KOMENTÁŘ RADKA KOVANDY | Dubajská čokoláda je zatím poslední z dlouhé řady ojedinělých událostí, kdy následkem „craze“ (strmě rostoucí popularity a poptávky) došlo ke „crisis“ (nedostatku daného zboží a strmě rostoucím cenám). Cukr a sůl, avokádo a quinoa, muškát a opium – jaké jsou historické analogie současného šílenství po dubajské čokoládě, co je pohánělo a proč měly některé z nich nejen ekonomické, ale i geopolitické dopady? A kdo je podle současných trendů horkým kandidátem vyvolat podobnou situaci?
Příběh dubajské čokolády jistě všichni znáte, tak jen stručně: V roce 2021 ji „doma na koleně“ v Dubaji vytvořila britsko-egyptská podnikatelka Sarah Hamouda, zakladatelka značky Fix Dessert Chocolatier, prý aby ukojila své těhotenské choutky. Je to poměrně složitá cukrovinka, kde se v čokoládové „obálce“ skrývá tzv. kanafeh (smažené křupavé moučné nudličky v cukrovém sirupu) a krém z drcených pistácií.
V roce 2023 zveřejnila ukrajinská food influencerka Maria Vehera video, ve kterém tuto čokoládu ochutnává – brzy se stalo virálním (údajně přes 120 milionů zhlédnutí), což vedlo k velkému boomu poptávky. Záhy se začaly objevovat i různé napodobeniny, samozřejmě patřičně drahé, jen o něco méně než původní originál, byť rozdíl je podobný asi jako u štrůdlu od babičky a z Penamu.
Cenu ovšem vyšponoval nejen hypertrofovaný zájem, ale do jisté míry i loňská „kakaová krize“, kdy se v jednom momentu tato komodita prodávala téměř za trojnásobek, a také nastupující krize pistáciová, kterou údajně vyvolal právě „hype“ kolem dubajské čokolády.
Pistácie vs. céčka
Se zrychlením komunikace a rozmachem sociálních sítí se podobné věci dějí čím dál častěji a za masivnější pozornosti médií, čímž se intenzita fenoménu ještě více posiluje.
Ale není to vůbec nic nového: Přenesme se zpátky do roku 1985, kdy stepuju před šatnou na základní škole, v ruce žmoulám krásného červeného „angličáka“ zn. Talbot a čekám na spolužáka, s nímž ho vyměním za… pět céček = centimetrových plastových výlisků ve tvaru písmena C, z nichž si doma lidé – snad aby nemuseli neustále s námahou otevírat a zavírat dveře mezi kuchyní a obývákem – sestavovali korálkové závěsy.
Cetka ve výrobní hodnotě setin tehdejších haléřů Kčs se v polovině 80. let mezi dětmi vyvažovala téměř zlatem a tahle „céčková mánie“ se úspěšně rozšířila i bez existence internetu a médií.
Za šílenstvím a následnou krizí vždy stojí nějaký příběh, ať skutečný, nebo vymyšlený.
Možná se vám zdá, že tu teď míchám hrušky s jablky. Ale oba fenomény – céčka i dubajská čokoláda – mají pár věcí společných.
Jednak jejich náhle vzedmutá popularita záhy vyvolala strmý růst cen a dodavatelskou krizi: v případě céček socialistické výrobní plány s něčím takovým nepočítaly a umělohmotárny tudíž nestíhaly, v případě dubajské čokolády jsou stávající řečíkové sady limitovány svou biologickou kapacitou.
Řečík pistáciový je sice na pěstování nenáročná dřevina (a s postupující klimatickou změnou se prý začne pěstovat i u nás), ale nová výsadba dorůstá do plodného věku až za mnoho let.
Za druhé – raketové nabalování sněhové koule popularity odstartovala a poté značně přiživovala média: v případě céček normalizační popové uskupení Kroky Františka Janečka (jehož frontman Michal David vystupuje s tímto songem navzdory vší logice dodnes).
V případě dubajské čokolády bylo zárodečným zrnkem, kolem kterého to vše začalo utěšeně bujet, tohle video na TikToku. Pravda, za dubajskou čokoládou stojí i výše zmíněný dojemný příběh o cukrářce, která chtěla ukojit své choutky vyvolané graviditou. Nic podobného se o céčcích říct nedá – podobně jako kdysi o tzv. mončičácích, jež se v současnosti zhmotnily v „plyšácích“ jménem Labubu.
Za plodinami, kořením a dalšími komoditami, které vyvolaly nejprve „craze“ a poté „crisis“, ovšem vždy nějaký ten příběh stojí.
Superpotravina z And
Typickým případem je quinoa, botanicky správně česky merlík čilský, jehož semena jsou základní potravinovou surovinou v oblasti jihoamerických And, podobně jako v našem civilizačním okruhu pšenice, žito a další obiloviny.
Až do začátku 20. století šlo o obskurní lokální záležitost v zemích jako Chile, Peru nebo Bolívie, ale pak najednou mezi lety 2010–13 nastala exploze popularity na západních trzích, následovaná desetinásobným zvýšením objemu poptávky.
Jak k tomu došlo? Internetem, přesněji řečeno přes sociální sítě a různé food- a health blogy se začaly šířit informace o quinoi jako superpotravině – má vyšší obsah bílkovin a vlákniny, ale neobsahuje strašák jménem gluten, tedy lepek.
K mírnění nastalé „hysterie“ příliš nepřispělo to, když OSN vyhlásila v roce 2013 „Mezinárodní rok Quinoi“ s odůvodněním „zvýšit světové povědomí o této plodině“ – což bylo s ohledem na probíhající hype poněkud jako nosit do lesa dříví, listí i jehličí.
