále. V tomhle směru to bude opravdu velmi dobrá čtvrť. Kdyby měla o dvě patra víc, nic by se nestalo, ale to zase narazilo na současný výškový regulativ.

Jak moc novou výstavbu komplikují památkáři?

Já památkáře respektuji, mám je rád. Jenže oni opět nejsou ti, kdo by byl odpovědný za výsledek. Všichni se teď rádi opírají o UNESCO, které ale za pražské problémy ve své podstatě nemůže. 

Je tady organizace ICOMOS, což je Český národní komitét Mezinárodní rady památek a sídel. Ten je poradním orgánem UNESCO a je větším problémem než UNESCO samo, protože oni hlásí nebo – ošklivě řečeno – žalují do UNESCO, co a jak se děje s pražskou památkovou ochranou. Jsou to ale nějaké jejich postoje a výklady, které jsou často zavádějící. Tyto „překladače skutečnosti“ si ale vyrábíme sami. Když tady něco nechci, vytáhne se argument UNESCO.

Nemohu nezmínit zaklínadlo Výtoňské mosty…

To je samozřejmě bolavé téma, ze kterého nás všechny bude ještě bude dlouho bolet hlava. Místo toho, aby se to nějak rozumně vyřešilo, a to řešení bylo na stole, zvolili jsme zase cestu, která nám bude komplikovat život dalších 15 let. A ani potom to nebude ideální. Praha je hodně vrstvené město a my bychom se měli trošku uvolnit a uklidnit, nebát se v nějaké rozumné míře vrstvit tu architekturu dál. Pozitivním příkladem je třeba Vltavská filharmonie, která přinese opravdu novou kvalitu.

Není to asi populární příměr, ale přijde mi, že za socialismu fungovalo plánování nových čtvrtí efektivněji. Vezměte si třeba sídliště Ďáblice...

Ďáblice jsou dost specifický příklad, kde se opravdu povedlo skloubit všechny důležité funkce a potřebnou infrastrukturu, včetně služeb. Byla ale jiná doba, stát si dělal, co chtěl. Je to velmi dobře řešený urbanismus, podobné bylo třeba sídliště Solidarita ve Strašnicích nebo Zelená Liška na Pankráci. 

Dneska se o městě uvažuje trochu jinak, protože se víc vychází z jeho monofunkcí v tom smyslu, že se někde bydlí a někde jinde pracuje. To je obecně důvod toho, proč často chybí občanská vybavenost nebo je ve špatném stavu, i když uspořádání toho místa je třeba pořád kvalitní. 

Třeba Jižní Město mělo vypadat podobně jako Ďáblice, ale pak přišla normalizace a najednou zbyl na celé to obrovské sídliště například jen jeden kulturák, který se nakonec stejně ani nepostavil. Celé to dopadlo blbě a nemá to kvalitu, protože do toho prostě vstoupilo úplně jiné uvažování a spousta problémů. Podobně jsou na tom Bohnice nebo Kobylisy.

Jak jste se zatím vůbec vypořádali se všemi připomínkami od veřejnosti?

Dostali jsme jich přes 20 tisíc. I když to byla obrovská práce, stálo to za to. Lidé chtějí hlavně více zeleně, ochranu před přílišnou výstavbou a lepší infrastrukturu. Zapracovali jsme třeba větší důraz na veřejná prostranství – parky, náměstí, hřiště. Nově jsme zavedli takzvané plánovací smlouvy, které nutí developery přispívat na školy, silnice nebo zeleň. Plán je teď méně rigidní – místo pevně daných funkcí území máme stupně zatížení, což dává větší flexibilitu pro budoucí změny.

Někteří kritici tvrdí, že Metropolitní plán je pořád příliš nakloněný developerům a že dostupné bydlení zůstane jen na papíře. Co na to říkáte?

Chápu ty obavy, ale plán není jen pro developery – je pro Pražany. Ano, zjednodušujeme stavební procesy, protože dnes trvá povolení i deset let, což zvyšuje ceny bytů. Ale současně zavádíme pravidla, která developery nutí přispívat na veřejné vybavení. Podporujeme i městské projekty na dostupné bydlení, třeba v brownfieldech, kde může Praha spolurozhodovat. Neříkám, že vyřešíme všechno přes noc, ale dáváme městu nástroje, aby se bydlení stalo dostupnějším bez obětování kvality života.

Jak mohou vašim plánům pomoct politici?

Problém není politika jako taková, ale systém. Vystavěli jsme si prostředí, které je hrozně složité a rozdrobené, tím pádem neefektivní. Praha má 57 městských částí a čtvrtí, Brno 35. Každá ta městská část má nějaké zastupitelstvo. My si v komunálních volbách v Česku volíme každé tři roky 60 000 politiků, Praha si volí 1200 politiků. To jsou nesmyslná čísla. Když volíte v New Yorku, volíte osm politiků, kteří rozhodují – a to je město, které je velikostně úplně někde jinde. Je zcela v pořádku, že město je řízeno politicky, ale když už ten politik v tom „autě“ sedí, měl by také mít volant a pedály, což dneska často nemá.

Co byste vzkázal Pražanům, kteří mají o plánu pochybnosti, případně se bojí změn?

Rozumím, že změny mohou budit obavy. Ale tenhle plán není dogma – je to živý dokument, který máme díky připomínkám od lidí. Chci všechny vyzvat, aby se podívali na návrh na plan.praha.eu nebo přišli na CAMP, kde ho vysvětlujeme. Zapojte se do diskuse, pište připomínky do 3. prosince. 

Tahle Praha je naše společná. Plán má zajistit, aby byla krásná, funkční a příjemná pro život. Pokud ho schválíme příští rok, bude to základ pro lepší budoucnost.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.