Stává se Praha malým Tbilisi? Gruzínské restaurace se líhnou jako houby po dešti a je jasné proč

Džugašvili alias Stalin, Berija, Ševarnadze... Ale taky gruzínský koňak, čaj, víno nebo minerálka Borjomi. To je – řekl bych – lehce nadprůměrná česká představa o tom, co světu přinesla Gruzie. Ale jídlo jako takové? O tom u nás nikdo moc „šajnu“ nemá. 

Proto mi nedalo spát, že poslední dobou v našem hlavním městě narážím čím dál častěji na vývěsní štíty s nápisem vysvětlujícím něco na způsob, že vás zde nakrmí „pěkně po gruzínsku“. 

Asi před patnácti lety jsem velmi hladov seděl v malé hospůdce v nehezkém Stalinově rodném městě Gori. Neznaje taje gruzínštiny ani tamního písma მხედრული (čti: mchedruli), ukázal jsem v jídelním listu na třetí položku odshora, která – jak jsem doufal – by mohla být polévkou. 

Ochotná černovláska s divokými očima mi rukama nohama vysvětlila, že půjde nejspíš u drůbeží vývar. Těšil jsem se, jak si spravím žaludek po nuceném popíjení pálenky předchozího večera – abych rodinu mých ubytovatelů neurazil. Jaké překvapení mě čekalo, když mi na stole přistála koprová omáčka, ze které čouhala kuřecí noha. Nečekané, ale dobré. 

Ano, člověk se stále učí, a pokud jde o gruzínskou kuchyni, jde o fenomén, který právě zažívá vítězné tažení žaludky obyvatel světových měst včetně Prahy.

Čím to je? O vysvětlení jsem požádal paní Lianu Papiašvili, někdejší učitelku z Tbilisi, která od roku 2008 provozuje rodinnou restauraci/bistro U Gruzína na Bílé hoře v Praze 6. 

„Gruzínská kuchyně spojuje vlivy evropské a asijské, středovýchodní i kavkazské. Kombinuje koření, bylinky, ořechy, česnek, granátové jablko, sýr – tedy suroviny s výraznou chutí. Nabízí masitá i vegetariánská jídla, což jí dělá přístupnou pro široké spektrum konzumentů. Dnes je velmi důležité i to, že obecně je velice zdravá.“

Atraktivitě gruzínské krmě přispívá ještě jeden důležitý aspekt – jídla jsou pestrobarevná, a tudíž estetická a fotogenická, což zvyšuje jejich popularitu na sociálních sítích (jestli mi jako rozumíte). Takové lodičkové chačapuri s vejcem, pestrobarevné pchali s granátovým jablkem nebo badrijani stojí opravdu za vidění – a posléze i za spořádání.

Rodina Papiašvili přišla do Prahy už na začátku 90. let v době bojů v Abcházii. Za lepším životem původně mířila do Nizozemska, ale úřední šiml nakonec rozhodl jinak. 

„Lidi v Česku jsou klidnější než u nás. Líbí se nám tady a velice nám vyšel vstříc i majitel pozemku, kde sídlíme,“ hodnotí paní Papiašvili a odkazuje na fakt, že jejich provozovna funguje v typicky kavkazském duchu v nízkém objektu (spíše velkém stánku či garáži) u hlavní silnice. Pokud hledáte gruzínskou autentičnost, jednoznačně musíte právě sem.

U venkovního grilu i v kuchyni se kromě rodičů Papiašviliových střídají jejich dva synové. Po chvíli mě ale zaráží, že z úst Liany i dalších lidí „na place“ slyším ruštinu. „To jednoduché. Máme tu teď Ukrajince. Já neumím ukrajinsky, oni zas gruzínsky, takže mluvíme rusky,“ směje se paní domu mojí poznámce o společném „sovětském jazyku.“

Co říká Liana na masivní přírůstek gruzínských restaurací v Praze v poslední době? 

„Gruzínské jídlo je opravdu dobré a začíná to o něm být známé. Paradoxně nejstarší gruzínské restaurace v Praze, jako byla Tbilisi v Tomášské nebo podnik paní Ordžonikidze na Novotného lávce (dcera známého stalinského politika Serga Ordžonikidzeho, pozn. aut.), už zanikly, takže teď jsme nejspíš nejstarší my. S majiteli ostatních restauraci se nijak zvlášť neznáme, naše komunita je vlastně docela malá. Snažíme se naše služby pomalu rozšiřovat, ale nechceme jít cestou velkých investic a zadlužování.“ 

Dnes je gruzínských podniků v metropoli přes dvacet a důkazem, že zakavkazská kuchyně je teď opravdu „in“, budiž i dvě provozovny gruzínské fastfoodové sítě SKA rodiny Talakhadzeových. 

„Pokud půjde vše podle plánu, rádi bychom do roku 2026 v Praze provozovali deset poboček,“ řekl mi George Talakhadze, generální ředitel a zakladatel SKA Group, loni na podzim při otevření druhé restaurace.

Jenže co naplat, ten pravý autentický „Kavkaz“ ochutnáte jen a pouze U Gruzína na Karlovarské. „Nemyslím si, že bychom dělali něco jiného než ostatní gruzínské restaurace. Ale to, co děláme, děláme opravdu poctivě. Jiní majitelé restaurací přenechávají často provoz někomu jinému a pravý duch domácí kuchyně se z toho vytrácí. U nás to děláme tak, jako bychom to dělali pro sebe, akorát vás přizveme ke svému stolu. Všechno děláme na objednávku, takže čerstvé, nic nemrazíme, neohříváme,“ popisuje paní Liana osvědčený rodinný koncept... a snědí chlapci u grilu se jen uhihňávají.

Podle pohostinné paní domu (nenechala mě odejít bez velké porce chačapuri a typické gruzínské limonády) je zákazníků čím dál více, v drtivé většině jde prý o Čechy. 

Liana se zachmuřuje, jen když přijde řeč na politiku: „O politice, náboženství a národnostních otázkách se doma nemluví,“ shazuje téma ze stolu hned v zárodku a je znát, že vztah k minulosti i současnosti rodné země má komplikovaný. 

Příslovečná kavkazská pohostinnost ale vše neveselé přebíjí a jen s velkým sebezapřením musím odmítnout pozvání na něco ostřejšího, neb jedu vozem. Příště už ale určitě – U Gruzína se dobře žije.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.