Trumpův bezpečnostní dokument varuje: Evropa míří k „civilizační záhubě“

Národní bezpečnostní strategie představuje pro americkou administrativu klíčový dokument. Definuje hlavní hrozby, vytyčuje cíle a popisuje nástroje, jimiž hodlá Bílý dům prosazovat své národní zájmy. Povinnost pravidelně strategii vydávat ukotvil zákon Goldwater–Nichols Act z roku 1986, přičemž ta úplně první vznikla o rok později za éry Ronalda Reagana.

Navzdory střídání prezidentů stály všechny verze od konce studené války na třech pilířích: silné ekonomice, pevných spojenectvích (včetně odhodlání bránit spojence proti společným výzvám) a schopnosti odstrašit nepřítele. Každá administrativa však tento rámec naplňuje odlišnou vizí – ať už je založena na hodnotách, realismu, nebo čisté transakci.

Komentátor portálu The Hill Harlan Ullman s jistou dávkou ironie poznamenal, že kvůli „poněkud esoterickému“ jazyku přestává většina lidí tyto strategie poslouchat, a v důsledku toho o nich mohou mluvit nebo psát pouze takzvaní „odborníci“. Pokud má pravdu, pak stojí za to prozkoumat, čím se slovník NSS 2025 liší od těch předchozích. Rozdíl je totiž zásadní.

Priority a formulace se přirozeně mění s vývojem světového řádu i politickým stylem prezidentů. NSS 2025 však nápadně často operuje s frází „We want“ („Chceme...“), což zní spíše jako seznam přání než jako závazná doktrína supervelmoci.

Srovnání s předchůdci tento posun odhaluje naplno. Zatímco George W. Bush v roce 2002 volil direktivní tón („Spojené státy budou reagovat...“), Barack Obama dával přednost normativnímu jazyku („Naší strategií je prosazovat demokracii...“) a Joe Biden zdůrazňoval hodnoty („Spojené státy povedou se silou a pokorou“).

Donald Trump tuto tradici boří. Jeho strategie působí spíše jako pokračování volební kampaně určené domácímu publiku než jako manuál pro řízení globální politiky. Nejde přitom jen o slovíčkaření. Změna jazyka proměňuje celkové vyznění dokumentu: z tradičně autoritativního textu se stává text aspirativní.

Strategii NSS 2025 lze číst jako Trumpův dodatek k Monroově doktríně: Amerika má být především garantem bezpečnosti na západní polokouli, zatímco Evropa a zbytek světa ustupují do pozadí. Dokument explicitně uvádí, že kontrola „domácího dvorku“ – tedy Latinské Ameriky a Karibiku – je pro obranu samotného území USA klíčová. Tento obrat není překvapivý; jde o logické vyústění politiky America First, postavené na ochraně domácího prostoru, ekonomické soběstačnosti a unilateralismu.

NSS 2025 tak zásadně redefinuje globální roli Spojených států. Místo univerzalistického lídra, který se hlásí k obraně demokracie a lidských práv po celém světě, se USA nově profilují jako regionální mocnost soustředěná na své bezprostřední zájmy. Strategie tak přestává být pouhým bezpečnostním dokumentem a stává se ideologickým manifestem, který Trumpovu předvolební rétoriku povyšuje na oficiální zahraničněpolitickou doktrínu.

Drtivá většina dosavadních bezpečnostních strategií stavěla transatlantické partnerství na piedestal. Spojenectví USA a Evropy bylo tradičně vnímáno jako úhelný kámen bezpečnosti na obou březích Atlantiku.

Zatímco Bill Clinton v 90. letech akcentoval rozšiřování NATO na východ, George W. Bush ve strategiích z let 2002 a 2006 viděl v Evropě klíčového spojence pro válku proti terorismu. I když Barack Obama jako první zavelel k obratu do Asie a Pacifiku („pivot to Asia“), Severoatlantická aliance pro něj zůstala pilířem bezpečnosti. Pro Joea Bidena pak v roce 2022, tváří v tvář ruské agresi na Ukrajině, představovalo NATO nezbytný štít pro obranu demokracie.

První trhliny v tomto poutu se sice objevily už během prvního mandátu Donalda Trumpa – strategie z roku 2017 Evropu zmiňovala především v kontextu tlaku na „spravedlivé sdílení nákladů“. I tehdy však dokument konstatoval nutnost společného boje proti „ruské subverzi a agresi“ a Rusko (po boku Číny) označoval za revizionistickou mocnost.

Skutečný a zásadní odklon od Evropy přichází až s NSS 2025. Ta nově volá po „obnovení strategické stability“ s Ruskem, zatímco Evropu vykresluje v temných barvách: jako kontinent čelící „civilizační záhubě“ (civilization erasure) kvůli neschopnosti zastavit nelegální migraci.

Dokument nešetří kritikou: USA se podle něj „ocitají v rozporu s evropskými představiteli, kteří mají nerealistická očekávání ohledně války a opírají se o nestabilní menšinové vlády, z nichž mnohé pošlapávají základní principy demokracie, aby potlačily opozici.“

Trumpův strategický tým jde ještě dál: „Velká většina Evropanů chce mír, ale tato touha se nepromítá do politiky, a to především kvůli podrývání demokratických procesů ze strany těchto vlád,“ uvádí text a dodává tvrdou diagnózu: „Pro Spojené státy je to strategicky důležité právě proto, že evropské státy se nemohou reformovat, dokud zůstávají uvězněny v politické krizi.“

NSS 2025 představuje dokument, který nemění pouze tón americké zahraniční politiky, ale přepisuje i její geografickou a hodnotovou mapu. Aspirativní jazyk, obrat k západní polokouli a bezprecedentní kritika Evropy jasně signalizují, že Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa rezignují na roli garanta globální stability. Místo toho se stahují do pozice regionální mocnosti, jejíž absolutní prioritou je ochrana domácího území a ekonomická soběstačnost.

Důsledky tohoto obratu jsou dalekosáhlé. Evropa, dosud považovaná za klíčového spojence, se v dokumentu poprvé v historii objevuje v roli „nemocného muže“ – jako kontinent v krizi, neschopný reforem a čelící hrozbě „civilizační záhuby“.

Spojenci tak stojí před existenciální otázkou: Dokážou ustát americký odchod a vybudovat si vlastní bezpečnostní autonomii? NSS 2025 tím otevírá debatu, která dalece přesahuje stránky jednoho dokumentu. Hraje se o budoucnost transatlantického partnerství i o podobu nového světového řádu, který se od amerického univerzalismu posouvá k fragmentovanému systému regionálních mocností.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.