KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Strategie národní bezpečnosti zveřejněná v noci ze čtvrtka na pátek není hezké čtení. O Donaldu Trumpovi se říkalo, že nikdy žádnou strategii nemá. Politolog Ivan Krastev jej charakterizoval jako „instinktivního politika“, jenž své oponenty dokáže zaskočit svou nečitelností. Nyní tedy strategii představil, konkrétně to, jak strategicky si představuje princip „Amerika na prvním místě“. V Evropě možná budeme ještě vzpomínat na to, jak hezké to bylo, když žádnou strategii neměl.
Jistě se objeví názory, do značné míry oprávněné, že Strategie národní bezpečnosti (National Security Strategy), kterou právě zveřejnila Trumpova administrativa, není ani tak určena pro mezinárodní čtenáře jako pro domácí publikum. To chce přesvědčit, že politika Trumpovy vlády je úspěšná, že ví, co dělá a má jasný plán i pro budování mezinárodního řádu. Takový názor podporuje volba jazyka — ten totiž ani zdaleka nepřipomíná strategický dokument, ale spíše pamflet předvolební kampaně. Nejnápadnější je to na dopisu amerického prezidenta, který dokument otevírá — zbylá část se sice nese v trochu uměřenějším duchu, ale ne moc.
„Mí drazí Američané, v uplynulých devíti měsících jsme dokázali náš národ — a celý svět — zachránit před bezprostředně hrozící katastrofou a neštěstím. Po čtyřech letech slabosti, extremismu a fatálních selhání má vláda s naléhavostí a nebývalou rychlostí obnovila americkou sílu doma i v cizině a přinesla mír a stabilitu našemu světu. Žádná jiná vláda v dějinách nedokázala dosáhnout tak dramatického obratu za tak krátkou dobu.“ To skutečně nezní jako jazyk nějakého seriózního dokumentu, spíš jako předvolební řeči. A s ohledem na skutečnost celkem směšné.
Jenže tato rétorika skutečně není omezena jen na úvodní dopis. Prolíná do celého dokumentu. V úvodu se praví, že Amerika potřebuje „koherentní, zacílenou strategii pro to, jakým způsobem bude probíhat naše interakce se světem“, načež následně začne text čtenářům vysvětlovat, co to je strategie. Hloupost? Podcenění čtenáře? Ani ne, spíše rétorický trik, jak dojít k tomu, co má být hlavní sdělení: pryč s nějakým étosem, jediné, na čem záleží, jsou americké zájmy, a ty je třeba prosazovat všemi prostředky: takže někde silou (v otázce kontroly migrace na západní hemisféře), někdy právě odvoláním na étos hodnot a civilizace (to když jde o to oslabit Evropskou unii).
Žádné dobré zprávy pro Evropu
Jenže mávnout nad takovým dokumentem rukou jako nad snahou odvrátit pozornost od rostoucích domácích problémů by byla fatální chyba. Jistě, Trumpova administrativa dosáhla jistého historického milníku, její popularita mezi Američany se skutečně propadla historicky, nicméně přesto je tento dokument víc než jen plácnutím do vody. Relevance dokumentů je založena na dvou věcech: na tom, kdo je autor, a tom, kdo tyto dokumenty bude číst. Autorem je v tomto případě vláda nejsilnějšího státu světa a číst ho nebudou prostí Američané, nýbrž generálové a politici po celém světě. Zároveň by bylo pošetilé se domnívat, že s nástupem nového amerického prezidenta tato strategie jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Načrtává totiž plány, které nejsou krátkodobé, jak například upozornil týdeník The Economist: „[Strategie] bude čtena vojáky, diplomaty a poradci v Americe a po celém světě. Je to poslední a nejkompletnější vyjádření toho, co ‚Amerika především’ znamená v zahraniční politice. Nastavuje podmínky pro očekávanou revizi vojenské moci a stanoví priority pro všechny ty, kdo se pokoušejí interpretovat prezidentova přání. A pro mnoho z jejích čtenářů to bude hluboce znepokojující čtení.“
Znepokojující čtení to bude zejména pro čtenáře v Evropě. I zde ovšem platí, že by byla chyba utěšovat se tím, že dokument je špatný. Postrádá koherenci přístupu, jakou bychom od takového dokumentu právem očekávali. Pár příkladů za všechny. Na jedné straně odmítá intervencionismus a říká, že Amerika už nebude vnucovat demokracii těm zemím, kde se takové zřízení významně vymyká jejich „tradici a dějinám“ (patrně myslí Saúdskou Arábii a Katar), na straně druhé se přímo vměšuje do vnitropolitické situace Evropy, která chce Amerika pomoci najít správnou cestu. Na jedné straně říká, že Evropa je slabá, na straně druhé toto oslabení chce ještě podpořit jejím rozdělením a fragmentarizací — zpráva se vyjadřuje pochvalně o zemích střední, východní a jižní Evropy (s nimiž chce Amerika dělat byznys), ale negativně o zemích na západě kontinentu. Na jedné straně kritizuje Evropu za pokles HDP („Kontinentální Evropa ztrácí svůj podíl na globálním HDP — z 25 procent v roce 1990 na 14 procent dnes — částečně kvůli národním a nadnárodním regulacím, které podkopávají kreativitu a podnikavost.“), na straně druhé dává přednost zemím jako Maďarsko před ekonomickými lídry typu Německa.
