V osmdesátých letech se socialistické Československo v oficiálních médiích chlubilo, jak náš pracující lid žije v dostatku a hojnosti. Realita však byla mnohde úplně jiná, mimo jiné i v oblasti základních léčiv. Historik Peter Rendek vás seznámí s napínavou špionážní hrou, v níž šlo o získání západního know-how. Jak se komunistický režim snažil léčit své chronické bolesti a proč se zrovna obyčejný Brufen dostal do hledáčku tajných služeb?
Zásobování důležitými léky a zdravotnickým materiálem představovalo v socialistickém Československu zásadní deficit, zakořeněný v samotné struktuře systému. Situaci v roce 1987 Mladá fronta líčila takto: „Jó paní, Brufen, ten vám hned i tak nedaj, vždyť oni ho nemaj,“ pravila paní ve frontě v lékárně stařence, která byla zrovna na řadě. „To je drahý přípravek z dovozu, ten není vždycky na skladě,“ upřesnila magistra za pultem. „Tak mi dejte jenom ten gastrogel, ať mě aspoň nepálí žáha…“ „Ale ten taky nemám, můžu vám nabídnout akorát jedlou sodu,“ odvětila lékárnice.
Problém s nedostatkem léků se dostal v říjnu 1986 na pořad jednání poslanců České národní rady – výsledkem ovšem bylo usnesení, že v absolutním objemu je vše v pořádku. Z pohledu čísel a statistik režim dokázal všemožně čarovat, nicméně realita byla zcela opačná.
Dokonce i stranický tisk Rudé Právo ostře uváděl, že „chyběly léky, které potřebují velké skupiny nemocných, jako jsou diabetici, lidé s nemocným srdcem nebo cévami. Pravda je, že nakonec byl vždy náhradní lék zajištěn, ale mnohdy za vyšší cenu, protože se musel přivézt ze zahraničí, často z nesocialistických zemí… V podstatě se problémy opakují. Přetrvávají nedostatky z minulých let, chybí obvazový materiál, jednorázová injekční technika, sklo ruční výroby, výrobky z pryže a plastických hmot, z požadovaných 6000 metrů zubních rentgenových filmů bylo v prvním pololetí dodáno 2700 metrů.“
Chronické potíže centrálního plánování a národního hospodářství způsobovala technologicky zestárlá výroba a kromě nedostatku léků se objevovaly i problémy s distribucí, kdy se zboží rozváželo jednou týdně, nebo dokonce jednou za měsíc. Lékárny rovněž neměly dostatečné sklady a nedostatečná byla i spolupráce v rámci RVHP. Zpoždění dodávek léků mělo citelné důsledky pro pacienty. Komunističtí poslanci si stříleli do vlastní nohy, když kritizovali podniky, které neplnily smlouvy o dodávkách pro zdravotnictví.
Například Chirana exportovala jednorázovou injekční techniku, přestože jí byl nedostatek v tuzemsku, Vulkan v Hrádku nad Nisou dodával jen malé množství rukavic, zatímco velkou část vyvážel, aby se ekonomice vrátily potřebné devizy na nákup zahraničních léků. Rovněž Závod Rybitví za patnáct let snížil svůj podíl dodávek pro farmaceutickou oblast o pětinu.
Jedním z nedostatkových léků byl i Brufen, jedno ze světově nejznámějších antirevmatik a analgetik, který je dodnes používán k tlumení bolestí a zánětů od páteře až ke kloubům. Původně vyvinutý britskou společností Boots Ltd. byl na trhu od roku 1969 a do ČSSR se dovážel z Jugoslávie, která jej licenčně vyráběla ve společnosti Boots-Galenika.
Jen začátkem 80. let ČSSR nakoupilo Brufen za 2,3 milionu dolarů, čímž se dostalo na třetí místo na světě, co se týče nákupů tohoto preparátu.
Vědeckotechnická rozvědka proti bolestem československé ekonomiky
V září 1983 náčelník československé rozvědky genmjr. Karel Sochor informoval ministra vnitra Vratislava Vajnara „o současných možnostech výroby antirheumatického preparátu obchodního označení BRUFEN v ČSSR a možnostech využití podkladů získaných rozvědkou pro zajištění další výroby.“
Sochor doporučoval předat zprávu místopředsedovi vlády Jaromíru Obzinovi a ministru – předsedovi výboru lidové kontroly ČSSR Františku Ondřichovi „k posouzení možnosti zařazení do plánu investičního rozvoje na rok 1984“.
