KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Respektovaný a oblíbený – zejména u lidí se světonázorem od středu nalevo – server Politico zveřejnil na počátku tohoto týdne seznam osmadvaceti osobností, které mají podle něj největší vliv na dění v dnešní evropské „osmadvacítce“. Najdete na něm jména, která nejsou překvapivá ani trochu (Donald Trump, Vladimir Putin, Friedrich Merz, Ursula von der Leyenová a další), ale i ta méně známá (dánská premiérka Frederiksenová či francouzský ekonom Gabriel Zucman) – a také českého premiéra Andreje Babiše. Jak věrohodný tento seznam je a o čem vypovídá?
Trump, Putin a Zelenskyj
První místo zaujal na seznamu Politico Donald Trump. Žádné překvapení! Americký prezident je dnes u nás nepochybně tím nejskloňovanějším jménem.
Jeho výroky o Evropě jako „upadajícím kontinentu“ bez schopného leadershipu a stejně tak návrhy, aby z Evropské unie vystoupily země jako Polsko, Rakousko, Slovinsko či Itálie, straší (nejen) přední evropské politiky více než cokoli jiného.
Obavy a rozhořčení (jak u koho) budí v Evropě rovněž Trumpova nová Strategie národní bezpečnosti, která zásadně přehodnocuje priority americké zahraniční politiky. Důraz je kladen na vlastní ekonomickou bezpečnost, technologickou převahu či spíše dominanci a odstrašující vojenskou sílu.
Na Evropu se Trumpova administrativa dívá s despektem. Je tomu tak mimo jiné proto, že evropský podíl na celosvětovém HDP klesl od roku 1990 z 25 % na pouhých 14 %, a navíc bude tento pokles s vysokou pravděpodobností pokračovat; pro srovnání: podíl USA (tzv. nominální HDP) je dnes přibližně stejný jako v roce 1990, tj. 26,3 %
Důležitou roli při skeptickém pohledu na Evropu hrají u Trumpa rovněž klesající trend porodnosti v evropských zemích, fakticky neřízená migrace ze sociokulturně nekompatibilních oblastí do Evropy a další faktory.
Nemusí se nám to líbit, můžeme argumentovat řadou čísel v oblastech, v nichž je na tom Evropa lépe než USA. Na „americkém pohledu“ nicméně i tak něco (nebo spíš mnohé) je, přiznejme si to.
Donald Trump je pro Evropu klíčovým mužem právě proto, že nám říká tyto nepříjemné pravdy i „pravdy“ přímo, někdy s pro něj příznačnou neomaleností, ale vždycky otevřeně. Neprobudí-li nás varování ze strany amerického prezidenta, neprobudí nás už asi nic.
Na pátém místě se v žebříčku umístil ruský prezident Vladimir Putin. Není se čemu divit – jeho speciální operace (= agrese, útočná válka) na Ukrajině aktuálně představuje pro Evropu, zejména pro její východní a střední část včetně České republiky, jedno z největších nebezpečí.
Volodymyr Zelenskyj obsadil „až“ čtrnácté místo – byť je jeho úloha v tomto boji neméně důležitá. O jeho vládě – včetně vysoké míry korupce atd. – si můžeme myslet cokoli. Nic to ale nemění na tom, že právě Ukrajina, v jejímž čele stojí, je dnes hlavní bariérou ruského pronikání na Západ. S tím, kdo tohle nechápe, stejně jako nutnost Ukrajinu racionálně (opakuji, racionálně a efektivně!) podporovat, téměř nemá cenu vést debatu.
Evropské „těžké váhy“
Žádným překvapením v žebříčku vlivných osobností podle Politico není ani třetí místo německého kancléře Friedricha Merze, sedmé místo předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, osmé místo generálního tajemníka NATO a bývalého dlouholetého nizozemského premiéra Marka Rutteho, deváté místo předsedkyně italské vlády Giorgie Meloniové či jedenácté místo předsedy frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu, člena německé CSU Manfreda Webera. Ve všech případech se jedná o evropské „těžké váhy“.
Debatu bychom mohli vést vlastně pouze o tom, zda tohle pořadí opravdu sedí či zda jej v některých případech neprohodit. V zásadě je to ale jedno – všichni tito lidé rozhodují o osudu našeho kontinentu, o našich životech a o životech našich dětí.
I když nutno říct, že v posledních měsících a letech není úplně snadné být s tím, jak rozhodují, v souladu.
Jenomže pro dnešní Evropskou unii je příznačná jejich faktická neschopnost skoncovat s „politikou regulací, příkazů, zákazů“: Se zdivočelým Green Dealem a s ním souvisejícím zákazem prodeje motorů se spalovacími motory po roce 2035. S emisními povolenkami ETS2 (už jen slovo „povolenka“ je tak bizarní, že se racionálně uvažující člověk zdráhá uvěřit, že vůbec existuje a funguje v praxi), jejichž uvedení do života bylo odloženo na počátek roku 2028 – místo aby byly „spláchnuty do koše“.
Problém je, že tito lídři – ať už patří k pravému či levému středu – jsou v zajetí svých ideologických představ. O extrémistech typu španělského premiéra Sáncheze či jeho nominantky do Komise Teresy Ribery (sedmnácté místo) ani nemluvě. Ze svých pozic nejsou často ochotni ani schopni slevit.
Někdy jim v tom brání vynucení koaliční partneři – jako v případě německého kancléře Merze. Jindy se zase bojí veřejného mínění v klíčových zemích – jako je Francie. Vzhledem k tomu všemu vidím budoucnost našeho kontinentu poměrně skepticky.