Zajímavé je postavení Británie. Ta je v celém dokumentu zmíněna jedinkrát, a to na straně 26, kde se píše: „Amerika má pochopitelně k evropskému kontinentu — a samozřejmě k Británii a Irsku — sentimentální vztah. Charakter těchto zemí je též strategicky důležitý, protože spoléháme na kreativní, schopné, sebevědomé, demokratické spojence, kteří nám budou pomáhat nastolovat stav stability a bezpečnosti. Chceme se spojeneckými zeměmi spolupracovat na obnově jejich někdejší velikosti.“ Ponechme stranou historickou ironii, že někdejší kolonie chce pomáhat svému kolonizátorovi obnovovat někdejší velikost a zaměřme se na současnost: dokument tepe Evropskou unii, vadí mu omezování svobody slova, plány na zelenou ekonomiku, migrace a obecně woke agenda. Přitom právě Británie (jež právě předstihla Čínu a stala se po Japonsku druhým největším věřitelem Spojených států) je v tomto ohledu „mnohem dál“ než celá EU. Ale možná, že Trumpova administrativa neochvějně věří ve vítězství Reform UK a následnou změnu. Za zmínku jistě stojí to, že zatímco u evropských spojenců je důležitý jejich charakter demokratických zemí vyznávajících svobodu slova, v případě Tchaj-wanu o demokracii nepadne ani slovo — i když konstatování, že Amerika chce v tchajwanské úžině zachovat status quo, je možná víc, než se dalo doufat.
Není to jen výstřel do tmy
Zveřejněná strategie zdaleka není výkřikem do tmy. Při její četbě se vybaví projev, který J. D. Vance přednesl na mnichovské konferenci. Mezi těmito dvěma vyjádřením, projevem a vládním dokumentem, existuje zjevná souvislost. Jako doklad jistě stačí tato citace: „Ale tento ekonomický úpadek zastiňuje skutečná a mnohem jasnější vyhlídka na vymazání evropské civilizace. Širší problémy, před nimiž Evropa stojí, zahrnují aktivity Evropské unie a dalších nadnárodních orgánů, které podkopávají politickou svobodu a suverenitu, migrační politiky, které proměňují kontinent a vytvářejí svár, cenzura svobody projevu a potlačování politické opozice, klesající porodnost a ztráta národních identit a sebevědomí.“
Ztráta sebevědomí se podle Trumpovy administrativy projevuje ve vztahu k Rusku: „Tento nedostatek sebevědomí je nejpatrnější ve vztahu Evropy k Rusku. Evropští spojenci mají nad Ruskem převahu v tvrdé síle v téměř každém ohledu, s výjimkou jaderných zbraní. V důsledku ruské války na Ukrajině jsou nyní evropské vztahy s Ruskem velmi oslabené a mnoho Evropanů vnímá Rusko jako existenciální hrozbu.“ Je pozoruhodné, že autoři NSS si jsou tak citlivě vědomi porušování svobody projevu, ale jaksi přehlížejí ruské sabotážní akce a vraždy na evropském území, nemluvě o vyjádření vysokých představitelů kremelského režimu, kteří otevřeně mluví o dobytí Evropy.
Některé věci je třeba číst mezi řádky, jiné v kontextu dřívějších vyjádření. Donald Trump se v minulosti kriticky vyjádřil zejména na adresu Německa, a to v tom smyslu, že sice Německo prohlašuje Rusko za nepřítele, nicméně dál s ním vesele obchoduje, zejména pokud jde o nákup plynu. Tato linka teď pokračuje v NSS: „Válka na Ukrajině měla ten neblahý dopad, že zvýšila vnější závislosti Evropy, zejména Německa. Německé chemičky dnes budují jedny z největších světových závodů v Číně, kde používají ruský plyn, který nemohou pořídit doma.“ Načež dokument naznačuje, že to je vlastně pokrytectví evropských zemí — jejich podpora Ukrajiny je v dokumentu podána jako výsledek potlačování demokratické opozice, protože většina obyvatel přece chce mír: „Velká většina Evropanů chce mír, nicméně tato touha nenachází vyjádření v politice, a to zejména proto, že vlády těchto zemí podkopávají demokratické procesy. To je pro Spojené státy strategicky důležité, jelikož evropské státy se nemohou reformovat, pokud budou uvězněny v politické krizi.“
Stejně jako v případě Vanceova projevu v Mnichově, i ve zprávě najdeme věci, nad nimiž se evropští lídři budou muset zamyslet. Týká se to svobody projevu, ale i vynucování práva. Stejně tak ale budou muset evropští politici zaujmout jasný a velmi rázný postoj k věcem, které jsou, lidově řečeno, „za čárou“. Kritika je jedna věc, povýšené poučování druhá. Mír chce každý, nejvíc finalistky soutěže miss (které má Donald Trump rád), ale o míru by měl povídat Vladimiru Putinovi, nikoli svým evropským spojencům. Je pravda, že nákup ruského plynu je zhůvěřilost, ale když už chce Amerika poučovat, tak měla jít příkladem. Od svých evropských spojenců by chtěla podporu v soupeření s Čínou, ale sama s ní obchoduje jako Evropa s Ruskem, ba ještě víc.
Evropa prostě musí na tento dokument reagovat. Ne slovy, nýbrž činy. A ve své reakci musí vyjít z toho, co NSS zmiňuje: ukázat svou sílu Rusku a jasně ho odkázat do patřičných mezí. Zároveň musí přijmout real-politiku současného světa: zbavit se absurdních mesiášských plánů na jeho záchranu a pracovat na vlastní, sdílené evropské identitě, která bude nastolovat globální agendu — a nikoli si ji nechat diktovat nebo se nechat poučovat od mladšího brášky. Evropa musí prokázat, že má sebevědomí, a to jak Rusku, tak Spojeným státům.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