Obchodníci tou dobou vykupovali (dlouhodobě dobře skladovatelnou) quinou tak masivně, až její cena vystoupala z původních 3 na 12 dolarů (za váhovou libru).
Západní supermarketoví zákazníci si to mohli dovolit – prostě každá módní sranda něco stojí –, problém byl ovšem v tom, že se zvýšila cena i pro místní, pro které tahle plodina tradičně představovala základní potravinu. Představte si, že by teď u nás třeba babiččina mouka stoupla v ceně čtyřnásobně, to by byl mumraj!
Záhy se ale situace napravila, nebo alespoň zmírnila, když se quinoa jako plodina s rostoucí výkupní cenou a tudíž i perspektivou vyšších výdělků začala pěstovat také v jiných částech světa. Dlužno dodat, že jde skutečně o „superpotravinu“ – do svého výzkumu výživových surovin pro daleké kosmické lety ji coby daleko vhodnější než klasické obiloviny zařadila i NASA.
Pavouci na drogách: Před 70 lety vyšla první studie Petera Witta, experiment později zopakovala NASA
V historii najdeme mnoho dalších příkladů, kdy náhle zvýšená poptávka po určité komoditě vedla po jisté době k uklidnění díky tomu, že se zdrojová plodina začala více pěstovat a lépe distribuovat, případně se nalezly alternativy.
To je případ cukru, původně vyráběného z cukrové třtiny, divoce rostoucí v (sub)tropických oblastech v „Novém světě“, kde se začaly zakládat plantáže. Jeho cena se více jak zdvojnásobila během kontinentální blokády za napoleonských válek, načež přišel vynález výroby z cukrové řepy.
Něco podobného platilo o několik století dříve v případě soli, v době bez lednic a mrazáků používané jako konzervační činidlo masa/ryb, jíž se tehdy přezdívalo „bílé zlato“. V polovině 14. století to dokonce v Evropě vedlo k tzv. solným válkám o kontrolu nad zdroji (solnými doly) a dodavatelskými řetězci.
Cena šafránu na vrcholu poptávkového šílenství převyšovala desetkrát cenu zlata.
Války se vedly také kvůli masivní oblibě opia (sušené šťávy z nezralých makovic) v polovině 19. století (mezi Británií a Čínou) nebo v 17. století kvůli muškátovému oříšku, plodu muškátovníku vonného, kdysi rostoucímu jen na Moluckých ostrovech – ten byl ve své době vysoce ceněn jako koření a zároveň léčivo (to, že ve větším množství spolehlivě funguje i jako narkotikum, tehdy nikdo nevěděl; asi proto, že ho nikdo kvůli jeho vysoké ceně ve větším množství neužíval), každopádně toto koření bylo jedním ze zásadních důvodů, proč se dnes New York už nejmenuje jako původně Nový Amsterodam.
Ostatně Nizozemsko coby globální koloniální velmoc zažilo kvůli „craze“ a následné „crisis“ pár desetiletí předtím historicky první zaznamenanou „komoditní bublinu“ – ve třicátých letech 17. století začala růst poptávka po tulipánech, resp. jejich cibulkách, a na vrcholu tzv. Tulipánového šílenství vzrostly během několika měsíců ceny cibulek o 1 200 %, což se rovnalo ročnímu příjmu úspěšného obchodníka nebo hodnotě domu v centru města (za jednu!)
Analogická situace byla v přibližně stejném období i se šafránem, jehož cena v jednu chvíli převyšovala cenu zlata desetkrát (na váhu).
O tom všem si může současná bublina dubajské čokolády nechat jen zdát. Stejně jako každá móda za čas pomine a v té době už dorostou nové pistáciovníky, nehledě na fakt, že chuť pistácií se dá v pohodě nahradit (a taky se to tak zhusta dělá) mandlemi a koncentrovanými aromaty.
Podobně jako se uměle vyráběným ethylvanilinem nahrazuje pravá vanilka, která přesto také zažila několik krizí – naposledy v letech 2017–18, kdy madagaskarské plantáže zdevastovala cyklóna.
Budoucí kandidáti: avokádo, sumac a černý česnek
Ale nastoupí noví skokani. Podle rozboru aktuálních trendů na sociálních sítích jsou nejžhavějšími kandidáty plody hruškovce přelahodného = avokádo – to už ostatně jeden velký „hype“ coby superpotravina propagovaná food&health bloggery zažilo před deseti lety. Tehdy se globálně jeho cena mezi lety 2016–17 více než zdvojnásobila.
Dále je to černý česnek, jehož hashtag #blackgarlic meziročně vyrostl o víc jak 30 % a stává se propagovanou „zdravou“ surovinou s chutí umami mezi populárními kuchaři i v domácích receptech – jeho výroba je ale pracná a časově náročná a zdroje omezené.
A nakonec třetím kandidátem prášek z usušených a hrubě namletých plodových palic škumpy koželužské neboli sumac, specificky lahodně nakyslé koření uplatňující se hlavně v blízkovýchodní kuchyni.
Zde dochází k souběhu dvou faktorů – na jedné straně vidíme rostoucí popularitu trendů „zdravých“ středomořských pokrmů, na druhé straně rostoucí geopolitickou nestabilitu z hlavních zdrojových regionů, kterými jsou vedle Turecka také Sýrie a Írán. Během loňského roku stoupla globální poptávka o čtvrtinu, což s sebou samozřejmě nese i růst cen.
Ale těžko odhadovat – může se klidně objevit úplná banalita, jako byla kdysi céčka. Uvidíme.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
